Dneska jde hlavně o tělo a o hmotu

říká zpěvačka Eva Henychová v rozhovoru prodejce Mirka

Eva Henychová si k povídání do Akce! přála muže. Vybrali jsme jí prodejce Mirka, který si poslechl její desku a ač má poněkud rockovější apetit, moc se mu líbila. V rozhovoru pak zabrousili na téma vězeňství, protože Mirka do vězení už život zavál a Eva tam jezdí často hrát. Za mříže se tak podíváme zase úplně z jiného úhlu. A nejen tam.

Já jsem si přečetl, že s vámi na vaší nové desce spolupracovala skupina Oboroh. Hrají podobný styl jako vy nebo proč jste se rozhodla pro ně?

Můj styl jsou folkové písničky, které si sama doprovázím na kytaru a skupinu Oboroh jsem si přizvala právě proto, že hrají jiný styl. Některé mé skladby převedli do takové něžné rockové podoby.

Koncertujete po celé republice, tak se chci zeptat, které město a publikum na vás dobře reaguje a kde je tomu naopak? Samozřejmě kromě vašeho rodného Zlína, kde je to asi jasný.

Spíš to jsou takové oblasti než města. Obecně chodí nejmíň lidí v severních Čechách, tam jsou města typu Most, hodně sídlíšť, kde je takový svět sám pro sebe a tam je mých posluchačů hrozně málo. O nejlepším publiku bych musela trochu popřemýšlet… No, teď jsem byla v západních a jižních Čechách, tam se hraje výborně, ale musím říct, že velmi dobrá je v tomto ohledu Morava. Ale když už lidi přijdou na koncert, tak jsou většinou všude bezvadný.

Byl jsem trestanej, čímž jsem právě dopadl jako bezdomovec, takže znám poměry ve věznicích a vy tam často hrajete, co to pro vás znamená a jak na vás vězni reagujou?

Já mám za sebou asi pětatřicet koncertů ve věznicích a ledaccos jsem se díky tomu naučila, přičichla jsem k zajímavému prostředí a můžu říct, že ty koncerty jsou moc hezký. Samozřejmě, že každá mince má dvě strany, vím, že tam jsou zločinci a vím, že se dějí zločiny i uvnitř věznice, ale mě právě baví ta druhá strana mince, kdy můžu sledovat, že jsou tam lidi, kteří sice něco spáchali, ale v jádru nejsou špatný, že jimi není třeba opovrhovat, ono není třeba opovrhovat žádným člověkem. Když člověk spáchá nějaký zločin, tak je to jen jeho životní epizoda a on žil před ní a bude žít i po ní a pořád je člověkem…

Jenže právě u nás platí, že člověk za tuhle epizodu pyká do konce života, i kdyby si trest stokrát odseděl a stokrát udělal nějaké pokání…

Přesně tak, bohužel. Proto mě baví pro ty lidi zpívat a ukazovat jim, že si zaslouží naši pozornost, že si uvědomuji, že jsou to lidi, kteří třeba něco umí, mají někoho rádi, dokážou přemýšlet, čtou knihy, dělají něco dobrýho pro druhé a tak dále.

My v NP o vězeňství hodně píšeme a tohle je zajímavá okolnost, vy máte s vězni možnost promluvit, poznat je nějak blíž?

Vždycky to záleží na vedení věznice, někdy mě hned po koncertu odvedou pryč, ale častěji mám možnost s nimi chvilku pobýt. Oni se mě ptají na různý věci, já jim odpovídám, někdy jim půjčím kytaru a oni mi něco zahrají…

To všechno bez mříží, úplně volně?

Ano, můžu se jich dotýkat, podávat jim ruce… Mám i jeden hodně silný zážitek z věznice Oráčov, kde mě mají rádi a zvou si mě opakovaně. Tam je jeden vězeň, myslím romského původu, nevím, za co tam je a ani nechci vědět, protože to není důležité, a ten mi na každý koncert vždycky přinesl vlastnoručně vyrobený dáreček, třeba malou kytarku ze dřeva, úžasně vyřezanou se všemi detaily. Když jsem tam byla naposledy, počkal, až všichni odejdou, zeptal se ředitele, jestli mi může o samotě něco říct. Ředitel mu to dovolil a on mi pak z uctivé vzdálenosti, jako by se mě bál, začal říkat, že mě má rád, že se mu hrozně líbí, co zpívám a že je vždycky šťastnej, že může přijít na koncert. Říkal to úplně obyčejným, prostým jazykem a nakonec se mě zeptal: Víte, co na vás mám nejradši? Že se nás neštítíte, že jsme zločinci. Mě to v tu chvíli tak dostalo, že jsem toho chlapa na chvíli chytla a úplně natvrdo jsem ho objala. Možná už ho nikdy neuvidím, ale myslím, že to pro nás pro oba bude zážitek na celý život.

Já jako člověk, kterej to zažil, můžu říct, že takové akce jsou tam vzácnost a kromě televize a občas videa tam vlastně žádná kultura neexistuje. Vězni žijí ve stereotypu a takový koncert je obrovský vybočení, zážitek, na kterej se pak ještě dlouho vzpomíná.

Pro mě je to únik od té šedivé a vlastně nezajímavé většinové společnosti, která není inspirativní, protože říká naučené věci a žije podle daných kritérií – vzdělání, majetek, peníze, kariéra… Když je někdo jiný a umí třeba věci, o kterých se ostatním může jenom zdát, je většinou vystrčen na okraj. Proto hraji ráda pro lidi „z okraje“.

Když si poskládám kusé informace, které o vás mám, jako že jezdíte hrát do věznic, do squattů, do různých ústavů; než vydáte desku, trvá to tak dlouho, dokud si nejste stoprocentně jistá a potom jí ani nedáte do obchodů, ale sama si ji prodáváte na koncertech, vychází mi, že je pro vás hudba jakýmsi posláním…

Kdybych neměla hudbu, vůbec bych nevěděla, co mám dělat. Znamená pro mě hrozně moc a nejen to, že mě živí. Vystudovala jsem na konzervatoři kytaru a zpěv a vlastně nic jiného neumím a kdybych takhle nemuzicírovala, určitě bych hudbu učila. Hudba pro mě není pocit, že někam musím jít a někde někomu něco sdělovat. Jsou to spíš vnitřní přetlaky, které se mi zapisují do těch písniček a když už jsou pak ty písničky hotové, mám touhu je zpívat lidem, to je prostě samo sebou.

Můžete trochu poodhalit tvůrčí proces… Jak vznikala vaše poslední deska „Všechno je jinak“, jak dlouho to trvalo?

Rozhodně to nevznikalo tak, že jsem si řekla, teď udělám desku a udělala jsem desku. Čas od času jsem napsala písničku z nějakého vnitřního rozpoložení…

…To rozpoložení má konkrétní základ nebo to jsou jen pocity?

Ono se to hodně mění… Tahle deska je hodně filozofická. Není ani o materiálních záležitostech ani o nějakém velkém duchovnu, ve smyslu náboženském, ona je prostě o jednoduchých pravdách, které jsem s věkem začala objevovat. Těch dvanáct skladeb vznikalo čtyři roky, to jsou tři písničky do roka, já rychleji nepíšu, protože když nechci, aby to byla povrchní blbost, tak musím něco nažít, něco posbírat.

Vzniká nejdřív text, nebo hudba?

Všechno dohromady. Jestliže v sobě mám nějaké sdělení, které si zformuluji do slov, tak ty slova už mají melodii, nějak zní.

Většina hudebníků a herců, kteří nejsou z Prahy, tady nakonec skončí, ať už kvůli většímu zviditelnění, nebo kvůli lepším podmínkám. U vás je to naopak, vy jste z Prahy odešla. Proč?

Mně se Praha přestala líbit, samozřejmě že Staroměstské náměstí a Karlův most budu mít ráda pořád, ale žije se tady hrozně. Mimo Prahu jsem našla podmínky k životu mnohem ideálnější. V Praze jsem pracovně tak dvakrát do měsíce a vždycky jsem strašně ráda, že už na tom městě nejsem závislá. Jsou to trochu i finanční podmínky, je tu vysoké nájemné a vy sám to víte nejlíp, že pokud člověk nemá byt v osobním vlastnictví, tak platí strašné peníze, a pak také třeba dopravní situace, mám pocit, že je to pořád horší a horší.

Chtěla byste mít vlastní kapelu? Kdo z hudebníků by tam hrál?

Moc po kapele netoužím. Myslím, že je to trochu kontraproduktivní. Absolvovala jsem se skupinou Oboroh pár koncertů a nejsem si jistá, jestli to posluchači potřebují, mám pocit, že mě mají rádi jen tak samotnou s jednou kytarou a mýma písničkama. Nechci, aby to znělo nějak sebestředně, ale myslím, že k tomu sdělení prostě nepotřebuju víc lidí. Ale kdybych si mohla vybrat a chtěla kapelu, tak by to byla asi právě skupina Oboroh.

Teď zabrousím trochu jinam. Hodně hudebníků se dostane k filmu. Vzala byste takovou nabídku?

Kdybyste o nějakém jobu věděl, tak mi zavolejte. Já jsem ve filmu hrála jako dítě v dětském seriálu „My holky z městečka“, což byl svého času docela slavný seriál, točený byl v roce 1985 a hrála jsem tam culíkatou holku s kytarou. To byla moje jediná výrazná herecká zkušenost a od té doby mě nikdo neoslovil a na konkurzy nechodím. Člověk se pro role ve filmu musí pohybovat v určitém prostředí. Ale kdyby nabídka přišla, určitě bych neodmítla, protože mě herectví baví. Ale hudba vítězí, i proto, že si vystačím sama.

Domlouváte si koncerty sama?

Ne, mám samozřejmě manažera. Dělá pro mě už deset let. On si mě pro sebe objevil, díky čemu opustil svoji práci a dneska už dělá manažera i jiným kapelám a je profesionál. Takže, my vždycky říkáme, že jsme si navzájem dali práci.

Na závěr máme v našich rozhovorech takovou záludnost. Prozraďte nám vaší tajnou otázku, na kterou chcete, aby se vás novináři zeptali?

No, je fakt, že se mě ptají na ledacos, ale dobře… Chtěla bych, aby se zeptali, jestli se cítím jako zpěvačka-bojovnice.

Cítíte se tedy jako novodobá zpěvačka protestsongů?

Ano, já si připadám jako takový skrytý bojovník, který hudbou a hlavně texty upozorňuje na určité věci. Myslím, že ta svoboda, kterou jakoby máme, je hrozně iluzorní, že jsme vlastně chudáci, se kterými se manipuluje… Začíná to tím, že nám říkají, které věci si máme kupovat, abychom byli šťastní, jak máme vypadat, co máme poslouchat za hudbu a končí to tím, že nám říkají, co si máme myslet. Chci objevovat témata, která jsou i v dnešní na první pohled nekonfliktní době, určitým způsobem nebezpečná. Baví mě v životě objevovat duchovní rozměry, protože se na ně zapomíná, lidem jde dneska hlavně o tělo a o hmotu. Proto mě baví hraní po věznicích a hospicech, protože je to protest proti té nabubřelé, hlučné době.