Na každý koncert Oborohu se těším, říká lídr Slávek Klecandr

Na každý koncert Oborohu se těším, říká lídr Slávek Klecandr

Rychnov nad Kněžnou – K folkrockové kapele Oboroh patří starozákonní žalmy, zakladatel, kytarista a zpěvák Slávek Klecandr, který se před časem ohlásil sólovou deskou Protější břeh, i vánoční koncerty. Ten letošní začne dnes v 19 hodin v kině v Rychnově nad Kněžnou. Oboroh, který v lednu oslaví čtrnáct let existence, to nemá daleko, neboť v rychnovském biografu zkouší. „Vánoční koncerty děláme každý rok. Budeme hrát hodně věcí, které ještě nejsou nikde nahrané, tedy nejsou na žádné z našich čtyř desek,“ říká Klecandr.

Znamená to, že pátá deska Oborohu je na obzoru?

Co je na obzoru, to je ve hvězdách. Máme mlhavou naději, že bychom nahráli náš jarní projekt s královéhradeckou Filharmonií. Už nyní však můžu říct, že materiálu máme na tak tři čtvrtiny nového cédéčka, ale nevím, jestli něco z toho připadne na moji další sólovou desku, nebo jestli je nahrajeme jako Oboroh. Každopádně nové písničky přicházejí na svět snadno a rychle. Doufám, že do roka budu vědět víc. Nechci však nic plánovat, každé nahrávání vyplynulo ze situace, když materiál dozrál, ale mám pocit, že ještě v roce 2003 do studia nepůjdeme. Novinky musíme prověřit na koncertech, hraju je sám i s kapelou, ono si to pak řekne samo.

Jde o zhudebněné žalmy, nebo o vaše autorské písničky?

O moje vlastní.

Oboroh má nálepku folkrock. Stále se do ní ještě vejde?

Pod tímto označením si lze představit úplně odlišné věci. Tento termín se objevil v 60. letech, když si folkař Bob Dylan přibral rockovou kapelu a nahrál album Highway 61 Revisited. Pak se začalo mluvit o folkrocku. Když se o něm mluví dnes, leckomu se vybaví Čechomor, což je něco úplného jiného. Oni hrají současným způsobem staré lidovky. Nic proto škatulkám, lidi se mezi sebou musí domluvit a hudba je příliš široký pojem. Myslím, že Oboroh se do folkrocku vejde, protože stále používáme akustické nástroje, pořád to máme posazené na textu, což je folková tradice. Text u nás hraje větší roli, než jen zvukový doprovod.

Před dvěma lety jste vydal album Protější břeh a vyrazil jste po klubech jako ryzí písničkář. Časem jste na sebe nabalil kytaristu Miloše Dvořáčka a písničkářku Evu Henychovou…

To nabalení je strašně volné. S Milošem hraju sporadicky, tak jednou za dva měsíce. Určitě nám to oběma pomáhá. A s Evou je to totéž, jen trochu pevnější a systematičtější. Máme za sebou jedno velké cestování, hráli jsme devět koncertů od Prešova po Plzeň a něco podobného chystáme na květen.

Cítíte s Henychovou společné souznění?

Je to zvláštní, zpočátku jsem se toho bál. Ona když si sedne před lidi, tak vybalí karty na stůl. Nikoho nenechá na pochybách, co kam patří. Chvíli jsem s tím bojoval, zpočátku jsem na tuto hru nechtěl přistoupit, ale asi po třetině prvního společného koncertu, myslím, že zrovna v Rychnově, mě dostala. Já to mám jinak, v textech nejdu s myšlenkami na trh hned, spíše je mám poschovávané. Eva zve na návštěvu tak, že vyběhne na ulici a nechá za sebou otevřené dveře. Spojilo se nám to však nádherně. Byl to její nápad, když jsme se předloni sešli na folkové Zahradě. Jen jsem si říkal, jak ji budu doprovázet, neboť je muzikantsky velmi nápaditá a drží se pevných tvarů, má klasický styl, hraje šansony s kouzelnými melodiemi. Nakonec nám souhra vyplynula sama. Když hraju s Milošem, vůbec nezkoušíme a vše je spontánní. S Evou jsme si hodiny a hodiny přehrávali své věci.

Takže u vás dnes převažuje sólové hraní…

Ano, s Oborohem hrajeme dvakrát třikrát do měsíce, zaplať pánbůh za to, to není špatná bilance. Byli jsme v Ostravě a ve Frýdku-Místku, to jsou naše tradiční štace s výbornou atmosférou.

Nemůže se tedy stát, že by se nůžky mezi Oborohem a vaším sólovým vystupováním stále více rozevíraly a že by u vás kapela ustoupila do pozadí?

Ne, jsou to vlny. Měl jsem období nedůvěry v kapelu, říkal jsem si, že rok po albu Marah, když opadla euforie, jsme došli k bodu, kdy jsem uvažoval, kam to může jít dál. Nedokázal jsem si představit, že by Oboroh překročil vlastní stín. Euforie byla pryč, kapela začala degenerovat, šlo to z kopce, což spočívalo i v nechuti zkoušet. Nakonec v Oborohu došlo k personálnímu zemětřesení, kapela se rozbila, přišel do ní bubeník Vašek Zima a baskytarista Radek Pokorný. Najednou to vypadalo, že můžeme fungovat, ale nebylo to stále ono. Když to řeknu okázale, neinspirovalo mě to natolik, abych do kapely nosil nové písničky. Pořád jsem čekal. Pak Vaška Zimu začaly pohlcovat Walk-Choc-Ice, vystřídal ho Libor Ježek a kapela začala dýchat úplně jinak. Vašek je hodně rockový, my potřebujeme jemnou hru, často pracujeme s tichem. Takže jsme opravdu asi folkrock. Dnes už se těším na každou zkoušku, máme rozdělané nové věci. Těším se i na dnešní koncert, ale to neznamená, že přestanu hrát sám, s Evou nebo s Milošem.

Eva Henychová jezdí hrát do českých věznic. Neláká vás to?

Má s tím zkušenosti, jezdili jsme po věznicích s Oborohem a se Svatoplukem Karáskem. Když Eva zaníceně vypráví o tom, jací jsou vězni báječní posluchači, věřte, že má pravdu. Člověk by slyšel spadnout špendlík, a to jsme hráli žalmy a Svatoplukovy písničky. My jsme to na počátku 90. let vzali od Ostrova nad Ohří přes Pankrác až po Mírov. Svatopluk je živel, který se všude rychle zorientuje a je z něj cítit, že to není žádný podšívka, který by s lidmi hrál habaďúru. Bylo to zrovna po známé Havlově amnestii, kterou mu ještě dnes spousta lidí nemůže zapomenout. Když jsme hráli v Pardubicích, zůstalo tam jen pár vražedkyň a na Mírově hrstka těžkých „klád“. Opravdu s tak oddanými posluchači jsem se od té doby moc nesetkal. Rád bych to projel ještě jednou, možná raději s Evou.

Už pátým rokem Oboroh pořádá v lednu v Kostelci nad Orlicí výroční koncert s hosty. Koho jste si pozvali na ten nynější, který bude poslední lednovou sobotu?
Starý AG Flek s Blankou Táborskou, jemného kanadského bluesmana Martyho Halla, který hraje s někdejším členem Druhé trávy, kytaristou Pavlem Malinou. Snad se nám podaří přivézt i písničkáře Jiřího Smrže, který nedávno vydal první desku Dědičná krev. A kromě nás – my tam oslavíme čtrnáct let kapely – ještě vystoupí skupina Lis z Frýdku-Místku. To jsou naši kamarádi, kteří hrají gospely, ovšem velmi chytře, nejsou žádné agitační středisko.