ROZHOVOR S EVOU HENYCHOVOU – písničkářkou

Budu moc rád, když si uděláte na chvíli čas a začtete se do následujících řádků. Třeba proto, že takové zklidnění patří k právě probíhajícímu adventu. Hlavně ale proto, že je to povídání s velmi sympatickou písničkářkou, textařkou, kytaristkou a hlavně člověkem s velkým srdcem – Evou Henychovou …

Již dlouho žiješ v Čechách, nicméně jsi rodačkou z nedalekého Zlína. Jaký máš vztah ke „své rodné hroudě“ a jaké vzpomínky se k tomuto kraji vážou?

Žila jsem ve Zlíně 18 let a teď jsem dalších 19 už v Čechách. Je to vše jen dávná vzpomínka, jako z knihy o jedné holčičce, která vyrostla v ženu. Ve Zlíně chodila do školy a do hudebky, do folklórního souboru a měla fůru přátel. Ale to bylo dětství, roztomilé a naivní. Určitě mě ale nasměrovalo, nastartovalo směrem k mé současné práci.

Hudbě se věnuješ profesionálně od roku 1996, kdy jsi vydala své první album „Svítání“. Od té doby jsi ušla velký kus cesty – vydala by ses po ní znovu?
Myslím, že ano. Jsem nastavená tak, že by to „jinudy“ nešlo a nebyla bych pak ani šťastná. Práce je mi koníčkem.

Není tajemstvím, že jsi bojovala s nepřízní osudu a zdravotními problémy – kde jsi brala sílu a co bys poradila všem, kteří mají podobný problém?
Je potřeba věřit tomu, že normální je být zdravý, a pokud to tak není, tak je vhodné pokusit se objevit příčinu svých problémů u sebe. Cesta je to někdy dlouhá a komplikovaná, ale je možné vylízat se i z roztroušené sklerózy.

Ke svým recitálům vyhledáváš velmi často prostory zámků, kostelů, kaplí … Co Tě na takových místech láká a které místo pro hraní je Tvým vysněným?
Ty prostory ke mně jakoby přicházejí. Nehledám je, ale pokud se objeví organizátor koncertu, většinou má k dispozici právě kostel, kapli a podobně. Vysněné místo nemám, ty nejkrásnější místa totiž přesahují všechny mé představy a sny.

Vyprávěla jsi mi o zkušenosti s hraním pro vězně přímo ve věznicích – jak takový koncert probíhá a jaké jsou ohlasy?
Věznice jsou velké téma mého života. Začala jsem tam hrát před 15ti lety a to prostředí mi dává pochopit pravdu, které říkám „všechno je jinak“. Odsouzení jsou lidé s rozličnou minulostí i důvody, proč jsou „za mřížemi“ a mnozí jsou pro mne důkazem, že se to může stát snad každému z nás. Neomlouvám je a nepřehlížím jejich přečiny, ale učím se na nich milovat lidi takové, jací jsou.

Tvé poslední CD se jmenuje „Sinaj“ a je plné silných osobních výpovědí. Jak dlouho vznikalo a kterou píseň z něj máš nejraději?
Album Sinaj vznikalo postupně během šesti let. Písně souvisejí s událostmi, které mě potkaly během té doby. Jednak to byla smrt mé matky a následně nemoc, se kterou jsem se trápila až k uzdravení. Zpívám tam o cestě na Sinaj, do Jeruzaléma, o odpouštění a znovunalezení víry. To vše je zaznamenáno a uzavřeno v poslední písni Uzdravení.

Zajímavostí určitě je, že jsi při tvorbě CD opravdu Sinaj navštívila – jaký to byl zážitek?
Sinajská poušť je pusté, tmavé místo bez vody a bez jakékoli rostlinky. Při výstupu na horu Sinaj jsem si představovala skupinu Židů, kteří tamtudy kdysi šli po dobu 40ti let a jedli pouze manu. Jinak to být nemohlo, protože tam opravdu NIC není. Silný zážitek na mé „cestě k uzdravení“. Kráčela jsem vlastně do jakési „zaslíbené země“, průvodcem mi byl ten Nejvyšší, který je dárcem života i zdraví.

Máme dobu adventu – co vše to pro Tebe znamená ?
Znamená pro mne hlavně ztišení a přemýšlení. Je to období nejdelších nocí a následného „příchodu světla“ v nejširších souvislostech.

S blížícími se Vánocemi jsou neodmyslitelně spojeny koncerty – mají ty Tvé „vánoční“ nějaké specifikum?
Nijak výrazně se neliší, spíš jsou jen dramaturgicky uzpůsobeny atmosféře a konkrétnímu místu, kde zrovna jsem.

Když končíme povídání u Vánoc – co bys popřála sobě a co našim čtenářům?
Buďme šťastní a očekávejme příchodu Světla. Pak zůstaňme v jeho jasu 🙂