Eva Henychová – Zpěvačka na okraji

Po telefonu jsme si dali rande na Václaváku „u koně“. „Jak se poznáme?“ zeptala se. „Dvoumetrového prošedivělého chlapa si všimnete.“ „O mně taky říkají, že jsem nepřehlédnutelná.“ Věděl jsem o ní jediné – že zpívá. Co, jak, o čem? Ani náhodou. Extravagantní blondýna? Svůdná černovláska? Když je nepřehlédnutelná!?! Promenádoval jsem se pod vévodovou sochou deset minut, čtvrt hodiny. Nic. Pak ke mně přistoupila drobná dívka. Dlouhé vlnité vlasy. Trošku nazrz. „Nejste z Xantypy?“ „Jsem!“ „Dobrý den, já jsem Eva. Už kolem sebe chodíme dobrých dvacet minut.“

Nepřehlédnutelná? Těžko říct. Je zvláštní. Vyzařuje ze sebe „něco“. Nevím co. Stejně jako její písně. Při jejich poslechu mi běhal mráz po zádech. EVA HENYCHOVÁ (26) je písničkářka. Skladatelka, textařka a interpretka v jedné osobě. V průběhu devadesátých let se jí podařilo proniknout mezi starší kolegy do špičky české folkové scény. „Nerada se škatulkuju do folku,“ říká, „mně se spíš líbí pojmenování folkový šanson.“ Když se řekne šanson, řada lidí si představí zcela jiné nástrojové obsazení. „Já zpívám jenom s kytarou. Není to muzika na tři akordy. Je postavená na textech. Jsou to osobní výpovědi, můj vnitřní život. Mé vidění světa.“

Zpívá od dětství. Pochází z jižní Moravy, která je zpěvná sama o sobě. „Maminka s babičkou vždycky doma zpívaly,“ vzpomíná Eva, „ale nikdy na nic nehrály. Já jsem začala v první třídě chodit do hudebky na kytaru.“ Po maturitě na gymnáziu přešla na konzervatoř v Praze, kde vystudovala dva obory současně – kytaru a zpěv. V roce 1991 vyhrála Portu v kategorii písničkáři. „Přihlásila mě kamarádka ve Zlíně. Vyhrála jsem regionální kolo, pak krajské v Brně a nakonec i v Plzni. Bylo mi šestnáct, nikdy předtím jsem takhle nezpívala.“ Velká kariéra se ale nerozjela, nedělo se téměř nic. Jen si občas s někým zahrála, třeba s kapelou Nerez. „V první řadějsem chtěla dokončit gympl a pak se dostat na konzervatoř.“

V roce 1995 vydala vlastním nákladem prvotinu – kazetu Svítání. „Byl to studentský pokus. Nahrávalo se ve studiu, ale za skromných podmínek. Kamarádi mě finančně podpořili, a tak vzniklo asi 300 kusů kazet pro nejbližší přátele. Dodnes se jich prodalo přes pět tisíc. Jsou na ní písně, které jsem skládala od svých patnácti šestnácti let.“

Na konzervatoři se před ní otevřely další možnosti. Zatoužila pořádně hrát, začala jezdit na folkové festivaly. Tehdy se zrodila spolupráce s jejím současným manželem, Václavem, který vlastnil v Praze ubytovací agenturu a pronajímal byty zahraničním turistům. „Potkali jsme se v jižních Čechách a jednou, možná jen tak z legrace, mi řekl: Mně se líbí, co děláš. Zkusím tě na pár festivalů nabídnout.“ V létě 96 jich objela dvacet. Open scény, zadarmo. „Nikdo mě neznal, přestože jsem čtyři roky předtím vyhrála Portu.“ O rok později to zkusil znovu. Reakce byly pozitivní: Jen ať přijede znovu, nám se to líbilo. A zaplatíme jí cestu! Festivaly přibývaly, pozvolna se dostávala do povědomí folkového publika. „Na přelomu let devadesát sedm-devadesát osm začal Vašek zařizovat samostatné recitály. Zkusil to ve větších městech, kde jsem již hrála. A lidi přišli!“ Dnes jsou recitály hlavní náplní její práce. Jezdí po republice, festivaly ustoupily do pozadí. V rámci letošního turné, jímž propagovala své druhé album CD Za stěnou z papíru, vydané rovněž vlastním nákladem, navštívila Slovensko, ale i Bosnu a Chorvatsko, kde zpívala a hrála pro vojáky českých jednotek SFOR a české krajany. „Mám svoje publikum, není to davová záležitost, ale nekomerční, klubová. Zpívám pro lidi, kteří se možná této době trochu vymykají. Přijde jich sto, nebo taky padesát. Jsou to lidé, kteří mají stejné vidění světa jako já.“

Eva je věřící, její víra v Boha ale nemá původ na nábožensky silně založené jižní Moravě. Narodila se ve Zlíně v ateistické rodině. Na křesťanskou víru přistoupila v dospělosti, v devatenácti letech. „Zrálo to ve mně delší dobu. Očima víry vidím někam dál, hlouběji, něco navíc. Všeobjímající vidění světa ve mně zůstalo, ale člověk si to v hlavě jinak srovná, takže stejné věci vidím úplně jinýma očima.“ Vírou se na koncertech nezaobírá, i když nějaké procento věřících v publiku určitě je. „Řeším obecně platné věci. Přestože žijeme ve svobodné společnosti, existuje zde nezanedbatelné procento nespokojených lidí. Nemyslím věčné reptaly, kteří nadávají ze zásady vždycky a na všechno, ale lidi, kteří si uvědomují, že svoboda, kterou hledáme, je někde jinde než v tomto systému. To jsou moji posluchači. Před písní nadhodím problém a nechám je, aby si to domysleli. Když mě někdo pozná, buď odejde a nikdy se nevrátí, nebo si mě zamiluje a je mi věrný. Ti první nestojí o to, aby je někdo provokoval k tomu, aby přemýšleli nad sebou, o světě, o životě. Nepotřebují, aby jim někdo něco říkal, jsou ‚spokojeni‘. Druzí se mnou třeba objedou celou šňůru a tvrdí, že každý koncert je jiný, i když jezdím se stejným recitálem. Pokaždé se vytvoří jiná atmosféra, lidé jinak reagují. Písničky nejsou na jeden poslech, musejí se poslouchat vícekrát. A stále se přichází na nové a nové věci.“

Písně poodhalují Evin vnitřní život a její paradoxní vztah k současnému světu. „Nepíšu rychle, každá píseň musí mít svůj smysl, dlouho ji nosím v hlavě a nažívám. Nemám televizi, neposlouchám rádio ani žádnou hudbu. Snažím se zachovat si uvnitř sebe ticho a poslouchám ho, aby hudba, kterou hraju, vycházela skutečně ze mě. Texty vznikají pomalu, jsou výpovědí mého života. Třeba píseň, která hovoří o mé erotické touze po muži. Mám ale ipísničku, která je obrazem mého vztahu k Bohu. Věřím, že Bůh existuje. Myslím, že každý člověk má ve svém nitru prostor, do kterého potřebuje Boha jakoby dosadit. Aby byl spokojený a šťastný. Musí tam mít svého partnera, práci, a k tomu Boha, aby byl kompletní. Spousta lidí trpí tím, že ten prostor je prázdný. Jsou neštastní, neuspokojení, nenaplnění. Strkají do něj, co tam nepatří – drogy, peníze, slávu. Mám ho v sobě taky a potřebovala jsem ho naplnit něčím správným. Nikdy mě neuspokojoval konzum, představa života, který nějak prožiju, umřu a pak nebude nic. Hledala jsem, a našla Boha. Zasadila jsem ho do své zahrádky a můj život neuvěřitelným způsobem rozkvetl.“

Je zvláštní. Přirozený půvab, kultivovaný přednes, zajímavě posazený hlas, bezprostřední a upřímný projev. To vše z ní dělá osamělou hvězdu naší hudební scény, jedinou, která je ochotná mluvit sama za sebe. „Chtěla bych dělat všechno na plné pecky. Mít kupu dětí, a na druhé straně udělat skvělou hudební kariéru! To však v mém případě není možné. Musela bych se celá změnit. Mám pocit, že to co dělám, tu bylo tak před dvaceti lety. Jen se víc mluvilo o politice. Pak nastala změna, to zarigstrovali všichni. Mně ale připadá, že jen vnějškově. Myšlení, bohužel, zůstalo někde jinde. Je neustále proti čemu protestovat, na něco poukazovat. Takže já budu vždycky na okraji. Hrát v klubech pro lidi, kteří protestují jako já. Ne v ulicích, skrytým způsobem. Proti konzumu, proti povrchnímu vidění věcí, proti překrucování základních hodnost, které dělají člověka člověkem.“