Písničkářka: Abych mohla skládat, potřebuji ticho

Eva Henychová, která ve čtvrtek večer koncertovala v českobudějovickém klubu Káčko na Piaristickém náměstí, patří k nejmladším osobnostem českého folku. Absolventka pražské konzervatoře, která před devíti lety vyhrála Portu, a stala se tak dosud nejmladším vítězem této folkové přehlídky, právě vydala svoje druhé CD s názvem Za stěnou z papíru. „Na prvním cédéčku byly písničky, které jsem napsala od svých šestnácti do jednadvaceti let. Z těch nových je asi víc znát, že jsem starší. Nechci přímo říct, že jsem už žena, protože si tak moc nepřipadám,“ říká. Její nový repertoár si mohou lidé poslechnout dnes večer v Egon Schiele Art Centru v Českém Krumlově a zítra odpoledne na římskokatolické faře v Pacově. Tato dvě vystoupení uzavřou sérii jejích jihočeských koncertů.

Zpíváte sama s kytarou. Neuvažovala jste před natáčením, že pozvete do studia ještě další muzikanty?

Ne, zatím s kytarou si úplně vystačím. Ale rozhodně ji nepoužívám jen jako jednoduchý doprovod. Dávám přednost složitějším aranžím.

Mezi vydáním prvního a druhého CD uplynuly čtyři roky. To je na první pohled dost dlouhá doba. Ale vy o sobě říkáte, že nechcete dělat komerci, a pro takovou hudbu je asi čtyřletá pauza spíš krátká. Jak to cítíte – byla vám ta přestávka dlouhá?

Ne, já píšu poměrně pomalu. Všechny písničky vycházejí z mého vlastního života, nedají se nějak chrlit. Takových, které později můžu dát na cédéčko, napíšu za rok jen pár. Nemám nad sebou žádný vydavatelský bič, takže nemusím vydávat každý rok něco nového.

Před časem jste v jednom ze svých rozhovorů řekla, že neposloucháte žádnou hudbu. Přitom jste vystudovala konzervatoř. Může si muzikant z profesionálního hlediska dovolit nesledovat tvorbu ostatních?

Samozřejmě to takhle vypadá, že jsem nikdy v životě nic neslyšela. Myslela jsem to spíš tak, že k hudbě přistupuji aktivně: na konzervatoři jsem ji studovala, teď skládám vlastní. Pokud se věnuji hudbě od rána do večera, dávám po zbytek dne přednost jiným věcem. Tenista také nebude relaxovat na kurtech. Mám například moc ráda mluvené slovo, v rádiu poslouchám divadelní hry, pohádky nebo rozhovory. Jakmile ale začne hrát hudba, tak ho vypínám. Nejvíc se vyhýbám bezpohlavnímu střednímu proudu. Když si chci poslechnout něco speciálního, tak si na to musím udělat čas, jenže ho moc nemám, tak ho raději věnuji něčemu jinému. Určitě ale nejsem mezi muzikanty žádnou výjimkou, i když už jsem slyšela, že to mé prohlášení zní dost namyšleně. Nedávno jsem někde četla rozhovor, myslím, že s Petrem Hapkou, a ten se vyjadřoval podobně.

Pokud slyšíte ten vámi nemilovaný střední proud, nenutí vás to třeba muzikantsky přemýšlet a v duchu tu hudbu přetvářet?

Ne, já mám spíš chuť utéct. Často se mě lidi ptají, co vlastně poslouchám. Říkám, že ticho. Jen tehdy totiž můžu sama skládat – potřebuji v sobě mít čisto. Myslím, že každý muzikant je dost chytlavý na veškerou hudbu. Ráno vstane – a do hlavy se mu vtiskne rádiový budík, jde po ulici, přidá se mu melodie z obchodu. Takhle to jde po celý den a večer je tím úplně zahlcený. I když někteří muzikanti potřebují poslouchat, co se dnes hraje, aby mohli tvořit, já to tak dělat nechci.

Máte rádio, ale pokud vím, tak odmítáte televizi. Přitom jste v několika televizních pořadech vystupovala. Jak je to tedy s vaším vztahem k médiím?

Televizi s manželem opravdu nechceme. Je pravda, že tam není všechno špatné, ale myslím, že je to velký žrout času.

Nebojíte se jí vlastně? Vždyť ji můžete vypnout.

Mne to spíš ruší. Když přijdu někam na návštěvu a mají puštěnou televizi, tak se na ni musím pořád dívat. Jak na ni nejsem zvyklá, tak mě to pořád překvapuje a strhává moji pozornost, i když o to vůbec nestojím. Nakonec jsem znechucená. Jsem přesvědčená, že televize člověka podvědomě manipuluje, i když si to nechce připustit. To, že si ji nechci pustit domů, je tedy spíš otázka duševní hygieny. Je to stejně důležité jako to, s kým člověk žije.