Písničkářka nechce být holka s kytarou

Eva Henychová oslaví tisící koncert v Jablonném nad Orlicí. Tentokrát zahraje rockově s Oborohem

Jablonné nad Orlicí – Když loni písničkář Jan Burian odehrál svůj tisící koncert, právě slavil padesátiny. Folková šansoniérka Eva Henychová ke stejnému počtu vystoupení včetně vězeňských recitálů a koncertů pro krajany na Ukrajině došla nyní, a to jí je devětadvacet.
Miniturné k výročí se jmenuje Po tisící – tak trochu jinak a kromě Prahy, Brna a Ostravy dorazí v pátek v 19 hodin do hotelu U Dubu v Jablonném nad Orlicí. „Přiznám se, že nyní už načínám další tisícovku, ten opravdu tisící recitál byl v červnu, i když jsme předběžně plánovali, že by to mohlo vyjít na září,“ říká křehká solitérka české hudební scény, která vydala alba Za stěnou z papíru a Svítání.
Navzdory svému někdejšímu výroku: „Kapelu? Nikdy!“ se pro jubileum spojila s kosteleckou rockovou skupinou Oboroh. Důvod je jasný: s jejím lídrem Slávkem Klecandrem už dva roky vystupuje ve společných recitálech a oba spojuje víra i důraz na přemýšlivé texty. Dále ji doprovodí klávesista Roman „Řeřa“ Dostál, saxofonista Václav Klecandr, baskytarista Radek „Mustang“ Pokorný a bubeník Libor Ježek. Společně zkoušejí už půl roku.

Mnozí zkušení bardi slaví takové výročí snad až ve středním věku. Vy hrajete teprve dvanáct let…

Určitě si kdekdo řekne: Hraje tak dlouho, tak proč se o ní tak málo ví? V šestnácti letech jsem v Plzni vyhrála Portu, tam datuju svůj začátek. Vítězství bylo sice hezká věc, ale zas tak moc to neznamenalo. Občas jsem někde hrála, tak desetkrát ročně. To trvalo několik let. Pak jsem se přihlásila na pražskou Konzervatoř Jaroslava Ježka, na obory kytara a zpěv, tím se všechno rozjelo. Jakmile jsem školu dokončila, už jsem nešla do práce a vlastně stále pokračuju. Vrhla jsem se do hraní naplno, za posledních pět let jsem odehrála ohromné množství vystoupení, tak sto padesát až dvě stě koncertů za rok.

Děláte si i statistiku, kolik za takový počet vystoupení na vás přišlo lidí?

To ne, to se asi nedá spočítat. Divadla neplním, pořád jde o komorní záležitost. Ve velkých městech na mě přijde sto sto padesát lidí, v malých třeba padesát.

Pokračujete ve šňůře po českých věznicích?

Ano, ale snažím se, aby toho nebylo moc. Čtyři koncerty do měsíce, jak jsem zjistila, jsou příliš, stačí jeden za měsíc a pořádně si ho s chutí užít. Navíc věznic je u nás asi pětatřicet a já už byla skoro ve všech, chybí mi jen pár menších. Záleží i na ředitelích, někteří mají pocit, že v jejich trestnici není potřeba cokoliv pořádat.

Ročně máte dvě stovky koncertů v celé republice. Nezmáhá vás to?

Zmáhá, proto jsem letos v lednu udělala radikální řez. Počet koncertů se možná sníží na polovinu. Hudbou se léta letoucí živím, proto tolik vystoupení. Dlouho jsem byla v situaci, kdy jsem si nemohla dovolit žádat jakýkoliv honorář. Dnes se to už přehouplo přes kritický bod, koncertů je méně, ale za víc peněz. Mám mnohem víc času, abych skládala a zkoušela nové projekty.

Jaké?

Kromě Oborohu nacvičuju s harfenistkou z pražského Symfonického orchestru Českého rozhlasu Lýdií Henychovou. Teď spolu bádáme po společných předcích a nacvičujeme vážné skladby i mé písně. Snažím se o širší záběr, abych nebyla jen „ta písničkářka“. Teď jsem Henychová sama s kytarou, Henychová se Slávkem, Henychová s bigbítovým Oborohem a pro klub přátel vážné hudby Henychová s harfou. Učím se spoustu věcí, abych pro posluchače byla pořád nová a zajímavá.

Vždycky jste říkala, že kapelu nepotřebujete, nyní vás doprovodí pětičlenný Oboroh…

Časy se mění. Slávek Klecandr, výborný muzikant i aranžér, mi kdysi řekl, že moje písničky jsou napsány tak, že mají všechno a nic jim nechybí. Měním se však já i doba. Před osmi lety mohla být holka s kytarou zajímavá, dnes bych ráda, abych uspěla i jinde. Nemyslím svět showbyznysu, stát vedle Ivety Bartošové, po tom opravdu netoužím, ale ráda bych, aby mě občas pustili i v rádiu. Redaktoři mi však říkají: Je to hezké, ale mimo formát. Nechci jim jít na ruku, ale láká mě to. Slávek s Oborohem mi přišel do cesty, tak když už to nacvičíme, proč to nenahrát, když to nahrajeme, proč to nedat na desku, a když už to bude na desce, proč to nenabídnout rádiím… Třeba nás pak někdo pustí.

Setkání s Oborohem tedy pokládáte za šťastné?

Ano, hudebně i lidsky. Zjistila jsem, že je to pohodová kapela. Vždycky jsem z rockových hudebníků měla hrůzu a když jsem nakoukla do zákulisí, nikdy jsem z toho neměla moc dobrý pocit. Byli to pro mě lidé, kteří pijí, kouří a tahají se s ženskými, já vedu úplně jiný život. Oboroh mi vyhovuje, jsou to normální, slušní kluci, nepotřebují před koncertem alkohol, aby „to z nich na pódiu šlo“. Asi jsem je podvědomě hledala, až jsem je našla.

Vyhovuje vám i jejich dylanovský folkrockový zvuk?

Myslím, že nejsou folkrock. Tvrdím, a kdo zná třeba jejich desku Marah, mi to možná potvrdí, že je to art rock – umělecký rock. Nevím, ke komu bych to přirovnala, kdo u nás dělá něco podobného. Bohužel je to málo známé, protože je to kvalitní a zajímavé, a proto opět mimo rozhlasový formát. Dramaturgové mi vysvětlili, že potřebují, aby lidi neposlouchali. Je to absurdní a z hloubi duše odporné, ale je to jejich cíl: nepřetržitý tok muziky, který ničím nezaujme, nevyruší. Pustit do éteru Oboroh by znamenalo, že by se lidi zastavili a začali poslouchat, nebo by rádio vypnuli. To oni nepotřebují.