Písničkářce Evě Henychové je dobře i ve věznici – „Pro mnoho vězňů jsem zjevením“ říká o svých zkušenostech křehká šansoniérka

Zpěvačka a kytaristka Eva Henychová (29) začínala svoji uměleckou dráhu jako herečka. V roce 1985 vytvořila jednu z hlavních rolí v seriálu My holky z městečka, ale nakonec zvítězila hudba. Vyhrála Portu, absolvovala hru na kytaru a zpěv na pražské Konzervatoři Jaroslava Ježka a natočila alba Svítání (1996) a Za stěnou z papíru (2000). Během dvanácti let odehrála více než tisíc koncertů a vystupuje nejen v klubech, divadelních sálech a kulturních domech, ale také v čajovnách, kostelech, kaplích, domovech důchodců, nemocnicích či věznicích.

Kdy jste začala vystupovat ve věznicích a jak tato spolupráce vznikla?

„Poprvé jsem hrála ve věznici Bory asi před čtyřmi lety. Tehdy mě tam pozval zaměstnanec tamější vězeňské duchovní služby. Měla jsem obavy a zkreslené představy, ale dopadlo to skvěle. Podobných koncertů mám dnes za sebou pětadvacet, prošla jsem Valdicemi, Ruzyní, Mírovem nebo Heřmanicemi.“

Jací jsou vězni posluchači? Myslíte, že je můžete svojí hudbou ovlivnit?

„Nemyslím si, že by je to mohlo nějak významně pozměnit. I když člověk nikdy neví, každý z nás zažíváme čas od času nějaký „stěžejní okamžik“. Ale
z reakcí při koncertě a někdy i dlouho po něm vím, že jsem pro spoustu z nich trochu zjevením. Jednak obsahem písní, a pak snad i tím, že jsem osamělá žena, která, bůhvíproč, za nimi přijela tam, kam slušné ženy spíše nechodí.“

Setkala jste se někdy s nepřátelskými projevy z jejich strany?

„Při koncertě jsou většinou velmi klidní a milí, s žádným nepřátelským projevem jsem se zatím nesetkala. Naopak jsem zažila, že oni sami se přímo na místě za mě postavili. Bránili mě proti svým kolegům, kteří vyrušovali. Myslím a věřím, že by mě kluci nedali.“

Na pódiu býváte sama pouze s kytarou. Není vám tam smutno?

„Rozhodně ne. Cítím se být sama sebou a můžu si celé vystoupení vést a korigovat, což by s kapelou asi nešlo. Ale v rámci inovace jsem loni na podzim absolvovala několik koncertů se skupinou Oboroh. Moc se mi to líbilo, divákům snad také a především to byla obrovská zkušenost.“

Mají vaše koncerty pevnou strukturu nebo vybíráte jednotlivé skladby podle nálady či atmosféry v sále?

„Obojí. Vždy po určitou dobu mám v hlavě jakýsi mustr, který ale
postupně časem obměňuji. Zařazuji nové písně na místo starých, o kterých mám
pocit, že už se obehrály, ale někdy se ke starým zase vracím. Tento „dramaturgický plán“ ale měním i během koncertu, právě podle místa
vystoupení, lidí co přišli či atmosféry. Trochu jiné písně zařadím při koncertu v hospodě, jiné zase v kostele, při hraní pro studenty to vypadá jinak než třeba ve věznici. Ale neliší se to nějak dramaticky, základ zůstává stejný.“

Jak byste charakterizovala své písně a komu jsou určeny?

„Písně, které zpívám, jsou upřímné výpovědi z mého života, což není pouze radostné jásání o životě a lásce, ale i o bolesti, krizích a prohrách. Třeba i o mém vnitřním zlu, se kterým bojuji, stejně jako každý. Ve výsledku koncertu však myslím, že to vyzní pozitivně, a doufám, že to provokuje lidi k přemýšlení. Sbírám malé procento národa, které nesedá každý večer u televize a nesoutěží o milióny nebo nesleduje nekonečné seriály. Na mé koncerty chodí lidé, kteří mě opravdu chtějí slyšet. Chodí proto, že se jim to líbí, a ne proto, že viděli někde nějakou bombastickou reklamu. Myslím, že moje cesta se ubírá tímto směrem.“

Vaše písně působí velice křehce a romanticky. Jste taková i ve skutečnosti?

„Písně jsou o mně a z mého života, takže snad nejsou jiné než já. Vdechnu
do nich atmosféru jednoho okamžiku, dne nebo příběh jedné lásky, nejsem to
tedy úplně já.“

Z čeho býváte smutná?

„Trápí mě, když se trápím a nedokážu být spokojená s tím, co je, ať je to
cokoli. Vadí mi fanatismus jakéhokoli druhu, lidé s již uzavřenými názory, bez otevřenosti ke změně, bez tolerance, bez lásky.“