Uhrančivá Henychová

Ve čtvrtek 24. února křtila Eva Henychová v nabitém Ernově sále na staré brněnské radnici své druhé album Za stěnou z papíru. Zvolila metodu originální, i když domyšleno do konce je to metoda logická a stylově čistá: Nepočítáme-li závěrečné přídavky, odehrála v průběhu večera prostě všechny písně nové desky pěkně jednu za druhou. Nic míň, nic víc (nepočítáme-li křtící extempore a košaté průvodní slovo).

„Fenomén Henychová“ má po mém soudu čtyři základní prvky. Jednak její vysloveně nadprůměrný zpěv i hru na kytaru – málokdo z mladších adeptů folkové slávy na sobě a svém nesporném talentu pracoval tak tvrdě jako ona. Druhým stavebním kamenem je jistota, že má co sdělit, že přináší poselství. To bylo silnou zbraní písničkářů šedesátých až osmdesátých let, v poslední dekádě poněkud ustoupilo a u mnohých písničkářů by asi nejupřímnější odpověď na otázku, proč hrají, byla: protože to umím. Třetí Evinou výhodou je originalita jejího typu. Už visuelně je nezaměnitelná.

A konečně čtvrtým prvkem, který právě na tomto pódiu vynikl mimořádně zřetelně, je její úžasná schopnost komunikace s divákem. Jsou písničkáři, kteří jakkoliv píší dobré věci a i interpretačně jsou velmi dobří, na pódiu působí nepřirozeně, ať už zbytečně zakřiknutě či teatrálně. Eva okamžikem vstupu na scénu rozkvete a prakticky okamžitě naváže kontakt se „svými“ diváky. Vzato časově, bylo v jejím recitálu mluveného slova asi tolik jako muziky, ale Eva v něm převáděla lidi z nálady do nálady, připravovala si poctivě půdu pro další písničku, takže to lidem asi ani nepřišlo a více než dvouhodinový koncert pro jednu kytaru a jeden hlas jim utekl jako voda.

Člověk si tím připomněl právě dávno odešlá léta, kdy totéž dokázali ti nejlepší písničkáři. Dokáže-li toto Eva Henychová ve svých pětadvaceti letech ve více než stovce vystoupení ročně, neznamená to nic jiného, že minimálně z pohledu diváků se už zařadila mezi ně.

Její úctu k divákům a důraz na komunikaci ostatně lze doložit i faktem, že následná autogramiáda pro ni znamenala s každým prohodit pár slov a podpisování (kromě toho, co stihla o přestávce) se vlastně změnilo v další představení, protože trvalo přes tři čtvrti hodiny.