Kde je veliké ukryto v malém

Tam, kde je veliké ukryto v malém… zpívá Eva Henychová v písni Veď mě můj milý na třetí desce Všechno je jinak (2004).

Ta krátká strofa přesně vystihuje její dosavadní tvorbu, završenou nedávným čtvrtým albem Sinaj (2010). Čtyři desky a na nich padesát sedm „malých“ písní, ve kterých je ukryto ono „veliké“. Kdykoliv je poslouchám, vede mne skladatelka a interpretka v jedné osobě k hlubinám poznání a pochopení toho, čemu se říká Život. A nevede mne s nějak zdviženým a káravým prstem za to, že žiju trochu v hříchu, trochu zbaběle, trochu zbytečně, trochu bez plánu. Ona má pro mne, posluchače, porozumění, protože sama nežije vlastně jinak. Ve svých písních, vycházejících z kořenů folkového písničkářství a později obohacených o jemné jazzově-rockové tóny, prožívá především vlastní život a nebojí se přiznat k tomu, že si s ním někdy neví rady. Nebojí se na jeho účet zažertovat, ale nikdy se mu nevysmívá. Život miluje, a ví, že k němu nerozlučně patří i smrt. Život je to, co tu bylo / a láska co tu zbylo zpívá v písni Nekrásnější láska na prvním albu Svítání (1996). Zpívá to tak, že ji věřím každé slovo. Odpouštím ti, odpouštím si… říká, když …z duše i těla si účtuje. A tímto první albem prosvítá jako světlo lidem v této bezedné tmě výzva dýchej, člověče, dýchej, dokud máš pro koho. Ona sama si však hlídá zadní vrátka, protože …jen ty víš, kde srdci ustýlám. Svítání je hluboce moudrá a lidsky intimní deska, na které se v krystalické čistotě projevil interpretační styl, na němž bude Eva dál stavět.

Za stěnou z papíru, album z roku 2000, přidává momenty hudebního i slovního humoru. Když jsem poslouchal poprvé píseň Čekám, začal jsem věřit, že Eva Henychová opravdu čeká na mě, protože její hlas v téhle bluesově roztoužené písni je tak přesvědčivý, že musíte podlehnout. A další skladby (Asi jsem se zbláznila, Dekomprese, nebo Židle) tento prvek škádlivého nadhledu ještě prohlubují. Například dokázat bez patosu vyjádřit svou pochybnost, zda v Nebi budete mít svou židli, na které za odměnu za dobrý pozemský život budete moci sedět, to už vyžaduje po všech stránkách vyzrálého umělce. Přes odlehčený tón některých písní dává i druhá deska nahlédnout do autorčiných „soukromých trápení“, tak například v písni Šanson: Mám svůj svět a svýho Boha, nebojím se / přesto se tu dneska strachy třesu…. A jako ostatně všechny čtyři alba končí i to druhé bolestnou pochybností, tentokrát v písni Neodcházej: …neodcházej, i když volám odejdi… Za stěnou z papíru je album hlavně o pozemské lásce (nádherně škádlivá písnička Erotická), vyjádřené příběhy z vlastního života i baladickými, obecně lidovými příběhy, přesto s jemnými a slyšitelnými přesahy k lásce duchovní. Tohle propojení citu „pozemského a nebeského“ je ostatně „poznávací značkou“ umělkyně na všech albech.

I na třetí desce Všechno je jinak (2004) vás dokáže Eva Henychová vtáhnout do vlastního citového světa, a přitom vás přesvědčit, že zpívá o vašich radostech i strastech. Třetí album je zvukově nejbarevnější a nejpestřejší, obohaceno o sound doprovodné studiové kapely. Jako by Eva prožívala krásné chvíle života, některé písně jsou prosvíceny jemnou radostí a plností, zvláště když v některých zazní bluesový tón (např. O nás dvou se slovy …tak jsme se pochovali / sladce a do měkka…) nebo rockově břitké kytarové riffy. To, co osobně na tvorbě Evy Henychové obdivuji a miluji, je schopnost vyjádřit protikladnost našich životů, a vyjádřit to básnivě, vrcholně poeticky bez polopatismů. Stojíme zády proti sobě / jenom krok nás dělí / a ten krok je dlouhý tisíc let… (Z druhého konce). Přes nádech milé nenucenosti a jemné dovádivosti končí i třetí deska bolestným vyznáním ze svého strachu. Píseň Převozník je nejhlubším ponorem umělkyně do vlastního nitra a nejvíc odhaluje posluchači část tajemství mezi jejím životem a smrtí. Smím jenom jedinkrát odplout / možná že zahynu, možná se zrodím / že musím plout, to vím…

Závěrem třetího alba si Eva otevřela vrátka pro vyznění zatím poslední desky Sinaj (2010). Sinaj se vrací opět k jemnějšímu, intimnějšímu kytarovému zvuku opředenému však v některých písních hlasy hoboje, flétny, saxofonu, smyčcového kvarteta, jemných perkusí a klouzavé baskytary. Aranžmá (Jiří Mašek) je v pravém slova smyslu komorní a decentně elegantní. Sinaj je více ztišená deska, je to autorčino poděkování, návrat k poznání staré cesty, vyprávění o kořenech její duchovní víry, její lásky, její touhy, jejího úkolu. Každý den s sebou přináší úkol…, tak chápe naše i své dny. V písni Josef Egyptský ještě epicky vypráví příběh o putování, aby v ústřední písni Sinaj pojmenovala náš smysl života: Na konci té cesty je ten, kdo miluje… Jedno niternější vyznání střídá druhé, po křehké písni Beze jména překvapí nádherná, bez doprovodu zpívaná píseň Živá. Občas zazní jazzově cítěná melodie, lehký návrat k hravému humoru. Ale Sinaj je výpověď natolik intimní a v nejlepším slova smyslu vážná, že končí jednou z nejdojemnějších skladeb, které kdy umělkyně napsala. V písni Uzdravení vlastně cítím smysl celé desky Sinaj, ale nejen této desky. Nacházím tam smysl jejího přesvědčení o vnitřní síle milovat život: Píšu ze Sinaje zprávu poslední / o své cestě pouští s vizí světlých dní / že neskloním hlavu za všechno, co vím / uhasnout svůj plamen už nedovolím.

Vracet se k jednotlivým deskám a písním Evy Henychové je jako přicházet k nejlepším přátelům. Na kus řeči, pro chvíle úsměvů nebo jen pro tiché a moudré naslouchání. Vždy vás dokáží donutit přemýšlet o sobě, ale nehrozí vám trestem, pokud z toho přemýšlení nevzejde pro vás nic jiného než pochopení, že ne každý den je stvořen pro píseň / ne každou píseň ordinuji na tíseň (Pohádka z alba Za stěnou z papíru). Přesto si však odnesete poznání, že jste byli tam, kde je veliké ukryto v malém.