Štěstí je v nás, říká kytaristka, která hraje pro užší okruh lidí

ZLÍN, SEVERNÍ MORAVA. Komorní písničkářka s křehkým avšak malebným hlasem a dětskou tváří Eva Henychová plánuje opět koncertní turné po rodném kraji. Dnes večer potěší svými baladickými písněmi o životě posluchače v pozlovickém hotelu Ogar, pak bude koncertovat v Uherském Hradišti, Kroměříži, Vizovících a Fryštáku.

Šestadvacetiletá zpěvačka, skladatelka a kytaristka, která by mohla být díky síle svých textů i hudby považována za novodobou českou šansonierku, vystupuje sólově po celé republice. „Chci lidem ukazovat, jak nalézt vlastní štěstí v sobě samém,“ vysvětluje svou pouť a poselství lidem mladá žena.

Na jaře vydala svou druhou desku Za stěnou z papíru, jíž před čtyřmi lety předcházelo album Svítání. Evu Henychovou přitom uvedlo do světa hudební tvorby a koncertování vítězství na folkovém festivalu Porta v roce 1991. Je absolventkou konzervatoře Jaroslava Ježka.

Zítra máte koncert v Pozlovicích a přijedete na něj až těsně před záhájením. Do té doby se ještě pohybujete po severní Moravě, kde máte další koncertní turné. To zní dost náročně…

Ano, celý podzim mám každý den jeden koncert.

Jak to zvládáte?

Pokud nejsem nastydlá, jako se mi to stalo teď, tak to jde naprosto bez problémů. Baví mě to a vůbec mi nevadí, že hodně cestuji. Naopak.

Myslíte si, že jste pravý typ člověka do světa šoubysnysu? Každoročně zvládáte až sto čtyřicet koncertů…

To je pravda, ale šoubysnys, to je pro mě naprosto jiný svět. Já se v něm vlastně nepohybuji. Jezdím hrát pro lidi a pod pojmem šoubysnys si spíš představím všechno ve velkém, hvězdy, desetitisíce nebo statisíce za koncert. To, co dělám já, je opravdu spíš komorní záležitost.

Zmínila jste slovo komorní, to je momentální stav věci, kterou chcete dál rozvíjet nebo vám to tak vyhovuje a našla jste ten pravý způsob, jak svou hudbu předávat lidem?

Je to momentální stav věci, o kterém si nemyslím, že by se měl do budoucna nějak významně měnit. A to i s příhlédnutím k tématům, jaká do svých písní vybírám. Prostě je to věc, která bude jednou provždy odsouzená k tomu, aby se stala komorní záležitostí. Nemyslím to však v negativním slova smyslu. Je to pro užší okruh lidi, kteří mají potřebu hledat i alternativní směry hudbu a jít za něčím, co zrovna není „in“ a neběží to den co den v televizi.

Co tedy chcete svými texty vyjádřit?

Každý člověk je jiný, někdo má potřebu nadávat, někdo nic neříkat a já mám potřebu poukazovat na svá osobní i univerzální, lidská témata ze života, které se týkají každého člověka. Odráží se v tom mé vlastní vidění světa a lidí kolem. Je to zamotaný proces, ale přitom velmi přirozený. Nehledejte v tom nic složitého.

Říkala jste univerzální témata – třeba i problémy globalizace nebo chudoby zemí třetího světa? To se také dotýká všech…

Trošičku ano, konkrétní narážky však člověk v mých písních asi těžko najde. Ale přemýšliví a vnímaví lidi je tam rozhodně objeví i tak. Jsou to spíš moje apely, abychom viděli v životě i jiné hodnoty než konzum.

Jste asi velký optimista, když tak mluvíte…

Jsem optimista sama pro sebe. Věřím, že lidskou radost, štěstí a svobodu mi nikdy nikdo nedá, tu si musím najít sama. V jakémkoli systému, situaci, i v té nejhorší, která může člověka potkat. Znám lidi, kteří i v těch nejneuvěřitelnějších situacích, kdy jiní už by skákali z Nuselského mostu, zůstávají spokojení a šťastní. Možná o tom jsou moje písně, a proto jsou také apolitické. Nepřemýšlím o tom, jestli přijde horší nebo lepší doba, spíš se snažím zdůrazňovat, že to, co lidé hledají, najdou v sobě.

Jak na takové pozitivně nabité texty reagují lidé?

Já myslím, že dobře. Jinak by to nemohlo fungovat a já bych už dávno skončila, protože by to nemělo smysl. Mám pocit, a teď to bude znít hodně nadneseně, že jsem takový jejich mluvčí. Myslím si totiž, že v naší společnosti existuje nemalé procento lidí, kteří tuší, že princip lidského štěstí tak opravdu může fungovat. Jsou to lidé, kteří pohrdají politikou, konzumem a jsou rádi na světě. Já jsem také taková a jsem tím naprosto prosycená a netajím se tím.

Pocházíte ze Zlína, ale z vaší řeči je slyšet silný pražský přízvuk. Kam vlastně patříte?

Žila jsem osm let v Praze, vzala jsem si Pražáka, takže ať chci nebo ne, odbourat to asi nepůjde. Je pravda, že teď jsem se opět vrátila na Moravu, ovšem já to moc neprožívám, jestli jsem Moravák nebo Pražák. Jsem čechomoravák.

Taky možnost. V únoru jste vydala novou desku, o čem je?

Jsou to opět výpovědi o mém vidění světa kolem, ovšem zralejší, než na předchozí desce. Stala se ze mě žena, je mi šestadvacet, mám víc zkušeností v hudbě i v životě a to se na nové desce projevilo.

A co klasická vážná hudba? Poslechnete si ji třeba doma?

Je pravda, že moc ne. Ne že by se mi nelíbila, ale mám raději klasickou moderní kytaru.

Spojují vás lidé ještě dnes s tou malou vynalézavou holkou ze seriálu My holky z městečka?

Dnes a denně. To byste nevěřila, kolik lidí mě pozná. Nechápu to, i když říkají, že jsem se vůbec nezměnila.

Myslíte, že vám popularita z dětského seriálu pomohla odstartovat váš cíl – stát se písničkářkou, známou osobností?

Určitě ne, protože mě nikdy nenapadlo se tím chlubit. Říkala jsem si, co má moje hraní společné s nějakým seriálem z dětství. Dnes si říkám, že je to možná škoda, protože tu malou holku z městečka znají snad všichni a i dnes mi to hodně pomáhá.