Snažím se poslouchat ticho, říká Henychová

K a r v i n á – Zlínská písničkářka Eva Henychová, která vystoupí zítra v sále Slezské církve evangelické v Karviné, se představila nedávno také ve Frýdku-Místku a v ostravském klubu Atlantik. Na svém koncertním turné zpívala písně z druhého alba Za stěnou z papíru, které vyšlo letos v lednu. V textech se inspiruje každodenním životem a běžnými lidskými pocity, jimž však dokáže dát silný duchovní rozměr. „Nemám televizi, neposlouchám radio ani žádnou jinou hudbu. Snažím se zachovat si uvnitř sebe ticho a poslouchám ticho, aby ta hudba, kterou hraju, vycházela skutečně ze mne,“ říká o své tvorbě písničkářka.

Jak se vám daří odolat ve svých textech oné deklamační propagaci, která je pro křesťanské interprety a skupiny tak typická a běžné publikum spíše odpuzuje?

Snad je to tím, že tyhle agitky sama, ačkoli jsem křesťan, nemám ráda. Je to pro mne něco, jako když přijde na jeviště nahá žena, zbavená jakéhokoli tajemství. A Bůh je přitom něco tak tajemného a všeobsažného, že nejsem tímto způsobem schopná ho lidem zprostředovávat. Říkám, že víra život dosoluje. Žádné jídlo bez soli nemá tu správnou chuť. Ale když jí tam dáme kilo, tak se lidi pozvrací nebo utečou. A tak je to i s texty.

To, že ve svých písních Boha často personifikujete – lidé jej tak můžou najít v kamarádovi nebo milovaném muži – je záměr, nebo to tak cítíte?

Je to asi obojí. Já to opravdu cítím tak, že Láska má mnoho barev (láska k dětem, manželovi, přírodě a podobně), ale ve skutečnosti je vlastně jenom jedna. A tou je pro mne Bůh, takže to ze mne vychází naprosto přirozeně. Současně jsem ráda, že to tak lidé můžou vnímat, protože to považuji za nejpřirozenější způsob, jak jim ho sdělit. Připodobnit ho klásce, k někomu blízkému, tedy něčemu, co jsou schopni pochopit, protože to sami znají.

Hrajete v klubech i v kostelech. Cítíte v těch prostředích nějaké rozdíly, například ve skladbě publika?

Ano. Do klubu přijde část lidí jen tak ze zvědavosti nebo proto, že zrovna neví, co s volným večerem. Další přijdou prostě na folk a já jsem moc ráda, že mě dokáží brát jako folkařku. A někdy přijde skupina křesťanů, kteří jdou hlavně za tím duchovním. Vkostele je to naopak, tam se sejdou převážně věřící a jen někdy pár těch ostatních. Takže písničky hraju vesměs stejné, ale lehce se liší to, o čem mluvím mezi nimi. Tak když chci v klubu mluvit o tom, co je pro mne nejdůležitější, použiju třeba slovo Láska nebo Život. Myslím, že ten, kdo věří, to pochopí a nevěřícího tím neurazím. V kostele si pak dovolím říct prostě Kristus.

U vás byl trochu zvláštní vývoj. Nejdříve jste vyhrála Portu a pak jste šla studovat kytaru a zpěv na Ježkovu konzervatoř.

Mně nikdy nepřišlo, že bych Portou dosáhla nějaké mety. Naopak to ve měn poslílilo pocit, že se pořád mám co učit. Že stav, kdy si člověk řekne – tak teď už jsem něčeho dosáhl, je špatný a nechtěla bych se do něj dostat. Takže na konzervatoř jsem šla s tím, že chci v oboru, ke kterému cítím povolání dosáhnoust toho nejlepšího, co mi mé schoponosti dovolují. A měla jsem to štěstí, že jsem se kytaru učila u takové osobnosti jako je kytarista a skladatel Milan Tesař, který kromě toho, že mě učil hrát, poznal, že jsem člověk, který také nějakou hudbu nosí v sobě a pomáhal mi ji dát ven.

Co chystáte teď?

Hlavně dokončení téhle šňůry k mé nové desce. Ale chystám se také do zahraničí, kromě slovenské šňůry například hrát českým vojákům na základnách v Bosně nebo pro české menšiny v Chorvartsku.