Zpověď osamělé hvězdy Evy Henychové

Už jste někdy vystupovala na Domažlicku?

"To si bohužel nepamatuji. Mám za sebou devět set vystoupení, takže určitě jsem tady už byla. Ale ne přímo v Poběžovicích."

Vaše muzika je spíše pro menší publikum.

"Ano. Ne že bych nechtěla hrát pro větší. Moje muzika je ale žánrem, na který nechodí tři sta lidí."

Kritiky na Evu Henychovou jsou příznivé, všichni ji opěvují. Je Eva Henychová ideální? Nebo jakou má chybu?

"Ono to je tak, že kritiky jsou převážně pozitivní ze strany lidí, co hudbě rozumí. Občas mi přijde skoro výhružný dopis od diváka, který mě někde slyšel nebo který mě nemá rád. A já nevím proč. Někdy mám pocit, že je to proto, že jsem. Mám spoustu nepřátel i z řad umělců, kteří se zlobí, že mi to jde, že mám u lidí úspěch, ale to je velmi relativní. Někteří umělci to považují za nespravedlivé. Ale chyby mám naprosto hrozné. To jsou však věci, které nepíší hudební kritici. Ty zajímá, jestli umím hrát na kytaru nebo neumím, jestli zpívám falešně nebo nezpívám, ale můj soukromý život není v jejich kompetenci. Proto to tak vypadá, že jsem ideální. A také nejsem terčem bulvárního tisku, takže o mě nemá skutečně nikdo jiný zájem než ten ryze umělecký svět."

Máte za sebou několik vystoupení v českých věznicích. Jak vznikla myšlenka vašeho koncertování v těchto místech?

"Tyhle akce vždy vzejdou z iniciativy někoho, kdo je zorganizuje. Před několika lety se mi ozval jeden zaměstnanec na Borech, jestli tam nechci koncertovat. A mně se tam velmi líbilo. A protože se zaměstnanci věznic mezi sebou znají a každá věznice má někoho, kdo se trošku stará i o duchovní rozměr života vězňů, tak se to rozkřiklo. A tak z jednoho koncertu je jich dnes dvacet."

Co podle vás vězňům vaše hudba dává?

"To byste se musela zeptat jich. Ale já mám pocit, že rozhodně to má jakýsi smysl. To člověk vycítí, kdyby přijel někam, kde je navíc. Ve věznicích je báječná atmosféra, oni umí velmi dobře naslouchat."

Je to tak i s českými menšinami v zahraničí, za nimiž podnikáte výjezdy?

"V podstatě ano. Ale tady jde i o něco jiného. Oni jsou vděční, že přijede někdo z Čech, rádi poslouchají texty, protože český jazyk je pro ně vzácnost. Velmi krásné bylo také hrát pro vojáky z jednotky SFOR, kteří si mě pozvali. Oni byli na své misi už téměř půl roku, takže téměř končili. Byli takoví vyprahlí, vysušení, bez rodin, manželek, dětí, pořád jen ve vojenských mundůrech, kolem minové nebezpečí."

Pro každé publikum vybíráte jiný repertoár?

"Mám víceméně stejný repertoár, který maličko obměňuji podle toho, jak to cítím. Ale jsem to pořád já."

Proč, když je Eva Henychová tak dobrá, si vydává cedečka vlastním nákladem?

"Když jsem začínala v roce 1996, tak jsem oslovila několik vydavatelství. Vůbec jsem tehdy nevěděla, jak to ve světě šoubyznysu chodí. Nikdo se mi neozval, byla jsem neznámá osoba, takže tehdy jsem si pak vydala desku sama. Dnes by to nebyl problém, zájemci jsou. Já jsem ale zjistila, že z mnoha důvodů je to výhoda nevázat se na vydavatelství. Takže jsem si i druhé cedečko vydala sama z vlastní vůle a prodávám si ho sama. Pro mě by byla i distribuce zbytečná. Kdyby v každém supraphonu, nebo jak se tomu teď říká, ležela hromádka mých desek, tak to nemá smysl. Já nejsem taková hvězda. Na mě chodí lidé, kteří si mě najdou, přijdou na můj koncert."

Vypadáte velmi mladě, na to...

"Jak jsem stará (smích)."

Co pro to děláte?

"Já nevím. Je mi osmadvacet, ale občas mi lidi tipnou i šestnáct. Já myslím, že to je hlavně v hlavě. To je můj názor, moje životní zkušenost. Jsou lidé, kteří v osmnácti vypadají na třicet, ale snad proto, že se tak cítí. Ale já mám pocit, že jsem skutečně zůstala v šestnácti."