Tiché zrání Evy Henychové

Ve svých šestnácti letech vyhrála Portu, známý folkový festival. Poté prošla cestou hledání a konverzí ke křesťanství, studovala pražskou konzervatoř a nyní jezdí s vlastním recitálem po českých a moravských kostelech, čajovnách, farách a nejrůznějších klubech. V těchto dnech kytaristka a folková písničkářka Eva Henychová dotočila navíc své druhé album Za stěnou z papíru, které bude poprvé představeno 9. února v pražské Malostranské besedě (20.30 hodin) a poté 24. února v Brně na Staré radnici (19 hodin). V této souvislosti jsme ji požádali o rozhovor.

Čím se bude lišit vaše nová deska od té první? Změnily se nějak vaše písničky?

Určitě prodělaly velký posun. Na mojí první kazetě Svítání jsou písničky od mých šestnácti do jednadvaceti let, což je sice dlouhé období, nicméně dnes je mi pětadvacet a na svět se dívám už trochu jinak. Mám jiné zkušenosti a mám jich hlavně víc. Na nové desce je také většina písní z období po mé konverzi.

V čem jsou tedy jiné? Jsou zbožnější?

Jsou přemýšlivější. Tenkrát jsem ještě nedokázala jít do hloubky a všechno jsem viděla víc povrchově. Byl to vlastně pohled ještě dospívající dívky, což se projevuje právě i v pohledu na víru. Na prvním albu jsou také písničky z doby bezprostředně po mém obrácení – jsou takové slavnostní, nadšené. Zatímco ty nové přinášejí už pohled křesťana v denním životě a jsou tam přítomny i pochyby nebo poznání, že člověk ne vždycky dokáže přijmout všechno, co mu Pán Bůh posílá.

V lednovém čísle AD jste uvedla, že jste už od studentských let neustále hledala nějakou originální cestu. Proč jste chtěla být originální? Mladý člověk má spíš tendenci hledat idoly a vzory?

To je pravda, ale všichni mladí v období puberty chtějí být jiní, originální, jenže často se ta jinakost projevuje tak, že jsou ve výsledku všichni stejní. Například přijde móda mít modré vlasy, a najednou všichni od čtrnácti do osmnácti nosí modré vlasy, ale každý z nich si připadá strašně výjimečný.

V čem jste byla originální vy? Nosila jste modré vlasy?

To ne. Spíš jsem se snažila odlišit něčím uvnitř. Byl mi hrozně protivný ten povrchní pohled na svět, který měly mé vrstevnice na gymnáziu – pořád chodily na diskotéku, přemýšlely, které kalhoty si koupí, nebo kdo s kým chodí. Tím teď nechci nikoho urazit, neboť každý máme svou cestu a úroveň poznání, nicméně mně tyto starosti připadaly už tenkrát hrozně stupidní. Měla jsem pocit, že v životě jde o něco úplně jiného. Díky tomu jsem byla pořád tak trošku stranou, na okraji, neměla jsem žádné velké kamarády, mluvili se mnou všichni a nikdo.

Hledání originality pro mě nebylo prvořadé, že bych si říkala: "Já budu originální". Byla jsem jiná už od přirozenosti, což se projevilo třeba v tom, že jsem utekla od rodičů za svým klukem do Prahy a připadalo mi to naprosto normální. Považoval jsem to dokonce za to jediné smysluplné, co mohu udělat. Nakonec náš vztah nevydržel a já zůstala v Praze sama. Možná, že tato vlastnost, která může vypadat z jistého pohledu jako negativní, mě na druhou stranu přivedla až do kláštera a k obrácení. Kdybych žila takový standardní, povrchní život, tak bych možná tuto příležitost nikdy neměla. I když Bůh by si našel asi jiné cesty.

O co vám tehdy šlo? Hledala jste vlastní svobodu, muže, rodinu…

V podstatě jsem hledala něco, co má smysl, co není prázdné, na co se mohu doopravdy spolehnout. Do tohoto mého hledaní spadaly později i nejrůznější kroky či úlety, kdy jsem byla rok u Svědků Jehovových, nebo jsem hledala ve východních náboženských směrech, meditovala a nejedla maso. Takto jsem se pomalu dostala až ke křesťanství.

Kdy vás napadlo, že byste se mohla živit kytarou?

Ke kytaře jsem se dostala už jako malá holka, kdy mě maminka přihlásila do hudební školy a od první třídy jsem se na ni začala učit hrát. V roce 1991 jsem se přihlásila na Portu, což bylo o prázdninách mezi II. a III. ročníkem na gymnáziu, a nějakým zázrakem jsem ji vyhrála. To ale vlastně nic neznamenalo. Potom jsem začala studovat pražskou konzervatoř Jaroslava Ježka – kytaru a zpěv, ale s živením se hudbou to nesouviselo. Zkrátka mě tento obor bavil. Až když jsem začala chodit s mým dnešním manželem a on viděl, že skládám písně, ale nemám kde hrát, zkoušel mě protlačit na různé festivaly a otevřené scény. V létě 1996 jsem objela asi čtyřicet festivalů, kde jsem hrála i venku pod stromem pro dvacet lidí. Díky tomu jsem ale příště mohla přijet znovu a už mi zaplatili cestu. A další rok mi dali i honorář. Tímto způsobem jsem tedy začínala a asi před dvěma lety jsem poprvé vystoupila se svým samostatným recitálem. Jezdím s ním po různých místech republiky, průběžně jej obměňuji a, protože mi už na nic jiného nezbývá čas a to, co vydělám, stačí na pokrytí nejdůležitějších věcí, tak mohu říct, že se tím živím.

V šestnácti letech jste vyhrála prestižní Portu a pro vás to nic neznamenalo? Úspěch člověka většinou pořádně změní.

Můj život to právě vůbec nezměnilo. Myslím, že mám už takový dar od Pána Boha, že mě nikdy nenapadlo myslet si, že už něco znamenám. V hraní se naopak neustále podceňuji. Tenkrát to pro mě byla spíš legrace. Myslela jsem si, že šlo o naprostou náhodu, že jsem měla štěstí na porotu i soutěžící, a tak jsem to považovala za takový hezký dárek od života, za milou vzpomínku, nic víc.

Nechala jste se slyšet, že doma nemáte televizi, neposloucháte rádio ani žádnou hudbu. Opravdu se tolik bojíte, abyste nebyla nikým nebo ničím ovlivněna?

Je pravda, že se nechci nechat ovlivňovat, ale na druhou stranu na podobné věci ani nemám čas. Když jsme s manželem doma a máme trochu času, dívání na televizi je opravdu to poslední, co by nás napadlo dělat. U poslouchání hudby zase dlouho nevydržím. Možná to zní hrozně, ale nebaví mě to. Nejsem schopna vyslechnout do konce takřka žádné cédéčko, protože mi to přijde jako ztráta času – hodinu jen tak sedět a poslouchat. Nehledě k tomu, že se mi líbí jen málo věcí.

Ale je tu i ten první důvod. Když si celý den zpívám píseň, kterou jsem zrovna slyšela, a potom si sednu ke kytaře a leze ze mě něco podobného, tak to není příjemné. Cítím se naopak dobře, když neslyším žádnou hudbu, když mě neruší televize, filmy a podobné věci. Je to pro mě otázka jakési vnitřní hygieny. Tak jako člověk nešlape do bláta, aby byl čistý, nebo jezdí na hory, aby dýchal čerstvý vzduch, tak já poslouchám ticho a vyhledávám ho. Ticho je pro mě očišťující, léčebný prostředek. Je to moje ochrana vůči vnějšímu i vnitřnímu hluku a neklidu.

Spoléháte víc na inspiraci shůry?

Náhodným inspiracím se většinou bráním. Múza může přiletět, ale musím být nejdřív bohatá na nějaký vnitřní život, na něco, co jsem si prožila. Zkrátka musí ve mně být už cosi nastřádané. Svoje písně proto spíš nažívám. Něco mě napadne, poznamenám si to, ale nápad pak ve mně dlouho zraje – zjišťuji, jestli skutečně stojí za to, abych se jím zabývala.

Popisek pod foto:

"Bráním se pojmenování křesťanská písničkářka. Jsem jen písničkářka, která se snaží oslovit všechny lidi dobré vůle. Přitom hledám výrazy a slova, kterými bych mohla Pána Boha trochu přiblížit lidem, kteří o něm moc nevědí," říká Eva Henychová.