Eva Henychová zpívá a hraje od srdce

http://www.listyprahy1.cz/

Jestliže jste se zatím nesetkali se jménem ani s písničkami této charismatické zpěvačky, kytaristky, skladatelky i textařky, není ani tak moc divu. Neplní stránky bulvárních, ale vlastně příliš často ani těch nebulvárních časopisů. Ale na Rádiu PROGLAS patří titulní píseň jejího nového CD Sinaj od začátku roku k nejhranější písním.

Pro koho tedy hraje a zpívá? Přestože o účinkování na masových hudebních festivalech také není řeč, má tato půvabná mladá žena spíše dívčího vzhledu přesto své publikum po celé republice. Ale i za jejími hranicemi – a to na velmi zajímavých místech. Jsou to různé kluby, malá divadélka, sály na hradech či zámcích, i jejich nádvoří, ale také kaple a věznice. Jejím písním vyloženě sluší komorní prostředí, stejně jako autorce samé. Tam jí může každý posluchač pohlédnout do očí a ona jemu, v takových prostorách zasáhne její hudba nejlépe.

Přestože v ní jde vlastně o zpěvaččinu osobní výpověď, nalezneme v jejích písních i svoje pochyby, ztráty, žal. Ale také radost. Eva Henychová halí svou kytaru do dlouhých vlnitých vlasů a rozevlátých rukávů. Její radost ze života, z lásky a přátelství je čirá a nakažlivá, vždy však viděná tak trochu přes bolest. Texty i hudbu si píše sama a její písně umí nahlédnout hluboko pod povrch skutečností všedního života.

* Evo, jak dlouho již profesionálně koncertujete? Začínala jste s veřejným účinkováním velmi brzy. Odjakživa jste věděla, že vás bude živit hudba a zpěv nebo jste dříve uvažovala také o něčem jiném?

Dá se říci, že vystupuji (s přestávkami) od svého vítězství na Portě v roce 1991. Od dětství jsem se spíše bránila představě být „umělkyní“, nezdálo se to být dostatečně seriózní zaměstnání a dlouho jsem si myslela, že na to prostě nemám. I když to si často myslím pořád.

* Písničky si píšete výhradně sama. Ty, které znám z vašich alb, jsou plné nejhlubších ženských emocí, snů, upřímnosti. Jde v nich ale nejen o lásku, ale i o víru a váš postoj k ní. Psal někdy pro vás také jiný textař, případně hudebník?

V mé práci jde především o osobní výpověď a osobní znamená jen a pouze má vlastní, slova i hudba Evy Henychové. Takže jiné autory nehledám. V poslední době se mnou někdy jezdí a doprovází mě bravurně na kytaru a jiné nástroje Lubor Šimek, kterého jsem objevila u nás v západních Čechách.

* Vystupovala jste v minulých letech před řekněme „zvláštními“ posluchači, vězni v českých věznicích. Jak k tomu došlo?

Jednou, už je to dávno, jsem byla pozvána na hraní ve věznici Plzeň-Bory. Souhlasila jsem a dopadlo to výborně. Viděla jsem, že těm lidem, kterým tam zpívám, to asi něco dává. A pak se s pozvánkami do věznic roztrhl pytel. Zpívala jsem na Mírově, ve Valdicích, v Ruzyni a v mnoha dalších, dnes už je to skoro 60 koncertů, na některá místa se vracím, některé vězně, co tam jsou déle, už znám osobně.

* Obohacuje vystupování před takovými lidmi i vás? A jaký myslíte, že může mít dopad na tyto lidi? Máte nějakou zpětnou vazbu i dál, kromě potlesku po koncertě?

Ano, funguje to oběma směry. Oni jsou všichni opravdu vděční a je vidět, že si možnosti zúčastnit se koncertu váží. Chovají se skvěle. Asi jim tam přináším ten jemný, něžný ženský prvek, který v tomto prostředí chybí. Také už se stalo, že po propuštění přišel někdo na můj „civilní“ koncert. A to mne pak hodně potěší.

* Můžete popsat, jak takový koncert ve vězení vypadá?

Odsouzení si do nějakého sálu přinesou své kovové židle, jsou oblečeni do vězeňských stejnokrojů, které vypadají jako montérky. Většinou všichni sedí a poslouchají, usmívají se a je na nich vidět, jakou mají radost, že jim někdo přijel zazpívat, že si na ně někdo vzpomněl, že s nimi někdo počítá… A ten někdo nejsem já, ale my všichni, co jsme „venku“, za mřížemi z druhé strany. Já jsem jen prostředník k vyřízení zprávy o nové šanci.
I když je tento pohled trošku idealistický, je to právě ten důvod, proč do věznic jezdím a proč si myslím, že to má smysl.

* Jak vlastně vaše písničky vznikají? A zpíváte si někdy jen tak pro sebe?

Píseň vzniká různě dlouho, záleží na okolnostech, prostředí, inspiraci, času… Ale nic se nemá přehánět. Buď nápad je, nebo nemá smysl nad písní vysedávat. I když je pravda, že tomu nápadu musím jít naproti, musím ho objevit, nalézt…
Zdrojem inspirace je život sám, jen se člověk musí trochu jinak dívat, aby viděl „veliké ukryto v malém“, jak zpívám v jedné své písni.
Soukromě si zpívám málo, jsem asi nejraději v tichu.

* Co děláte, když zrovna nekoncertujete?

Chodím ráda plavat, znám bazény po celé republice. Plavání je pro mě báječná relaxace a současně rehabilitace mého těla, které vozím sedící v autě… Ráda si přečtu dobrou knihu, poslouchám hlavně mluvené slovo, například Toulky českou minulostí.

* Říkáte, že jste spíš samotářka a vyhovuje vám hraní v menších prostorech a sólově. Ty velké, u nás tolik oblíbené folkové i jiné festivaly vás nelákají? Mnohé se konají na krásných místech – hradech, zámeckých zahradách, na historických náměstích, které by vašim písním slušely.

Festivaly se v posledních letech nějak moc rozrostly do masových rozměrů, hudba na nich přitvrdila a to už není pro mne. Pořadatelé potřebují vydělat peníze a tak zvou ty, kteří jim je zaručeně vydělat pomohou. Na hradech či v zámcích koncertuji ráda, ale spíš sólově, ne v rámci festivalu.

* Ve vašich písničkách je často vyjádřená víra. V jakého Boha věříte – tak trochu krutého, když nechal dopustit terorismus, živelné katastrofy, války…(proč?) nebo nějakého vnitřního, svého osobního, kterého může mít každý jednotlivec pro sebe, chce-li, a který řídí pouze jeho vlastní osud?

Mám toho svého, osobního Boha. Nemá jméno, ani tvář, nemá místo, kde by sídlil, ale věřím mu. Tímto způsobem mi víra v něj umožňuje velkou vnitřní svobodu, která je pro mne velmi důležitá. Před lety jsem si procházela obdobím hledání Pravdy, je to proces až do konce mého života. Dnes už nemám strach, že dělám něco špatně, když se to nelíbí vyšším autoritám. Žádné neexistují. Tou jedinou nejvyšší je můj Bůh a mé osobní svědomí.

* A vaše nedávná cesta do Izraele a na Sinaj, z níž vzešlo vaše poslední CD? Jak ta s tím vším souvisí?

Po Sinaji jsem se pohybovala se vzpomínkou na židovský národ, který tudy šel do zaslíbené země. Cílem mé cesty byla hora Sinaj, kam jsem se těšila vystoupit při východu Slunce. Představovala jsem si, že v tom tmavém písku bez jediné kytičky a vody nacházeli tu svou manu, odněkud z neznámých světů. Je to symbolické i pro můj nebo náš současný život. Bojovala jsem s vážnou nemocí a na biblických místech jsem chtěla poprosit o pomoc. Zážitků ze Sinajské pouště a města Jeruzaléma jsem si domů přivezla tolik, až se zdálo, že toho bude na čtyři nebo pět písní. S odstupem se mi vše prožité protínalo v jedné klíčové myšlence. Ta myšlenka dala vzniknout písni Sinaj a hned jsem věděla, že ona se stane titulní na novém albu. Další písně na Sinaj volně navazují tak, jak jsem šla životem, mou soukromou „cestou pouští“, až k uzdravení.