Jsem zpívající filosofka, tvrdí o sobě Henychová

Děčín – S novým albem se v tomto týdnu vrací na severočeská pódia jedna z nejuznávanějších českých folkových písničkářek Eva Henychová. Zpěvačka a kytaristka, která ročně odehraje na sto padesát koncertů, v neděli vystoupila v děčínském kostele Povýšení sv. Kříže a desku Za stěnou z papíru představí postupně i v několika dalších městech regionu.

„Koncertní program obsahuje samozřejmě hlavně nové písničky, ale hraju i něco z první desky a občas to proložím ještě klasikou od některého ze světových skladatelů,“ řekla Henychová a vzápětí všechno shrnula do jedné věty. „Mám vystudovanou konzervatoř, a tak využívám vše, co umím.“

S deskou je to podobné – není to právě čistý folk.

Je to těžko zařaditelné. Lidé to často dávají do folkové škatulky, neboť je to jemná hudba, kterou hraju jen na akustickou kytaru a nepoužívám nic jiného – kapelu ani elektronické nástroje. Já sama se ale spíše přikláním k pojmenování folkový šanson, čímž myslím píseň coby hlubokou výpověď, osobní prožitek. Každopádně to nejsou v žádném případě trampské, ale komorní věci.

Zaznamená posluchač mezi oběma alby výrazný rozdíl?

Druhá deska je jiná hlavně v tom, že jsou na ní novější písničky, to znamená výpovědi už zralejší ženy. Jsou v nich odraženy moje životní zkušenosti a můj život. A jak ten pokročil, tak pokročilo taky mé poznání, vyváření názoru na svět a zároveň i ty písně.

O tom všem svědčí i názvy skladeb, třeba Chci, abys věděl nebo Neodcházej. O čem je ale věc s těžkotonážním názvem Dekomprese?

Ta je o tom, jak mám v sobě přetlak, který nikdo nečeká, ale ono to musí jít ze mne ven.

Byla tahle hudba váš cíl?

Já jsem nikdy za folkem nešla. Odmala jsem dělala muziku, chodila do hudebky na kytaru a jednoho dne jsem si začala psát písničky. A to mi prostě vydrželo dodnes.

Je vám pětadvacet. Vás nelákají jako vrstevnice diskotéky nebo rockové rebelie?

Vůbec ne. Diskotéky nemám ráda, protože hudba na nic mi přijde prázdná. Jenom tuc tuc a nic víc. Nemůžu ovšem ani říct, že bych vyloženě milovala vážnou hudbu. Kolikrát je na mě totiž zbytečně překombinovaná a nedokážu z ní vycítit atmosféru. Mám ráda tak něco mezi, aby to mělo melodii a aby tomu, jak se říká na konzervatoři, nechyběly koule.

Do jaké míry se v písních odráží vaše životní filosofie?

Ty písničky jsou centrem mé práce a já se beru v jistém slova smyslu za zpívajícího filozofa. Mám určitý názor a potřebu něco sdělit, chtěla bych ale zároveň podpořit hrstku lidí v téhle společnosti, která se ještě nenechala úplně zblbnout, která přemýšlí a nechce se vzdát opravdových lidských hodnot. To mě sice odkazuje, abych s takovým postojem byla trošku na okraji, ale zase lidé, kteří na moje koncerty chodí, tomu rozumějí. A chodí pak znovu a znovu. Pomalu se z nás stává takový novodobý underground.

Konvertovala jste ke křesťanství. Snáší se to?

Snáší, protože právě křesťanství je nositelem základních norem, podle nichž by člověk měl žít a když podle nich žít začne, zjistí, že žije krásný a plnohodnotný život. Nejde mi ale o to, aby lidé, kteří mě poslouchají, začali věřit. Nechci jim vůbec dělat kázání. Chci v nich ovšem podpořit touhu hledat, aby nebyli spokojeni jen s tím, že mají byt, ženu, televizi a peníze, ale aby chtěli něco víc.

Máte pocit, že bez víry není možné ty opravdové hodnoty vyznávat?

Přiznám se, že v poslední době se přikláním k názoru, že lze. Koneckonců sama znám spousty nádherných bezvěrců, kteří mají čisté srdce plné lásky. Křesťanství je k tomu ale taková snadnější cesta. Ono ty hodnoty předloží a člověk si ušetří strašnou spoustu času a problémů. Ve chvíli, kdy se někdo rozhodne, že si ty hodnoty najde sám, má samozřejmě šanci je najít, protože ony tady jsou. Ale může si přitom zbytečně natlouct nos. Přes křesťanství je to rychlejší. Otázka ale je…

…jestli pak taková cesta není trochu falešná? Bez zásluhy? Že si člověk řekne: od zítřka budu křesťan a tím pádem dobrý člověk.

Tohle je ale právě věcí víry. Když jsme byli malí, taky nám maminka s tatínkem říkali: nepij tu kyselinu. A my jsme nechápali, proč ji nemáme pít, když na ni máme chuť. Ale uvěřili jsme, nepili a udělali dobře. A tohle je stejné – člověk prostě nemá šanci v životě najít odpověď na úplně všechno.

Vraťme se zpět k muzice. Ve světě před časem proběhla vlna písničkářek jako je Sheryl Crow, Tori Amos či Alanis Morissette. Je pro vás některá z nich zdrojem inspirace nebo dokonce vzorem?

Ani v nejmenším, protože je vlastně vůbec neznám. Od Tori Amos jsem sice zpívala v rámci studia asi dvě písně, jenže problém je, že já nerozumím jejich textům. Písnička mi pak nic neříká, pokud nemá třeba opravdu úžasnou hudbu.

Nečerpám z nikoho, dokonce už mi jednou někdo řekl, že je to trochu domýšlivé a že si asi myslím, jaký jsem machr, když nepotřebuju žádný vzor. Ale to tak vůbec není. Mě moc nebaví poslouchat hudbu. Poslouchám spíš ticho, vnímám život a příběhy a z toho pak vždycky vytryskne moje hudba.

U nás je v poslední době módou, že si písničkáři pořizují doprovodnou kapelu. Udělal to třeba Jaromír Nohavica nebo Wabi Daněk. Vy nic takového nechystáte?

Vystačím si na pódiu sama a nechybí mi to. Vím, že někteří muzikanti kapelu pořizují, aby nebyli sami. Třeba mě taky jednou přestane bavit jezdit sama a budu chtít nějakou kamarádku, která mě bude doprovázet třeba na flétnu. Zatím tu potřebu nemám.