Káčátkovské situace bych nepodceňovala, říká Eva Henychová

Rozhovor s Evou Henychovou vyšel ve všech regionálních mutacích novin DEN (Olomoucký, Hanácký a Středomoravský, Moravský a Zlínský, Jihomoravský, Ostravský, Moravskoslezský DEN) 6. října 2000.

Zpěvačka nemá problém říkat, co si myslí a co cítí.

Bezprostřední mladá žena si v ten podzimní sychravý den vzala vitamín C jako prevenci proti nachlazení. „Zítra začínám koncertní turné a nemohu si dovolit onemocnět. Nejde ani tak moc o hlas, ale s chřipkou je prostě problém fyzicky utáhnout vystoupení. A já lidi nechci ošidit,“ říká zpěvačka, kytaristka a skladatelka Eva Henychová, která se od října až do konce dubna příštího roku objeví na více než osmdesáti místech České republiky.

Folková šansoniérka. Tak vás označili hudební odborníci. Co si ale vůbec lze pod tímto pojmem představit?


Říká se mi tak proto, že nejsem ani písničkářka s kytarou u ohně ani zpěvačka s kapelou za zády. Hraji vlastně takový specifický šanson pro kytaru a jednoho člověka. Nejsem ani Hana Hegerová ani třeba Lenka Filipová. Ten pojem prostě asi nejlépe vystihuje co dělám. Ve světě existuje takových holek víc, ale u nás moc nejsou.

Právě. V zahraničí v posledních letech obrovsky stoupl zájem o zpěvačky typu Alanis Morisette. Proč u nás ne? Je málo odvážných žen s kytarou nebo malý zájem o podobnou hudbu?


Opravdových písničkářek je jako šafránu z mnoha důvodů. Jednak jsme mnohem menší země, než třeba Amerika, odkud takové písničkářky mnohdy jsou. A třeba i v Americe, pokud si představíte, jak je to obrovská země a pokud se i tam najde jedna, která prorazí, jde o úspěch. U nás, jak si povídám s kolegy muzikanty, většinou raději jezdí na šňůry s někým. Aby jim nebylo smutno. A možná i hutnější hudbu vyžaduje dnešní hlučná doba. Ale zase nejde o požadavek sta procent posluchačů.

Jste tedy sama na pódiu a přitom jste ve svých textech dost otevřená, až intimnější. Jak reaguje publikum?


Snažím se aby text a hudba byly vyvážené. Neumím psát jedno bez druhého a navíc tvořím pomalu. Nedokážu dělat na zakázku, protože do textů dávám sama sebe a ty věci musejí uzrát. A lidi? Mám pocit že oslovuji jakoukoliv generaci. Spíš jde o lidi ochotné přijímat to, jak se jim otvírám. Na to člověk musí mít žaludek, ale to je zase přesně to co chci. Pro mnoho lidí má otevřenost znamená, že k nim mám důvěru. I když já to tak neberu. Jsem prostě taková

Není těžké hodit na papír své pocity, prožitky?


Vážně pro mne ne. Mám od dětství tuto vlastnost. Nikdy mi nedělalo problémy přísloví Co na srdci, to na jazyku. Prostě všechno vykecám a do svých písní dávám sama sebe spontánně, přirozeně. Až zpětně zjišťuji, že lidem dělá má upřímnost dobře, že se sami v té písni mohou najít. V podstatě jsme přece všichni stejní, řešíme stejné problémy, jsme v zajetí stejných nálad, pocitů. Jen je každý nazýváme jinak. Proto jsme na jedné vlně a posluchači mi rozumí.

Svět šoubyznysu se „odehrává“ především v Praze. Nechybí vám kontakt, neutíká vám něco, když jste se vrátila zpátky na Moravu?


Za minus to nepovažuji. Jedině mne trápí můj přerušený osobní vztah k Praze, kterou mám hodně ráda. Ale co se tyká uměleckého světa, tak díky tomu, že můj manžel mi dělá manažera a jezdím hrát po celé republice, jsem v jisté smyslu nezávislá na velkém světě šoubyznysu. Nemám tam co pohledávat.

Máte vztah k víře, k Bohu a oproti tomu šoubyznys, což bývá spíš drsnější prostředí. Není to mnohdy hrozný kontrast?


Je. Sice se v tom „světě“ až tak nepohybuji, nemám podepsanou smlouvu s nějakou společností, ale jsem nucená se s tím světem nějak setkávat, musím v něm mít i určité vazby a vztahy. S manželem jsme oba na stejné vlně, jde nám o něco jiného. V byznysu kupříkladu nějaký pan X zjistí, že podle průzkumu chybí mladá chlapecká kapela. Vybere kluky a vytvoří skupinu. A ono to funguje!! Sláva, vydělají se obrovské peníze, prodávají se spousty CD. Já to sice nechápu, ale šlape to. Ti lidé jsou každý den v televizi. Tak se dělají hvězdy. Říkám tomu cesta z vrchu: někdo posadí interpreta rovnou na vrchol pyramidy. Je to zvláštní svět. Já si vybrala cestu ze spoda. Nikdo tam nahoře o mne nestojí. A nechci, aby to vypadalo ukřivděně. Vyhovuje mi to. Člověk si sám vybírá lidi, prostředky, místa…

A nelákala vás alespoň někdy rychlá kariéra, úspěchy, peníze?


Budu vypadat jako svatoušek, ale fakt nelákala. Musela bych se vzdát nejen své životní filozofie, ale musela bych v sobě všechno zapřít. A navíc bych musela dělat jinou muziku, smířit se s tím, že ji pro mne bude někdo psát a budu zpívat bezpohlavní texty. To ne!

Úplně jsem odbočila od vašeho turné a přitom velká část vaší práce je založena na koncertech. Nakolik je děláte pro nutnost zpětné vazby?


Jistě jsou muzikanti, kteří dělají hudbu spíš na dálku, spíš natáčejí desky a ročně odehrají pár koncertů ve sportovních halách velkých měst. To je ale jiná kategorie, patří do jiného světa. Mě baví desítky koncertů v malých městečkách. Říkám, že jsou takové káčátkovské.

Káčátkovské? Jak to myslíte?


Znáte pohádku O ošklivém káčátku? Tak já byla spíš vždycky takové ošklivé káčátko a dodneška všem situacím, které na první pohled vypadají, jako malé nic říkám káčátkovské. Nikdo neví co z nich třeba jednou bude, jaké přinesou ovoce. Proto bych nepodceňovala i nějaký malinký koncert v malé vesničce, na který přijde čtyřicet lidí. Nemám pocit, že naplnit stadion v krajském městě je lepší. To je relativní.