Raději než hudbu mám ticho, říká Henychová

O l o m o u c – Eva Henychová patří k několika málo písničkářkám, které si již delší dobu uchovávají stejnou tvář. Na svých recitálech, se kterými objíždí celou republiku, produkuje hudbu, kterou lze zařadit do škatulky s nápisem folk. Svou hudbou si získává mnohdy početnější publikum, než by se mohlo zdát. „Mám velice bohatý vnitřní život a moc se toho ve mne odehrává,“ říká Henychová . Při svém nynějším turné už v regionu koncertovala – minulý týden se představila v Přerově, Lipníku nad Bečvou a Hranicích. Dnes ji čeká koncert v olomouckém U-klubu a v plánu na další dva dny jsou ještě zastávky Zábřeh a Šumperk.

* Vyhovuje vám prostředí malých sálů?

Mám tyto prostory ráda. V jihlavské čajovně jsem již dvakrát hrála. Vyhovuje mi malé prostředí. Pokud by v budoucnu na mé koncerty měly chodit nějaké davy, tak se přemístíme do větších sálů, ale zatím se schází na mých koncertech menší počet lidí. Navíc hudba, kterou dělám, vyžaduje komorní prostředí. Větší otevřené scény pro mne hlavně nemají smysl. Tolik lidí na mě nikdy nepřijde. Nehledě na to, že by to asi ani nebylo hezké.

* Pojedete letos na festivaly?

Letos ještě nevím. Tři poslední roky jsem je absolvovala ve velké míře. Letos jsme si s manželem Václavem Janstou řekli, že to nebudeme přehánět. V okamžiku, kdy člověk začne jezdit sám a dělat vlastní recitály, tak ho festivaly už tolik nelákají. To se nedá srovnat. Když na můj koncert přijde třicet lidí a budu vědět, že přišli na mne a vytvoří se kontakt, tak se to nedá srovnat s tím, když přijedu na festival, kde je tisíc lidí a polovina z nich jsou opilí a další polovinu z nich má hudba nezajímá. To se opravdu nedá srovnat.

* Nyní křtíte vaše nové album.

Ano. Mé nové album se jmenuje Za stěnou z papíru. Je na něm šestnáct písní. Nahrávali jsme ho v lednu tohoto roku, devátého února jsme ho křtili v Praze a poté v Brně. Dělám dva křesty, jiní dělají například osm křtů a s albem udělají šňůru deseti koncertů a na každém to pokřtí. Křest je akce, která zajímá spoustu lidí z Prahy a z Čech, ale také spoustu lidí z Moravy nebo ze Slovenska.

* Kdo nové cédéčko křtil?

Album pokřtil Wabi Daněk, toho jsem si vybrala, protože jsem hledala nějakého zajímavého člověka a současně někoho, kdo něco umí a koho si vážím. Wabiho znám osobně, vážím si ho od dětství. Už od svých dvanácti let jsem ho milovala. Hrála jsem si jeho písničky. Kdysi dávno to byl můj vzor. Navíc je to stejně jako já rodák ze Zlína. Přišel a zahrál. Druhý křtící Jiří moravský Brabec je moderátor. Pohybuje se na scéně folk a country a moderuje festivaly. S ním jsme spříznění zase jinak. Moc si vážím jeho životních názorů. Je to stejně jako já věřící člověk a snaží se přitom žít mezi normálními lidmi a předávat to hezké, co má v sobě takovým spíš uměleckým jazykem. Nesnaží se někomu něco vnucovat, spíš s takovým nadhledem chce prostě žít ve světě a přitom předávat ta zrníčka toho hezkého, takže proto jsem si ho vybrala.

* Jak dlouho jste na novém albu pracovali?

Cédéčko jsme natočili za čtyři dny. Přišla jsem do studia s tím, že jsem věděla, co budu točit, takže jsme netvořili až ve studiu. To nám značně urychlilo práci a zkrátilo čas.

* Píšete si sama hudbu, nebo to necháváte na profesionálech?

Své písně si skládám sama, texty i hudbu.

* Cédéčko jste vydávala vlastním nákladem. Firmy o vaši tvorbu nemají zájem?

Já jsem žádné neoslovovala. Nemám zájem. Fakt je, že žádná velká firma by o mne zájem stejně neměla. Nepokoušela jsem se je oslovit, protože nejsem jako materiál vhodný pro komerční využítí. Nejde to dohromady. Svět komerce a to, o čem zpívám. Nějaké menší vydavatelství by se určitě našlo, ale to, co by pro mne udělalo nějaké menší vydavatelství, jsem schopna si zajistit s mým mužem sama. Desek se stejně nejvíce prodá na koncertech. Prvního cédéčka se prodalo přes čtyři tisíce kusů. Co se distribuce týče, tak o tu nestojíme. Nejsem člověk, který je pořad v televizi, lidé mě neznají. Prakticky o mně vědí jenom ti, kteří hledají, a kteří si jdou mou hudbu poslechnout ze zvědavosti. Potom je má hudba třeba chytí.

* Jste věřící. Jak se víra objevuje ve vašich písních?

Pokouším se o to, aby se víra objevovala pokud možno velice něžně. Jiří moravský Brabec mi kdysi říkal, že člověk musí hledat míru věcí a určitě ty věci do svých písní musí vkládat, protože by zapřel sám sebe. Nikdy ale nesmí dopustit, aby toho bylo příliš. Musí toho být jako šafránu, řekl. Já si myslím, že to je, jako když člověk dosolí jídlo. Aby bylo dobré, je nutné ho osolit, ale v okamžiku, kdy někomu předložíte k obědu krychli soli, tak se z toho pozvrací.

* Máte ráda ticho. Jak je možné, že tvoříte hudbu a hrajete?

Nevím, proč tomu tak je. Mě hudba obtěžuje, zůstává ve mně jako v odpadkovém koši. Nic mi nedává. Nechci zase říct, že nic neposlouchám a nic se mi nelíbí, to ne, takhle to není, ale skutečně hudbu nevyhledávám. Když je například doma puštěné rádio, tak ho spíš třeba vypnu, nebo spíš poslouchám mluvené slovo, to mne zajímá mnohem víc než hudba. Nevím proč, ale mám na to svou teorii. Právě díky tomu jsem to totiž já. V okamžiku, kdy člověk hodně poslouchá, tak se podvědomě snaží něco dělat, nějaký styl, snaží se dělat folk, jako ho dělá Robert Křesťan nebo jako Jarek Nohavica. Dělám hudbu, která je má, tryská ze mne. Určitě v ní jsou nějaké základy. V dětství jsem hodně zpívala s maminkou lidové písničky a patnáct let jsem se věnovala moravskému folkloru, tak možná to ve mně zanechalo nějaké bohaté hudební zdroje. Možná to je i v mých písních slyšet. Čerpám z folkloru. Je to úžasná hudba. Celý svět ví, že hudba, která pochází více z východu, tak má v sobě něco velice zvláštního. Každý, kdo použije jen kousíček z folkloru, tak se jeho hudba najednou dostane úplně jinam. Nedělám moderní lidovky, ale asi to v mých písních trochu je.