Nemám ráda rozmělňování pravdy, říká písničkářka

Polička – Málokterý muzikant má diář koncertů popsaný tak hustě jako písničkářka Eva Henychová. Tento týden se po druhé vrátila do východních Čech a její miniturné, které se zastavilo v Dobrušce, v Jilemnici a ve Svitavách, dnes v 19 hodin uzavře recitál v klubu Jordán v Poličce. Absolventka pražské „ježkárny“ v oboru kytara a zpěv vyrostla z portovních plenek ve zralou a respektovanou folkovou šansoniérku a na jaře vydala druhé album Za stěnou z papíru. Z něj také nejvíce vybírala pro své východočeské posluchače, které si prý nemůže vynachválit. „Na východě Čech se mi hraje moc dobře. Je to dobrý region, vnitrozemí, nejsou tu takové problémy jako v pohraničí nebo v severních Čechách a na Moravě, kde je nyní zvláštní nálada.Nejsou tu umělá města bez historie se sídlišti. Východní Čechy jsou jádrem republiky a lidi tady kulturou žijí, ač si pořadatelé mnohdy stěžují. Pak jsou mile překvapeni, kolik posluchačů na koncert přijde. Moje recitály se tady prý líbí a já sama cítím, že je to tak,“ říká pětadvacetiletá písničkářka, která do své tvorby nechává vstupovat i křesťanskou víru.

Vaše recitály se odehrávají v komorních prostředích klubů či církevních domů. Nelákají vás velká jeviště či festivaly?

Na mě by ani tolik lidí nepřišlo. Jezdím sice na folkové přehlídky, ale poslední dobou stále míň a míň. Už mě to tolik nebaví. Je velký rozdíl hrát pro „svoje lidi“, kteří přijdou jen na mě a hrát pro tisíce, které zajímá spíš pivo.

Mnoho vašich písní prostupuje víra v Boha…

Křesťanství je v nich sice obsaženo, ale snažím se, aby ho tam nebylo tolik. Aby mě poslouchali i nekřesťané a mohli se mnou v základech souhlasit.

Pokud hrajete ve světském prostředí, nepotkáváte se s výčitkami, že mentorujete?

Moc ne. Spousta lidí po mém koncertě ani nepochopí, jestli jsem věřící, což je pro mě dobré znamení. Ale občas se nějaký hlas ozve, v Brně na mě přišel zarytý ateista a toho můj repertoár i průvodní slovo mezi písněmi podráždily, byl napruzený. Avšak na konci mi řekl, že mi to sice nemohl věřit, ale jestli je pravda všechno, co říkám, a tak i žiju, tak je to úžasné. Každý muzikant se musí smířít s tím, že ne všem se zalíbí.

Nedávno jste řekla, že když člověk hlásá křesťanské hodnoty, vylučuje se ze společnosti a zůstává sám. Jak toto donkichotství snášíte?

Je nás málo. Pokud mluvím o „svých lidech“, tak nemyslím výlučně křesťany, ale ty, kteří se shodnou na základních principech, aby byl člověk slušný, měl rád lidi kolem sebe, aby spíš pomáhal, než ubližoval. Někdy to sice vypadá, že tyto zásady zdánlivě nic nepřinášejí, ale je nutné věřit tomu, že to má smysl a že takoví lidé existují. Nedávno jsem se ocitla v jednom komerčním rádiu a moderátor se mě s despektem ptal, koho prý ještě moje hudba zajímá, koho zajímají vyšší hodnoty. A vůbec nemohl pochopit, že v nějakém městě žije padesát lidí, kteří místo aby poslouchali hitové rádio nebo sledovali televizi, tak jdou na můj koncert. Lidí, kteří ctí základní mravní hodnoty, je málo, ale existují. Jak se říká v bibli, jsou solí Země. Představuji si Zemi jako ohromný hrnec s jídlem, kde je všechno zamíchané, a aby to mělo nějakou chuť a smysl, musí se to nakonec osolit. Oslovuji malou skupinu, ale ta je mi věrná.

Jak vy sama jako věřící vycházíte s křesťanskými hodnotami a s desaterem?

Snažím se podle toho žít, těžko říci jestli dobře, to bude soudit někdo jiný. Jsem jenom člověk a nemám žádnou speciální schopnost žít lépe než ostatní. Ať jsem, jaká jsem, věřím tomu, že, co hlásám, je pravda a má to smysl.

Hlásíte se ke katolické církvi. Přijímáte ji bez výhrad, nebo vás zajímají i jiné křesťanské směry?

V něčem jsem konzervativní. Pro mě je důležité to podstatné a to si z křesťanství beru. Když se řekne liberální, tak nemám ráda rozmělňování pravdy, což k tomu občas vede. Leckdo si pak může říci: Jasně, takhle je to napsaný, ale on to tak nemyslel… Na druhou stranu nemohou lidé ani církev každého člověka někam zaškatulkovat nebo ho donutit, aby žil podle přesně stanovených pravidel. Respektuju individuálnost cesty každého jedince. Každý by ale měl hledat to opravdové.

Cítíte se být křesťanskou písničkářkou, nebo spíše folkovou šansoniérkou, jak vás občas nazývají hudební publicisté?

Označení křesťanská písničkářka je trochu zavádějící, mám z toho obavy, protože by to mohlo mnohé folkové posluchače odradit. Líbí se mi být folkovou šansoniérkou. To, co zpívám, není klasický folk, trampská píseň či country. Spousta posluchačů mi říká, že jsem velmi blízko šansonu.

Jste snad jediná dívka s kytarou mezi spoustou mužských kolegů. Jak se mezi nimi cítíte?

Velmi dobře. Jsou na mě hrozně hodní, lidsky i muzikantsky mě přijali mezi sebe. Mám mezi nimi dobré přátele, hodně mi pomohli v začátcích, například Jaromír Nohavica, Wabi Daněk či Žalman. Když se pohybuji ve folkovém světě, potkávám muzikanty kdesi na ocase slávy, kteří vykřikují, že ti chlapi nahoře jsou nabubřelí, že nikoho mezi sebe nepustí. Ale není to pravda a ani to ve folkovém žánru nejde. Když to není dobré, tak to publikum nevezme. I když existují způsoby, jak to do nich narvat, ale tady nefungují.

Co vás inspiruje?

Život. Kolegové už ne. Nemám televizi a ani nic moc neposlouchám. Nemám čas a ani mě to nebaví. Nezajímají mě ankety, hvězdičkování, která kapela předstihla kterou…. Podle mě se lidé rozdělují na posluchače a tvůrce, a tvůrce nemůže dost dobře poslouchat. Znám výborné kolegy muzikanty a ti, stejně jako já, hudbu neposlouchají. Mám v sobě dost nashromážděné hudby, všude nějaká zní, v dětství jsem dělala moravský folklor. Ve stupnici je jen dvanáct tónů a jak je člověk uchopí, to už je věc jeho nitra.

Nebaví mě psát hudbu stylovou, říct si: Teď napíšu, jako to dělá ten či onen nebo jako se to píše v Irsku či v Americe. Sama si oněch dvanáct tónů seskupím v hlavě tak, aby mi to bylo příjemné. Škatulky mě nezajímají.

Až přijedete do východních Čech potřetí, nebude vás doprovázet kapela? Netoužíte po bohatším zvuku svých písní?

Zatím ne, koncertovat sama mi vyhovuje i z finančních důvodů. Živit kapelu bych si dnes netroufla, ale určitě by to bylo pěkné. Když skládám píseň, udělám si kytaru tak, aby všechno, co chci, v ní znělo. Je to prostinký, lidem se to líbí a navíc jsem to já.