Eva Henychová – holka z městečka

Křehká dívka, která se při svém zpívání doprovází sama, bez kapely, jen ona a její kytara. Žít v Americe, možná by už útočila v žebříčcích hitparád na Alanis Morisette. Takhle občas upoutá pozornost médií, když udělá jedno ze svých vystoupení pro vězně. Jak se žije českým písničkářkám?

V počátcích dospívání jste svoje jméno spojila s velmi hezkým a tehdy vydařeným seriálem, na jehož pár slov z ústřední melodie – My jsme ty holky z městečka, hrajeme, zpíváme…- si docela dobře vzpomínám. Jak na tu dobu vzpomínáte vy? Vnímala jste to jako příjemnou zkušenost? Vzpomínám správně, že jste hrála Jarku, která měla starší sestru Broňu, nadšenou „koňařku“? Splnil se vám tehdy tou rolí nějaký dívčí sen, nebo vás před kameru přivedla náhoda?

Vzpomínáte si správně na mnoho podrobností ze seriálu, což mě těší. Byla to skvělá zkušenost, tak trochu start do uměleckého života, i když spíše toho hudebního.Vybrali mě do něho na regulérním konkursu, zkoušeli nás ze zpěvu i z herectví, byl důležitý i dobrý prospěch ve škole. Hrála jsem opravdu Jarku a má sestra Broňa jezdila na koni.

Už tehdy v seriálu jste s ostatními dívkami zpívala a hrála. Všechny jste byly hudebně nadané. Stýkáte se dodnes? Máte třeba zprávy o tom, že by se věnovaly nadále hudbě stejně jako vy?

Jsme v současnosti každá trochu jinde. Pokud vím, tak Lucka je matkou a manželkou v Hustopečích, viděly jsme se asi třikrát od natočení seriálu, dokonce jednou přišla na můj koncert. O Rendě vím jen od Lucky, nejspíš pracuje v jednom brněnském rádiu. Tu jsem neviděla vůbec. Naše cesty se rozešly tak, jak se sešly.

Vrátila byste se k herectví, pokud by vás někdo oslovil s nabídkou nějaké zajímavé role? Muselo by to být spojeno zase s muzikou, nebo by vás třeba lákala nějaká „charakterní a dramatická“ postava?

Pokud by mě někdo oslovil, pak bych to řešila.

V době seriálu vám muselo být kolem jedenácti let. Předpokládám ale, že vaše hudební průprava začala již ve věku mnohem mladším. Kdo vás přivedl k muzice? Absolvovala jste třeba tzv. „lidušku“? Kdy přišel zlom, kdy jste k hraní přidala i vlastní tvorbu, tedy skládání písniček?

V první třídě jsem začala chodit do hudebky na kytaru, zpívám od útlého dětství, mou první učitelkou mi byla maminka. Někdy v období puberty začaly vznikat první písně jako obraz mého vnitřního i toho vnějšího světa.

Když už se člověk odhodlá k nějaké tvorbě, potřebuje reflexi okolí a někdy i odborníků, aby věděl, zda má jeho snažení nějaký smysl. Ověřovala jste si tedy své skladatelsko-interpretační schopnosti na nějaké hudební soutěži? Pokud ano, tak se pochlubte, jakých úspěchů jste dosáhla.

Ve svých 16 letech v roce 1991 jsem vyhrála interpretační kolo plzeňské Porty, to byl pomyslný start, v roce 96 jsem se po odmlce znovu zúčastnila soutěže, kterou byla Zahrádka písničkářů v rámci festivalu Zahrada. Soutěž jsem vyhrála. Od té doby už nesoutěžím.

Z mého pohledu hudebního analfabeta je mnohem složitější složit melodii, než dát dohromady nějaký text. Jak tuto problematiku vnímáte vy? Co je pro vás těžší?

Myslím, že tohle je věc velmi individuální. U mě je nejdřív myšlenka, musím vědět, co chci říct, a pak obojí vzniká víceméně současně – muzika i text.

Řekla bych, že vaše skladby od posluchače vyžadují, aby si je pustil vícekrát. Navíc i texty nutí k zamyšlení. Míříte ve svých písních mnohdy až k velice niterným pocitům. Daří se vám proto při koncertech navázat snadno kontakt s publikem, nebo máte dojem, že mu trvá delší čas, než se správně „naladí“ a pochopí, co mu chcete sdělit a předat?

Zdá se mi, že ti, co na mé koncerty chodí, už tuší, co je bude čekat, rychlost navázání kontaktu s publikem je různá, záleží na mnoha faktorech, ale mám s tím spíše dobrou zkušenost.

Baví vás více koncertovat, nebo třeba nahrávat a skládat písně?

Každá z těchto činností má své. Na koncertech jde o setkání se živými lidmi a o komunikaci s nimi, ve studiu jde o to udělat co nejlepší nahrávku, psaní písně je zase čas uzavření se do sebe, osamocení se svými myšlenkami a tvůrčími nápady. Vše je asi potřeba, aby to bylo kompletní

Domníváte se, že vám třeba ona „filmová“ zkušenost napomohla otrkat se před „publikem“? Nebo jste člověk, kterému nikdy nedělalo problémy vystupovat před lidmi?

Jako dítě jsem trpěla velkou trémou, dnes už ji skoro neznám. Nazvala bych to spíše pocitem zodpovědnosti. Filmová zkušenost mi určitě zvedla sebevědomí, kterého jsem nikdy neměla dost a dala mi nahlédnout do „velkého světa“ slavných a přitom zcela obyčejných lidí. To byl jeden z nejvýznamnějších postřehů tehdy jedenáctiletého dítěte.

Koncert vás stojí jistě značné množství vydané energie a vlastně i emocí, kdy dáváte lidem velkou část sebe. Pochopitelně pak vy sama musíte mít způsob, jakým tu energii získáváte zpět. Kde tedy nacházíte pro sebe zdroj energie a inspirace? Jakým způsobem si zaručeně vždy odpočinete od hraní? Máte čas vůbec na nějaké své další záliby?

Ráda chodím plavat, tím kompenzuji své neustálé sezení na židli, nebo v autě. K úplné relaxaci pak potřebuji především ticho. Žádnou televizi, žádnou hudbu. Leda ze studijních důvodů.

Nedávno Česká televize odvysílala dokument o životě Jiřího Šlitra. K mému překvapení jste se tam několikrát objevila vy a střihla si písničku ze zlaté éry Semaforu. Podobné příležitosti se v písničkářském světě nerodí denně. Jak jste se tedy k takové zajímavé spolupráci dostala? A uvidíme vás v televizi i při jiných příležitostech?

Budete se možná divit, ale tahle příležitost si našla mě. Studovala jsem na konzervatoři Jaroslava Ježka a má profesorka zpěvu mě jednoduše poslala kamsi, protože jí volali nějací televizáci a potřebovali nějaké zpívající studenty. Tak los padl na mě, protože jsem byla zrovna ve škole a navíc kromě zpěvu studovala i kytaru. Ti televizáci vůbec netušili, kdo tam přijde a my, byli jsme tři, jsme zase netušili, co se po nás bude chtít. Ale ten film mám moc ráda.

Patříte k jedněm z mála písničkářů, na které si občas vzpomenou i oficiální média. Čím si myslíte, že to je způsobeno? Mám osobně tak trochu pocit, že jste pro ně hlavně „senzací“ – na pohled křehká dívka jako vy s velmi citlivými písničkami zpívá delikventům ve vězení. Myslíte si, že média oceňují a vyhledávají kvalitu a proto píší i o vás, nebo je to spíš na bázi trhu senzací?

Nezdá se mi, že by o mě byl nějaký obzvláštní zájem ze stran médií. Vždyť témata mých písní a ta forma – jedna holka s kytarou bez kapely! To není zrovna to, co frčí. Ale je pravda, že mi věznice pomáhají maličko pozornost médií získávat. Možná je to kvůli sháňce po senzacích a aférách, občas i proto, že pisatele skutečně zaujmu někde na koncertě. Lidé jsou různí, média jsou různá, někdo sleduje zájmy většiny, někdo se rozhodne dělat radost hrstce statečných a nenápadně informovat o existenci druhého břehu řeky.

Každé setkání by mělo končit optimisticky a proto, co plánujete pro nejbližší jarní dny? Mohou se posluchači těšit na nějaké zajímavé koncerty, či nové cédéčko?

Nové CD se momentálně zaseklo v porodních cestách, bude asi o měsíc přenošené, ale snad zdravé a plné elánu. Na podzim je s ním naplánovaná šňůra koncertů po republice. Informace posluchači najdou na www.evahenychova.cz.