Třicítka je nejkrásnější věk, říká Eva Henychová

Pardubice – Zpěvačka, kytaristka, jedinečná písničkářka a šansoniérka Eva Henychová zavítala před časem do Pardubic. O přestávce jejího koncertu, který byl jako vždy milým pohlazením po duši, jsme tuto charismatickou osobnost požádali o rozhovor.

Vaše nové CD se jmenuje Všechno je jinak. Co tento název znamená?

Kromě toho, že se udály nějaké změny v mém osobním životě, jsem se rozhodla udělat jinak mou třetí desku. U několika písní mě na tomto albu doprovázela východočeská skupina Oboroh. Všechno je jinak je můj nový filozofický postoj k životu.

O jaký postoj jde?

Hrozně těžko se vysvětluje. Souvisí s mými zkušenostmi s vězni. Mám za sebou asi pětatřicet koncertů ve věznicích. Hraní tam mě nesmírně baví, naplňuje a obohacuje.

V čem?

Když jsem jela do věznice poprvé, opravdu jsem se bála. Byla jsem připravena na setkání se zločinci, zlými, hrubými lidmi, kteří nemají touhu hledat něco něžného nebo duchovního. Pak jsem ale pochopila, že všechno je jinak a zdání klame. Když je někdo ve vězení, byť třeba za těžký zločin, tak neznamená, že je zlý nebo hloupý. A zase naopak – to, že zrovna my nejsme ve vězení, neznamená, že jsme bez viny a že mezi námi neběhají zločinci.

Co myslíte, že od vašeho koncertu vězni čekají a co jim to dává?

Těžko říct. Někteří se přijdou podívat na ženskou, jiní ze zvědavosti, protože si můžou vybrat, jestli budou mít nohy na stole, číst si knížku nebo půjdou na koncert. Možná je tam i pár těch, kteří vyrazí na kulturu, s potěšením přijmou, že na někdo myslí i jinak než jen, že je třeba je nakrmit, ošatit a umýt. Někteří jsou za můj koncert velmi vděční. Píší mi nádherné dopisy nebo mi po koncertě řeknou pár vět a já vím, že tato má činnost má smysl. Neříkám, že tyto lidi měním, ale spíše jim zdůrazňuji, že přestože je společnost vyvrhla ze svého středu (a ve většině případů spravedlivě), tak existuje někdo, kdo tvrdí, že mezi nás patří. Připomínám jim, že se těším, až po propuštění dostanou novou šanci a dobře ji zužitkují.

Co byste si přála, aby v tomto směru bylo jinak?

Mám radost, že v posledních letech ve vězeňství došlo k výrazným změnám k lepšímu. Lidi za mřížemi je těžké změnit. Pokud k tomu dojde, je to spíš zázrak nebo nějaké osobní pohnutí. Líbí se mi, s jakou péčí a něžností se vězni dokáží starat třeba o zvířátka nebo květiny. Nebo jaké nádherné keramické výrobky dovedou udělat! Je nesmírně dojemné, když se člověk dívá na usmívající se keramická sluníčka, panenky či kočičky, které vyrobili vrahové. Můj koncert beru jako vtahování vězňů zpátky do života. Bylo by hrozné zavírat před nimi oči, postavit je ke zdi a postřílet. To by uměl každý blbec. Domnívám se, že je třeba neustále připomínat, že i tito lidé do tohoto světa patří.

Ráda bych, aby se změnilo smýšlení běžných lidí o vězních. Ti si rozhodně nemohou dělat, co chtějí, jak si někdo myslí. Například domněnka, že ve vězení je na každém pokoji televize, není pravda. Je třeba na chodbě, ale odsouzený si ji může pustit jen v určitou dobu a smí se dívat jen na některé pořady.

Jste známá i tím, že často koncertujete v zahraničí, kde hrajete českým krajanům, ale i v malých vískách či koncertních sálech. Proč jdete touto cestou?

Někdy je to jediné, co mi zbývá. Musím říct, že místa si spíše vybírají mě. Nemůžu vystupovat v kulturním domě pro 400 lidí. Taková návštěva na mě nepřijde. Mám možnost hrát buď v menších klubech, čajovnách nebo v kostelích, kde člověk nemusí platit pronájem. Myslím, že mé písničky se tam i tematicky hodí.

Nedávno jste oslavila kulaté narozeniny. Pocítila jste na sobě nějakou změnu?

Myslíte ty dvacáté nebo ty druhé? (smích) …Jsem zvláštně pyšná na to, že je mi třicet. Mám pocit, že je to nejkrásnější věk lidského života, protože můžu vidět, co je za mnou. Pokud člověk nemá ideální dětství, což je i můj případ, tak není o co stát. Ani dospívání není žádná sranda, protože se zase bouří hormony. Pak je člověk sice dospělý, ale ještě se nenašel, neví, kým je, co chce a kde je jeho místo. Ve třiceti letech už se cítím být zralou ženou. Neříkám, že už nemám kam zrát, ale mám pocit, že už vím, co chci a přitom se cítím být dost mladá na to, abych to všechno mohla zrealizovat.

Blíží se Vánoce. Máte tyto svátky ráda? Je něco, co se vám na nich nelíbí?

Vánoce beru především jako duchovní svátek – narození Spasitele. V tomto smyslu je mám ráda. Nemám ráda to, čemu se říká Vánoce v dnešním ,civilizovaném` světě: Santa Claus, blikající vánoční stromečky, kupa jídla, nesmyslné utrácení za dárky… Připadá mi to hloupé. Vánoce jsou přece úplně jinde! Mám pocit, že ty opravdové stojí někde stranou a přihlížejí tomu, co se tady děje… Domnívám se, že Vánoce by měl člověk prožít v klidu a alespoň jednou za rok si přiznat, že existují věci, které ho přesahují. Kdyby si lidé uvědomili jen tohle, tak je to skvělé a Vánoce splnily svůj účel.