Písničky jsou moje děti

http://www.nase-rodina.cz/article.php?clanek=199

Zpěvačku Evu Henychovou byste v davu možná přehlédli. Je drobná, chodí bez make-upu, používá městskou dopravu a nemá žádné hvězdné manýry. „Místo na setkání vyberte vy, já už se v Praze moc nevyznám,“ odmávla bezstarostně. Zrovna tak neměla nic proti tomu, abychom ji vyfotili na ulici bez předchozího zásahu maskérky. Na folkovém nebi ale Eva Henychová hvězdou je.

* Jak dlouho vám trvá, než složíte písničku? Máte nějakou oblíbenou pozici nebo místo, kde ráda skládáte?

K tomu, abych napsala písničku, žádné konkrétní místo ani konkrétní pozici nepotřebuju. Jenom potřebuju být sama a mít hodně času. Ideální jsou samozřejmě večerní nebo noční hodiny, doba, kdy „lítají múzy.“ Také potřebuju to, čemu říkám „mít něco nažito“ – mít uvnitř sebe nashromážděný nějaký materiál, získat pocit, že mám co sdělit. Nesmím být zrovna v té době prázdná, to pak ze mě nic neleze. Skládám tak tři až pět písniček za rok. Takhle pomalu já píšu.

* Stává se, že napíšete věci, které pak do repertoáru nezařadíte?

Selekci dělám hned ze začátku, vyhazuju třeba po první sloce. Ve chvíli, kdy cítím, že už o tom musím strašně moc přemýšlet, že nedám dohromady druhou sloku, už je to pro mě důkaz, že tudy ne. Někdy si ten motiv nechám a pak se stane, že ho třeba použiju pro nějakou další písničku.

* Pamatujete se, co jste složila jako první?

Svou první písničku jsem napsala asi v jedenácti. Už si ji moc nepamatuju, ale dodneška zpívám na některých mých koncertech k pobavení publika kousek z jiné písničky, která původně měla asi třicet slok. Hraju ji jen v okolí Velkého Meziříčí, poblíž kterého jsem v jedné vesničce vždycky trávila prázdniny. Popisovala jsem v ní, co v létě dělám v té chalupě, peripetie tamního života.

* Máte nějakou svou písničku raději než ty ostatní?

Tak to ne, já říkám, že je mám ráda všechny stejně – s mými písničkami je to jako s dětmi. Máma taky neřekne, že má některé své dítě radši než jiné. Každá moje písnička vznikla v jiné době, za jiných okolností, každá chce říci něco jiného. Ale nemám žádnou nejradši.

* V některých vašich písničkách zaznívají křesťanské motivy. Jak jste hledala svůj vztah k víře?

K víře jsem vychovávaná nebyla. Došla jsem k tomu sama a v devatenácti letech jsem se nechala pokřtít. Tehdy jsem o tom také složila několik písniček. Nechci ale být vnímána jako křesťanská písničkářka, zpívám i o mnoha jiných věcech. Rozhodně bych ovšem řekla, že mé písničky jsou pozitivní, duchovní, obracejí se k vyšším hodnotám.

* Své desky vydáváte vlastním nákladem. Je to náročné?

Je to náročné v tom, že člověk musí mít nějaké peníze, které do toho může na začátku investovat. Kdysi dávno se na mne složili přátelé, abych vůbec mohla vydat první desku. Teď už to takhle dělám mnoho let, už vím, jak na to. Měla jsem možnost vydat desku u většího vydavatelství, ale zjistila jsem, že to, co by mi mohli nabídnout, si můžu zařídit sama, a finančně bych na tom jedině tratila.

* Ale třeba byste se s jejich pomocí stala hvězdou?

Já se nechci stát hvězdou. To, co dělám, je a vždycky bude menšinová záležitost pro hrstku lidí, takže vím, že je zbytečné dělat nějakou velkou mediální kampaň. Lidé, kteří mě chtějí, si mě najdou. A pak jsou lidé, kteří se o mě v životě nedozvědí, protože jsem mimo jejich akční rádius. Nejsem ta, která se vyskytuje v televizi, a je to tak v pořádku.

* Máte nějaké vzory? Koho jste v mládí poslouchala?

Já jsem v těchto věcech spíš takový samouk a samotář, nemám moc ráda nějaké vzory. Myslím, že každý tvůrce chce být především sám sebou. Což neznamená, že jsem nic neposlouchala, ale poslouchala jsem toho hodně málo a doposud to trvá. V autě třeba poslouchám mluvené slovo, pohádky, Cimrmana a tak. Hudbu moc nemusím. Když poslouchám hudbu, tak se soustředím a potřebuju na to hodně času. Pokud má být hudba jako kulisa, tak ji vypínám. A příležitostí, kdy mám hodinu volna na to, abych si sedla a hudbu poslouchala, moc nemám.

* Před časem jste na koncertech vystupovala se skupinou Oboroh, která je rockovějšího ladění. Proč to skončilo?

Myslím, že ke mně patří to hraní s kytarou, i když pro obě skupiny příznivců, tedy mých i Oborohu, to tehdy byla asi zajímavá změna. Letos jsem s nimi hrála jen jednou, v létě. Na nové desce ale se mnou udělali několik písní.

* Je známo, že ráda vystupujete ve věznicích. Jak jste na tu myšlenku přišla?

S hraním po věznicích jsem začala kolem roku 1999. Pozval mě tam jeden dozorce, který provozoval vězeňskou duchovenskou službu na Borech. Byl to můj posluchač, který za mnou přišel po koncertě s touhle nabídkou. Řekl, že by byl rád, kdybych tam zazpívala, což mi nejdřív přišlo bláznivé, ale přijela jsem a bylo to super.

* Neměla jste tehdy strach?

Hrozný. Měla jsem pocit, že to je omyl, že tam jsem špatně a že to bude strašný trapas. Měla jsem představu, že zrovna takovéhle lidi to nebude vůbec zajímat, takové ty něžné věci, duchovní motivy v písničkách. Že mě vypískají. A ono je to vždycky v těch věznicích úplně naopak. To je taková zvláštnost a já jsem na ně v té chvíli úplně pyšná. Říkám si: „Tady by teď měli sedět ti, co o vás rozhodujou, měli by vidět, jak jste úplně v pohodě. Když máte příležitost projevit to dobré v sobě, tak se ukáže, kolik toho je.“

* Co vás na tom tak dojímá?

Když třeba hraju pro těch padesát potetovaných odsouzenců a vidím, že jim tečou slzy. To jsou nesdělitelné věci a to nikdo jiný nevidí. Vidím to jenom já – a ti, co jsou vzadu, co je hlídají, ti už to nevidí.

* Máte z hraní pro odsouzené nějaký zajímavý zážitek?

Občas ve vězení potkám člověka, který je tam sice zavřený, ale je na něm na první pohled vidět, že tam prostě nepatří, že se tam dostal jakoby v uvozovkách, omylem. To se tak prostě někdy může stát. A on tam třeba díky tomu, že je jiný, hodný, je s tím dozorcem jedna ruka, stará se mu třeba o knihovnu nebo dělá nějakou jinou duchaplnou práci. Myslím, že pro takovéhle lidi by bylo úplně super, kdyby mohli být někde pohromadě, kde by jich bylo třeba dvacet, čtyřicet, padesát a něco smysluplného by společně dělali. Je mi líto, že slušný člověk se tam zkazí, jde spíše dolů. Což je škoda.
V téhle souvislosti mám zajímavou zkušenost s ženskou věznici v Praze v Řepích. Ženy tu za dobré chování mají například možnost navštěvovat rodinu, mohou jezdit na výlety, k dětem a tak podobně. Ve věznici pak vykonávají ošetřovatelskou práci, starají se o staré lidí. Tomuhle hrozně fandím, hlasovala bych pro to, aby něco podobného vzniklo v Česku i pro muže.

* Stalo se třeba, že vám někdo z vězňů napsal?

Mnohokrát. Dokonce s některými třeba chvíli koresponduju, i když to nevydrží na dlouho. Chyba je teda i na mé straně, protože na to nemám čas. Zpočátku jsem se tomu hodně věnovala, ale když jsem potom takových dopisujících dostávala dvakrát týdně třeba deset, tak jsem to utnula. Spíš si schovám ten první dopis, odepíšu na něj a už to dál nerozvíjím.

* Stejně tak vystupujete po hospicích a domovech důchodců. Kdybyste to měla porovnat s těmi věznicemi, v čem je to jiné?

Hospic je takové speciální místo. Mám pro ně slabost, je to taková moje srdeční záležitost, podobně jako věznice. Ta ovšem takovou tu širší veřejnost nezajímá, věznice je pro ně místo, kde jsou odsouzení, a my už se o ně dál nemusíme nestarat. Už jsou zavřený a dobře jim tak. Hospic je místo v něčem podobné, protože do hospicu chodí babičky a dědečkové měsíc nebo třeba i týden před smrtí, kdy už se vidí, že to jinak nemůže skončit. A obdivuju ty lidi, co to dělají, kteří jsou s těmi babičkami až do poslední chvíle, na smrtelné posteli je drží za ruku a poslouchají jejich poslední slova. Považuju to za úžasnou práci, to bych já dělat nedokázala. Myslím si, že to má obrovskou hodnotu. A je to taky věc, která je veřejnosti tak nějak skrytá. Běžně se uvažuje stylem: „Když je člověk starý, tak ho pošleme do nemocničního prostředí a on tam umře.“

* Máte odtamtud nějaký zvláštní zážitek?

Mám, určitě. Jednou mě po hospicu provázela nějaká slečna, co se tam stará o babičky. Prošly jsme tu budovu odshora dolů. Pak jsme přišly k jedné místnosti a ona se zdráhala mě tam vzít. Ukázalo se, že je to místnost, kam dávají mrtvé, a jim zrovna v noci umřel jeden pán. Já ale chtěla vidět všechno. Tak jsme vešly do té místnosti a tam prostě ležel dědeček. A to byl velmi, velmi silný pocit, jak to bylo normální a jak to bylo součástí běhu toho domu… Tady je prádelna, tady je jídelna a tady odkládáme mrtvé. Ve vší úctě. Mě na tom strašně zaujal přístup té ženy a celého systému onoho hospicu, jak je to tam krásně normální. Oni jsou tam vlastně od toho, aby toho dědečka dovedli až do tohohle okamžiku.

* Zpět k vám jako ke zpívající autorce. Je podle vás pro písničkářku důležité vzdělání? Vy sama jste vystudovala zpěv a kytaru, cítíte se díky tomu ve výhodě? Vnímáte například, když nějaký folkař neovládá hru na kytaru zrovna nejlépe?

Já bych tomu neříkala vzdělání, já tomu říkám řemeslo: jsem řemeslník. Výhodu to podle mě má. Samozřejmě můžete být muzikantem bez jakéhokoli vzdělání, ale myslím, že to, co získáte tou školou, se nedá takhle předat. Nedá se to sdělit. Mě by bez toho byla půlka.
Pokud jde o písničkáře, někteří docela umějí zpívat a na ten folk to stačí, ale pěvecká technika, kterou třeba předávám dál ve škole dětem, to je něco jiného. Napsat písničku umí asi ledaskdo, ale vědět jak, to know-how, to už je to vzdělání. Když vidím nějakou písničkářku, jak na kytaru mydlí ty své čtyři akordy, tak mě to docela dráždí. Mě tam něco chybí, mám vysoký nároky. Já to hraju úplně jinak než řada běžných písničkářů. Proč bych to nepřiznala.

* Co říkáte na hlasy v tisku o tom, že dochází ke „krizi folku“?

Myslím si, že je to pořád stejné. Že z každé generace se někdo vyloupne, jako já jsem se třeba vyloupla z té mé generace. Byla doba, kdy byl folk centrem hudebního dění. Za mého dětství, za totality, bylo normální poslouchat Nohavicu nebo Kryla, byla to součást slušného vychování a dobrého vzdělání, součást té české kultury. Dneska jsou takoví lidé na okraji. Učím na základní umělecké škole a jedné žákyni jsem se snažila vysvětlit, co to je jazz, že základ je u amerických černochů, a ona tak na mne koukala a říká: Vždyť černoši zpívají hip hop. Všechno se posunulo někam úplně jinam. Dnes už lidé třeba ani neznají Kryla nebo Wabiho Daňka, ale všichni vědí, že existuje hip hop.

* Někdy se říká, že písničkáři jsou vlastně současnými básníky. Cítíte se jako básnířka?

Do jisté míry. Jako hudební básnířka. Moje potřeba není psát básně, ale být písničkářkou. Já to mám hodně propojené. Když mám potřebu něco sdělit, vezmu kytaru a začnu jakoby zpívat svou báseň. Rovnou začnu psát text, který má melodii.

* Stává se, že vás lidé poznávají, že po vás třeba chtějí podpis?

Podpisy po mně moc nechtějí, nejsem mediální hvězda, aby mě někdo obtěžoval. Ale stává se mi, že mě poznávají, někteří si mne pamatují ještě z dětského seriálu My holky z městečka – prý jsem se od té doby tolik nezměnila. Nedávno se mi stala taková hezká věc, že jsem jela metrem, něco mi upadlo, vedle mě stál nějaký mladík, podal mi to a řekl: „Tady to máte, paní Henychová.“ Pak jsem v divadle stála frontu na džus a jeden pán mi tam řekl: „Já bych vám jenom chtěl poděkovat za to, co děláte.“ To pohladí.