Inspirující život bez televizní obrazovky

Horní Cerekev. Kdo zná Evu Henychovou, její čistý hlas, výbornou hru na kytaru a křehké oduševnělé písně, toho nepřekvapí, že ráda hraje v kostelích. O víkendu se s ní setkali posluchači v chrámu Zvěstování Panny Marie v Horní Cerekvi. Eva Henychová ovšem nehraje jen v kostelích, čajovnách, na folkových festivalech, ale občas také v psychiatrických léčebnách, domovech důchodců nebo ve věznicích. Koncerty tam jsou prý většinou moc hezké, publikum výborné a díky jemu poznala, že „všechno je jinak“. O tom všem vyprávěla posluchačům během koncertu a potvrdila tak to, co se o ní říká – že je velmi bezprostřední, upřímná a sdílná. Po vydařeném koncertu si udělala čas i na krátký rozhovor s námi.

Mimo jiné jste hrála také v Bosně pro jednotku SFOR a v Bruselu pro české pracovníky NATO a Evropské unie. Když už jsme narazili na tuto oblast – zajímá vás politika?

Přiznám se, že moc ne. Někdy jsem z ní znechucená. Mám pocit, že mezi těmi „nahoře“ je pár těch, kteří to myslí opravdu dobře, jsou schopní, ale nikdy tam nevydrží moc dlouho. Jde to tam mimo obyčejného člověka, dělají si něco sami pro sebe. Připomíná mi to pískoviště, na kterém jsou malé děti: „Já mám větší bábovičku než ty!“ „A já mám zase na té své víc kamínků!“ „A já ti tu tvojí bábovičku rozkopnu, abys věděl!“ Přijde mi, že se takhle někdy chovají.

Hezky řečeno. Jak se těšíte na vstup do Evropské unie?

Tak tomu fandím. Možná i proto, že v Bruselu jsem se setkala s mladými lidmi, kteří mě dost povzbudili a vysvětlili mi spoustu věcí. Myslím, že když člověk zváží všechna pro a proti, těch pro je víc. Takže jsem pro.

Vraťme se k hudbě. Složila jste spoustu písní, kde berete inspiraci?

V životě. Žiju, koukám se kolem sebe, přemýšlím a to stačí. Co je možná zajímavé – nemám doma televizi, jsem inspirována především tím, co sama vidím, co si myslím, jaký názor si sama na věci udělám. To je myslím hodně důležité. Podle mně dnes většina lidí žije v imaginárním světě, kde všechno člověku naservírují, vysvětlí. Televize třeba udělá reportáž o několikanásobném vrahovi, lidi to sledují a pak ten obrázek, který si udělají o věznici, je hrozný. Ale ono to chce jít do té věznice, zahrát tam koncert, podat si tam s nimi ruku . . . Pak pochopíte, že všechno je zkrátka jinak. Samozřejmě jsou tam i vrahové. Ale stane se, že člověk se třeba pustí do podnikání, někomu uvěří, ten ho „ošulí“, úplně slušný člověk pak dluží veliké peníze, nemůže je zaplatit a jde sedět.

Jak odpočíváte, když nehrajete a neskládáte?

Ráda chodím plavat, hýbat se, do lesa na procházku, kde je ticho, příroda, takové to čisté, člověkem nepoznamenané. Poslední dobou jsem si moc zamilovala návštěvy zoologických zahrad, to je můj nový koníček. Už jsem byla v patnácti. Nedávno jsem poslouchala rádio, nejdřív tam byly takové ty drby z politiky a nakonec říkali, že se v brněnské ZOO narodil malý medvídek brtník. Tak jsem se zaradovala, že to je informace pro mně. Hned pozítří tam jdu, abych viděla malého medvídka brtníka. Fandím tomu, když lidé sponzorují zvířátka, ale já sama to nedělám. Všechno něco stojí, a pak, mám taky své dítě v Indii, které dotuji. Člověk nemá na to, aby podporoval všechno. Tak se na zvířátka chodím aspoň koukat.