Jsem optimista sama pro sebe, říká Eva Henychová, bývalá holka z městečka

Většina z nás ji zná jako vynalézavou malou Jarku z populárního dětského seriálu 80. let My holky z městečka. Od té doby se ovšem mnohé změnilo. Ta malá holka vyrostla, vlastně nejen vyrostla, stala se z ní žena, umělkyně, která v poslední době svými baladickými písněmi léčí chmury svých posluchačů.

Komorní písničkářka s křehkým, avšak zvukomalebným hlasem a stále dětskou tváří – Eva Henychová. Šestadvacetiletá zpěvačka, skladatelka a kytaristka, kterou mnozí hudební kritikové díky síle textů i hudby považují na novodobou českou šansoniérku, vystupuje sólově po celé republice. „Chci lidem ukazovat, jak nalézt vlastní štěstí v sobě samém,“ vysvětluje svou pouť a poselství lidem mladá žena. Na jaře vydala svou druhou desku Za stěnou z papíru, které před čtyřmi lety předcházelo album Svítání. Evu Henychovou přitom do světa hudební tvorby a koncertování uvedlo vítězství na folkovém festivalu Porta v roce 1991. Do povědomí lidí se však pořádně vryla až v posledních letech. Je absolventkou konzervatoře Jaroslava Ježka.

Celý podzim máte jeden koncert za druhým. Byla jste na severní Moravě, pak na rodném Zlínsku. Vlastně každý den koncertujete. To zní dost náročně, jak to zvládáte?

Pokud nejsem nastydlá, jako se mi to stalo teď, tak to jde naprosto bez problémů. Bavím mě to a vůbec mi nevadí, že hodně cestuji. Naopak.

Myslíte, že jste pravý typ člověka do světa šoubyznysu? Každoročně zvládáte až sto čtyřicet koncertů…

To je pravda, ale šoubyznys, to je pro mě naprosto jiný svět. Já se v něm vlastně nepohybuji. Jezdím hrát pro lidi a pod pojmem šoubyznys si spíš představím všechno ve velkém, hvězdy, desetitisíce nebo statisíce za koncert. To, co dělám já, je opravdu spíš komorní záležitost.

Zmínila jste slovo komorní, to je momentální stav věci, kterou chcete dál rozvíjet nebo vám to tak vyhovuje a našla jste ten pravý způsob, jak svou hudbu předávat lidem?

Je to momentální stav věci, o kterém si nemyslím, že by se měl do budoucna nějak významně měnit. A to i s přihlédnutím k tématům, jaká do svých písní vybírám. Prostě je to věc, která bude jednou provždy odsouzená k tomu, aby se stala komorní záležitostí. Nemyslím to však v negativním slova smyslu. Je to pro užší okruh lidi, kteří mají potřebu hledat i alternativní směry v hudbě a jít za něčím, co zrovna není „in“ a neběží to den co den v televizi.

Jaké jsou tedy vaše potřeby, které vkládáte do písní?

Každý člověk je jiný, někdo má potřebu nadávat, někdo nic neříkat a já mám potřebu poukazovat na svá osobní i univerzální lidská témata ze života, která se týkají každého člověka. Odráží se v tom mé vlastní vidění světa a lidí kolem. Je to zamotaný proces, ale přitom velmi přirozený. Nehledejte v tom nic složitého.

Říkala jste univerzální témata – třeba i problémy globalizace nebo chudoby zemí třetího světa? To se také dotýká všech…

Trošičku ano, konkrétní narážky však člověk v mých písních asi těžko najde. Ale přemýšliví a vnímaví lidi je tam rozhodně objeví. Jsou to spíš moje apely, abychom viděli v životě i jiné hodnoty než konzum.

Jste asi velký optimista, když tak mluvíte…

Jsem optimista sama pro sebe. Věřím, že lidskou radost, štěstí a svobodu mi nikdy nikdo nedá, tu si musím najít sama. V jakémkoli systému, situaci, i v té nejhorší, která může člověka potkat. Znám lidi, kteří v i těch nejneuvěřitelnějších obdobích života, kdy jiní už by skákali s Nuselského mostu, zůstávají spokojení a šťastní. Možná o tom jsou moje písně, a proto jsou také apolitické. Nepřemýšlím o tom, jestli přijde horší nebo lepší doba, spíš se snažím zdůrazňovat, že to, co lidé hledají, najdou v sobě.

Jak na tyto pozitivně nabyté texty reagují lidé?

Já myslím, že dobře. Jinak by to nemohlo fungovat a já bych už dávno skončila, protože by to nemělo smysl. Mám pocit, a teď to bude znít hodně nadneseně, že jsem takový jejich mluvčí. Myslím si totiž, že v naší společnosti existuje nemalé procento lidí, kteří tuší, že princip lidského štěstí tak opravdu může fungovat. Jsou to lidé, kteří pohrdají politikou, konzumem a jsou rádi na světě. Já jsem také taková a jsem tím naprosto prosycená a netajím se tím.

Pocházíte ze Zlína, ale ve vaší řeči je cítit silný pražský přízvuk. Kam vlastně patříte?

Žila jsem osm let v Praze, vzala jsem si Pražáka, takže ať chci nebo ne, odbourat to asi nepůjde. Je pravda, že teď jsem se opět vrátila na Moravu, ovšem já to moc neprožívám, jestli jsem Moravák nebo Pražák. Jsem Čechomoravák.

Taky možnost. V únoru jste vydala novou desku, o čem je?

Jsou to opět výpovědi o mém vidění světa kolem, ovšem zralejší, než na předchozí desce. Stala se ze mě žena, je mi šestadvacet, mám víc zkušeností v hudbě i v životě a to se na nové desce projevilo.

A co klasická vážná hudba? Věnujete se jí kromě svých koncertů také v soukromí? Poslechnete si ji třeba doma?

Je pravda, že moc ne. Ne že by se mi nelíbila, ale mám raději klasickou moderní kytaru.

Spojují vás lidé ještě dnes s tou malou holkou ze seriálu My holky z městečka?

Dnes a denně. To byste nevěřila, kolik lidí mě pozná. Nechápu to, i když říkají, že jsem se vůbec nezměnila.

Myslíte, že vám popularita z dětského seriálu pomohla odstartovat do světa populárních osobností?

Určitě ne, protože mě nikdy nenapadlo se tím chlubit. Říkala jsem si, co má moje hraní společně s nějakým seriálem z dětství. Dnes si říkám, že jsem udělala chybu, že jsem to tajila. Zjišťuji, kolik lidí mě poznává a je to příjemné.