Šla jsem za velkou láskou

Zpěvačka Eva Henychová potkala osudového muže v 19 letech. Nebyl jím nikdo menší než sám Kristus, a jak dnes Eva s úsměvem říká, „byla to pecka“. A jako je milující žena ochotna následovat muže třeba na kraj světa, rozhodla se Eva jít za ním do kláštera. Po dvou letech láska sice ještě zesílila, ale život řádové sestry pro ni nebyl správnou cestou. Proč klášter opustila?

* Pro který klášter jste se rozhodla?

Já vlastně ani netušila, jaké jsou možnosti. Kněz, který mě přivedl k víře a pak mě i pokřtil, mi poradil, že bych mohla bydlet v penzionátu pro dívky u Voršilek, což zároveň řešilo mé tehdejší problémy s bydlením v Praze. Mně bylo jedno, kde budu, hlavně jsem chtěla být s Ním. A protože Voršilky mají školu, říkala jsem si, že možná mám být učitelka. Teprve později jsem objevila i jiné formy řeholního života, jako jsou kontemplativní řády, kde jsou ženy jednou provždy zavřené. Ale věděla jsem, že to není moje cesta.

* Vstoupit do kláštera je nicméně závažné životní rozhodnutí. Opravdu jste ani na chvíli nezaváhala?

Ne. Když se zamilujete do muže, jste připravena dát mu všechno a jít za ním kamkoliv. A přesně tak jsem to cítila. Víra mě zasáhla asi tím víc, že jsem vyrůstala v ateistické rodině.

* Jenže klášter znamená vzdát se jednou provždy vztahu s reálně žijícím mužem. To vám nevadilo?

Lidé se mě na to často ptali, ale mě tehdy takové myšlenky nenapadaly. A musím říci, že ani během dvou let, které jsem v klášteře prožila, mi vztah ani sex nechyběly. Dnes mám manžela a vedeme normální partnerský život, ale tehdy to bylo jinak.

* Co na vaše rozhodnutí říkali rodiče a kamarádky?

Rodičům to bylo jedno, říkali mi, ať udělám, co uznám za vhodné. A jinak jsem měla okolo sebe lidi, kteří mi rozuměli a přemýšleli podobně jako já.

* Jak vypadal váš den v klášteře?

V půl sedmé ráno byla ranní modlitba, během dne pak následovaly další, které jsme si mohly případně odbýt i v jinou dobu, a po večerní mši uzavírala den v 8 večer poslední modlitba. Potom jsme si mohly až do večerky, která byla tuším v deset, číst nebo si něco studovat. Já si režim ještě dobrovolně zpřísňovala, přišlo mi to potřebné. Třeba jsem vstávala ve 4 ráno, abych se mohla modlit. Sestry dbaly, abych měla dost času na školu – studovala jsem konzervatoř.

* Jak jste trávila víkendy?

O víkendu jsem měla volno, takže jsem většinou pomáhala sestrám – žehlit prádlo nebo vytírat chodby. Po obědě bývala někdy „rekreace“, tedy chvíle, kdy jsme si u moučníku mohly hodinku volně popovídat. Jinak je v klášteře předepsané ticho a nemluví se ani u jídla – místo toho vždy některá sestra předčítá z bible nebo jiné duchovní knihy.

* To zní hodně asketicky. Mohla jste třeba vyrazit do města, když jste chtěla? Nebo si dát víno?

Mně ten režim vyhovoval. V opačném případě bych tam ostatně ani nebyla. Jít ven jsem mohla, když jsem to předem nahlásila. Chtít si vyrazit o víkendu za kamarádkou by působilo divně, ale třeba za rodinou nás sestry často posílaly. A sklenka vína? Víte co, já takové potřeby skoro nemám ani dnes.

* A kdybyste měla chuť, mohla jste si je dát?

Asi ne pokaždé, ale třeba na Nový rok, o Vánocích nebo u příležitostí velkých náboženských svátků mi sestry víno přímo nabízely. Ale já nechtěla. Víte, představa, že v klášteře si musíte něco odříkat, je mylná. Jde o osobní nastavení. Já třeba nemám potřebu chodit po obchodech a kupovat si kvanta oblečků a líčidel, necítím chuť vyrazit na diskotéku nebo do vinárny. Nejsem člověk, který by odmítal požitky, ale nemusím je mít každý den. Třeba si někdy ráda dám dobrou, ale opravdu dobrou kávu nebo se s potěšením podívám na dobrý film v kině nebo doma na DVD. A kupříkladu televizi už 17 let nevlastním.

* Dá se v klášteře zažít legrace?

Asi ne tak odvázaná a bouřlivá, jak byste si možná představovala, ale v umírněnější decentní podobě určitě ano. Třeba jsme si se sestrami samy pro sebe hrály divadlo. Nastudovaly jsme životopis nějakého svatého, oblékly jsme si hábity a jedna hrála třeba zlého papeže, jiná hodného. Nebo jsme občas v pěti či šesti vyrážely na výlety, obvykle na nějaké duchovní místo. A byla tam sestra, která z civilního života přinesla jako majetek chalupu. A tak jsme jezdily na chalupu, kde jsme hrály hry, četly si nebo si povídaly u ohýnku.

* Nechybělo vám soukromí?

Je fakt, že jsem ráda sama, ale nedostatek soukromí jsem neřešila – na pokoji jsme bydlely po dvou, což je stejné jako kupříkladu na studentských kolejích. A kdybych se stala řádovou sestrou, měla bych vlastní pokoj. Ale co mi přese všechny klady klášterního života vadilo, bylo to množství žen. Zkuste si představit, že neustále žijete pohromadě s dalšími dvaceti ženami, a i když jsou skvělé povahy, neznamená to, že si rozumíte úplně s každou. Musím říci, že neustálá přítomnost někoho, kdo vám nesedí, je únavná. A bohužel „manžel“ řádových sester, Kristus, je sice neustále přítomný, ale ne fyzicky – takže nemůže řešit nesrovnalosti. Často jsem se mezi ostatními cítila sama uprostřed lidí.

* Jak se takové mezilidské spory v klášteře řeší?

Někdo v sobě odpor potlačuje, jiný ho dává najevo nebo vše řeší se svým zpovědníkem. Já jsem povaha, která se vždy snaží jednat otevřeně. A tak jsem narazila třeba na jednu starší sestru, která mě – ani nevím proč – neměla ráda a stěžovala si na mě představené. Ta si mě pak zavolala na kobereček a řekla mi, že dotyčné sestře ubližuju a že nejlepší bude, když budu mlčet, smířím se s tím, co v klášteře zažívám.

* To už se nejspíš dostáváme k důvodu vašeho odchodu, že?

Ano, já jsem hodně svobodomyslná a když mi někdo stanoví nějaké pravidlo, tak mám-li ho dodržovat, musím se s ním ztotožnit. Nedokážu jen tak slepě poslouchat. Před Bohem jsou si všichni lidé rovni a já měla vždycky problém s tím, když jsem viděla, jak třeba zbožní lidé líbají biskupovi zlaté prsteny jen proto, že je to biskup. Takže úcta a pokora ano, ale určitě ne slepá a ne k někomu jen proto, že je nade mnou výš v hierarchii.