Když se řekne Eva Henychová…

“O Tobě básníci píší své sonety, na Tebe čekají všichni, co znám. Jsi bájná cesta a cíl všeho konání, jen nevím, co říct teď, když Tě tu mám…“

Eva Henychová představila 22. října v kostele Všech svatých v Rožnově pod Radhoštěm své nové CD „Sinaj“. Hrála a zpívala pro občanské sdružení Iskérka – o.s. , které se od roku 2004 věnuje podpoře lidem trpícím dlouhodobou duševní nemocí.
Eva Henychová je nejen zpěvačkou, kytaristkou, skladatelkou i textařkou v jedné osobě, ale především charismatickou osobností, která dokáže zasáhnout srdce lidí všech generací. Její písně jsou osobní výpovědí člověka, který umí nahlédnout hluboko pod povrch skutečností všedního života. Zeptali jsme se Evy Heychové…

* Jak vznikalo tvé nové CD „Sinaj?“

Album vznikalo během šesti let, inspirováno událostmi z mého života, především úmrtím mé matky a následným rozvinutím mé nemoci. Cestou, které se říká etikoterapie, jsem se nakonec dostala až k definitivnímu uzdravení. A o tom všem jsou mé písně na albu Sinaj.

* V podtextu zní – „O mé cestě pouští až k uzdravení…“„Dáváš mi znát svoji sílu, co běh času snadno mění, nechal jsi mě s ptáky vzlétnout, věnoval´s mi uzdravení….“Co ti v těžkých životních chvílích nejvíce pomáhá?

Určitě to je víra. Dříve jsem se tomu slovu spíš vyhýbala, říkala jsem si, že když vím, že Bůh je, tak přece nemusím říkat, že tomu věřím. Dnes už ale chápu víru v úplně jiném kontextu, je to něco, co jsem pochopila, že je tím největším darem a po mně se chce, abych si ji držela a nedala jí odejít.

* Píšeš si vlastní texty – kde čerpáš inspiraci, jak se rodí nové písně?

Inspiraci přináší můj život. Jen je třeba přemýšlet a mít chuť o těch věcech mluvit, nazývat je a zpívat o nich. A to je bezpochyby velký boží dar.

* Studovala jsi Ježkovu konzervatoř v Praze, od roku 1999 se živíš profesionálně hudbou. Jaký je rozdíl mezi Evou folkovou šansoniérkou na počátku a dnes?

Dospěla jsem a uzrála, i když to nejspíš není a nemůže být dokonaný proces. Jsem neustále na cestě a mé písně, či spíše témata těch písní, se mění společně se mnou.

* Kde nejvíce koncertuješ, jak často, je možné se koncertováním uživit?

Mé koncerty bývají většinou v kostelích a kaplích, na hradech a zámcích a na mnoha jiných místech.
Kdybych se tím neuživila, nejspíš bych tuto práci nemohla dělat.

* Kromě hudby, děláš ještě něco jiného?

Ne, dnes už dělám jenom svou hudbu. Ještě před rokem jsem sice i učila v ostrovské ZUŠ, ale už jsem to nestíhala, dělat dvě zaměstnání. Rozhodla jsem se pro koncertování, pro své písně, svou hudbu.

* Zpíváš také ve věznicích. Kdo je otcem této myšlenky zpívat vězňům? Kdo sjednává takové vystoupení?

Všechny koncerty si sjednávám sama, pouze do věznic musím být pozvána, buď ředitelem, nebo vychovatelem, dozorcem či vězeňským pastorem.

* Říkáš: „Mí vězňové mi rozumějí…“

Ano, připadám si mezi nimi, jako mezi svými. Ne snad kvůli těm zločinům, ale kvůli tomu, že oni jsou stejně jako já na okraji…

* Máš možnost s nimi i mluvit?

Ano, po koncertech bývá ta možnost, že ke mně jednoho, dva pustí. Ale spíše s nimi komunikuji pomocí dopisů a nebo za mnou chodí osobně někde „na svobodě“, až jsou propuštěni.

* Co ti osobně dává setkání s lidmi za mřížemi?

Je to potvrzení myšlenky, že Všechno je jinak.

* Jaká byla tvoje osobní cesta k Bohu?

Vždy jsem cítila, že Bůh musí být, i když mi to nikdo z mého okolí, příbuzenstva, učitelů atd. nepotvrzoval ani neschvaloval. Naštěstí se má podivná potřeba jít si za svým, hledat svou cestu, hledat odpovědi na své otázky, tenkrát ukázala jako správná. Když člověk tluče, je mu otevřeno. Ve správný čas jsem jako „náhodou“ potkávala správné lidi, kteří mi pak byli nebo jsou stále průvodci na mé cestě k víře.

* Je okamžik ve tvém životě, který by se dal nazvat „nejvýznamnějším?“

Možná to bylo rozhodnutí, že půjdu za Bohem, že budu Jeho. Život to třeba zamotal úplně jinak, než jaké byly mé původní dívčí představy, ale to rozhodnutí, které se odehrávalo kolem mého křtu na Velikonoce 1994, má stále největší váhu.

* Co tě v životě nejvíce těší? A co naopak?

Těší mě, když mám kolem sebe šťastné lidi. Smutná jsem, když tomu tak není, protože z toho pramení veškeré lidské zlo.

* Od svého mládí mládí „bojuješ“ s nevyléčitelnou nemocí. Muselo být těžké se před „rozkvětem“ setkat s touto realitou. Jak ses s tou zprávou vypořádala?

S roztroušenou sklerózou jsem se vypořádala, zpívám o tom na albu Sinaj.