Písničkářka Henychová je osamělá a přátelská hvězda

Písničkářka Eva Henychová natočila a vydala v prvních měsících tohoto roku své druhé album, Za stěnou z papíru. Její první projekt, nazvaný Svítání, vyšel už v roce 1996.

Henychová se mezitím stala z neznámé mladé talentované písničkářky uznávanou osobností, dokončila studium kytary a zpěvu na konzervatoři, stačila se vdát a přestěhovala se z Prahy zpátky na Moravu.

Hlas jí vyzrál a dostal se do trochu nižší polohy. Ve výrazu našla více poloh – je nejen divokou rozjívenou rošťačkou a čistou nevinnou dívkou, ale i vášnivou mladou ženou a vše chápající rozumnou oporou.

Svůj výraz dává Eva Henychová do služeb svých písní. Na novém albu jich nabízí šestnáct. Převládajícím tématem je láska, v hlavní roli je většinou zpěvačka.

Vypráví příběhy o vztazích duchovních a pozemských, často se pohybuje na jemné hranici záměny či dvojsmyslu. Oslovovanou osobou může být bůh i člověk, pochybnosti a krásy lásky mohou být jak pozemské, tak nebeské.

Eva Henychová se nijak netají svou křesťanskou orientací, její příběhy však dávají prostor i neduchovně zaměřeným posluchačům. Do této kategorie patří písně Pojď si ke mně odpočinout, Krajinou pouště či Chci, abys věděl. Písnička Židle, která je veselá, otevřeně křesťanská a zároveň výsostně civilní, je vynikající ukázkou soudobého domácího gospelu. Prostá, přesvědčivá a stylová je duchovní balada Šlo děvčátko (do kostela).

Svou ženskou stránku ukazuje Eva Henychová například v písničkách Čekám, Šanson, Erotická a Neodcházej, vynikající je v krátké hříčce Asi jsem se zbláznila. Dovede být lyrická, sváteční či magická – v baladách Pohádka, Vánoční či v obrázku Holubice, nebo přátelská, povznášející a optimistická – jako v písničce Malým.

Texty Evy Henychové jsou přesvědčivé a přirozené jak myšlenkově, tak jazykově, mají nápady a dovedou překvapit. Melodie jsou originální, zpěvné a v dobrém slova smyslu i vlezlé. Jen autorčina Dekomprese mi chtě nechtě připomíná starou známou V domě straší duch.

Eva Henychcová je na naší hudební scéně osamělou hvězdou. Mohli bychom ji srovnat s dávno zapomenutou Zdenkou Lorencovou, v sólové hře na kytaru s bývalými konzervatoristkami Lenkou Filipovou či Věrou Martinovou.

Mezi svými vrstevnicemi Henychová konkurenci nemá. Je jediná, která je ochotná mluvit sama za sebe. Je to dnes anachronismus, nebo snad naivita? Nebo už jsme moc cyničtí a osobní zpovědi nevnímáme?