Eva Henychová - Ukázat ohlas

Zpěvačka Eva Henychová se snaží lidem otevřít oči

Datum: 2000-03-21 00:00:00
Zdroj článku: Slovo 21. 3. 2000
Autor: Vladimír Wohlhöfner

Zpěvačka, kytaristka a folková písničkářka Eva Henychová vydala i své druhé album Za stěnou z papíru vlastním nákladem. Asi největší osobnost mezi mladými písničkáři si vystačila pouze s kytarou. Kmotrem alba, na němž zpěvačka přesvědčivě vyjádřila své city od lásky k Bohu až k touze po muži, se stal Wabi Daněk.


Proč se album jmenuje právě Za stěnou z papíru?

Chtěla jsem tím názvem posluchačům přiblížit, jaká jsem. Říkám, že žiju za stěnou z papíru. Můj svět je jiný, protože jsem věřící a vyznávám určité hodnoty. Například mám manžela a jsme si věrní. Považuji to za úplně normální, správné a přirozené. A přitom se vlastně pohybuju ve světě, kde to je všechno úplně naopak, kde většina tyto hodnoty popírá a vysmívá se jim. Já ale v tomhle světě nechci žít jako jeho nepřítel. Mám ho ráda, a tak se spíš snažím lidem pomoc objevit jim jiné hodnoty, otevřít jim oči. Sdělit jim, že to, jak žijou není život v pravdě, protože svět není pouze o penězích a moci. Chci je k hledání jiného světa vyprovokovat. A ta stěna z papíru je zdí, za kterou je všechno slyšet, prstíčkem ji člověk propíchne, je papírová, ale je tam.


Jak se ale smyslnost některých písniček slučuje s vírou?

Určitě v nich nepopisuji nic sexuálního. Ale pokud něco takového snad v mých písničkách písničkách najdete, je to proto, že se netajím s tím, jak ráda se miluju se svým mužem, a jak jsem po něm hodně toužila, než jsme se vzali. Za to se, myslím, člověk nemusí stydět. A když se to ještě podaří šikovně dát do písničky, určitě to není to ostuda. Důležité je, že jsem svému muži věrná a to, co s ním dělám, je vzhledem k tomu, co k němu cítím, naprosto přirozené a správné. Na jedné straně jsou na albu písničky o hluboké lásce k Bohu, o tom, že mu chci všechno dát a jít za ním, na druhé o tom, že strašně moc toužím po tom svém chlapovi. Tohle jsou takové dva extrémy, pak je samozřejmě spousta věcí mezi. Jsem normální ženská. Věřící, ale ženská. A pokud budu tu svoji touhu směrovat správně, na svýho muže, tak se na mě Pán Bůh ani trošičku nemůže zlobit.


Proč vydáváte desky vlastním nákladem a ne jako třeba kmotr vašeho alba Wabi Daněk u velké firmy?

Je to mnohem složitější. Nestojím o to upsat se velkým firmám. Pohrdám formováním umělce k obrazu firmy, nelíbí se mi to. Buď jsem dobrá a lidi půjdou za mnou, nebo dobrá nejsem a pak nechci, aby mě lidem vnucovali. Devadesát pět procent mé první desky se prodalo na koncertech. To, o čem zpívám není pro celý národ, ale jenom pro hrstku lidí.


Písnička Židle je o tom, že občas zlobíte. Jak?

Myslím, že každý člověk zlobí. V první fázi, viděno z křesťanského pohledu, člověk řeší, jestli zabil nebo nezabil. Pak třeba jestli se s někým vyspal, když neměl, nebo nevyspal a v dalším stupni řeší jestli na někoho zakřičel nebo nezakřičel, zamračil se nebo nezamračil, pořád člověk zlobí. I když někomu může připadat, že takový člověk nemá co řešit, každý má pořád co řešit a pořád je kam jít.


Koncertní šňůra vám koncem května skončí, co pak?

Nevím ještě, jestli letos budeme hrát na letních festivalech. Některé sice navštíví třeba i tisíce diváků, ale ne všichni přijíždí jen poslouchat hudbu, chtějí se hlavně bavit a někdy jsou i opilí. Prostě není to úplně prostředí pro mě, přestože tam bývá hodně těch, kterým se líbí to, co dělám. Když udělám recitál, přijde těch mých, já nevím, čtyřicet padesát lidí. Ale přišli na mě a poslouchají jenom mě. Takže o festivalech ještě přemýšlím. Na podzim bych chtěla zase objet republiku a pak se uvidí. My moc neplánujeme.