I když se utopím, nic se nestane

Poprvé na sebe kytaristka a folková písničkářka Eva Henychová upozornila v roce 1991, kdy vyhrála Portu v kategorii písničkáři. Tehdy jí bylo šestnáct let. Na folková podia se vrátila po maturitě a od té doby pravidelně s úspěchem koncertuje. Vloni zakončila studium konzervatoře a účastnila se natáčení hudebního filmu pro ČT s Pavlem Žalmanem Lohonkou. Nyní pracuje na svém druhém CD, které chce vydat vlastním nákladem.

Pocházím ze Zlína a Morava je mým domovem i nyní, kdy jsme se s mým mužem zabydleli v Pozlovicích u Luhačovic. Co mi nejvíc utkvělo v paměti z dětství, byly incidenty mezi rodiči. Spěli k rozvodu, a to, čeho jsem musela být svědkem, nebyla žádná lahůdka. Vzpomínám si, jak jsem si v těch okamžicích říkala: buď nemá život žádnou cenu a nechci žít, anebo smysl má a já ho najdu a budu jiná než jsou oni. Prožívala jsem to přesně v těchto extrémech: buď to, o čem sním, musím najít, nebo nechci žít.

Hodně mě ovlivnila babička. Byla vždycky úplně jiná než její syn – můj tatínek. Babička miluje lidi. V situacích, kdy se devadesát procent lidí stane agresivními a situaci prostě nezvládá, babička si udrží chladnou hlavu. „Ten je ale zlej!“ řekla jsem tuhle o někom, a ona hned: „nevíš, co všechno prožil“ a snažila se ho omluvit. Nikdy nikoho neodsoudí a to je na ní to úžasný, v čem bych chtěla být jako ona.

Nic se nezdálo těžké

Já byla vždycky děsná „prdlouška“ a hledala jsem pořád nějakou svoji originální cestu. V sedmnácti jsem se zamilovala do nevidomého muže a utekla za ním do Prahy. Žena mu zemřela po porodu, což mě hrozně dojalo. Stala se ze mě děsná samaritánka a chtěla jsem se o něj i o dítě starat. Všechno jsem si sama zařídila, včetně přestupu z gymnázia ve Zlíně do Prahy, a tak jsem maturovala v Praze.

Jenže láska nám dlouho nevydržela, a já zůstala po maturitě sama a neměla jsem vůbec kam jít. Nějakým způsobem jsem se ale dostala do nahrávacího studia Veritas v dominikánském kláštěře v Praze, kde měla vzniknout moje první kazeta. Tam jsem se poprvé v životě setkala s živým knězem a živými mnichy. Byli to krásní kluci, mohli mít na každém prstě deset holek, a byli v klášteře, to jsem nemohla pochopit. Tak začínalo moje obrácení.

Otec Metoděj, protože věděl, v jaké jsem situaci, mi pak domluvil bydlení u sester Voršilek. Tam už šlo všechno ráz na ráz. Křesťanství jsem začala hltat naplno. Chtěla jsem jít jen za Pánem a strašně jsem ho milovala, chtěla jsem se zapřít a všechno opustit, kytaru pověsit na hřebík… prostě nic se nezdálo těžké. To bylo úžasné období!

Velké nadšení, spojené s přesvědčením, že právě tyto sestřičky mi Bůh poslal do cesty, a že přesně do tohoto kláštera patřím, začaly nejprve nahlodávat pochybnosti, zda by pro mě nebyl lepší jiný klášter a jiné společenství. Později se k mým úvahám přidal i sílící pocit, že mojí cestou je přece jen spíše hudba a zpívání. Začala jsem tušit, že bych se velice trápila, kdybych hudby nechala. Asi bych to byla s vypětím všech sil dokázala, ale myslím, že by se ze mě časem stala zatrpklá jeptiška, která neudělala to, co po ní Bůh ve skutečnosti chce.

Odešla jsem tedy z kláštera, ale cestu víry jsem už neopustila. Jakobych vyplula na moře, a i když nevidím břehy, a i když přijde bouře, a dokonce i když se utopím, vím, že nic neztratím, nic se nestane. Tohle smíření se životem, které jsem objevila, často nechápe ani moc křesťanů. Ono se nedá nikde načíst, nemohou vám ho předat ani věřící rodiče, to si musí skutečně najít každý sám, stejně jako já.

Jako u maminky

Hodně dlouho jsem přemýšlela, jestli se vdát nebo ne. Jestli je pro mě dobrá cesta samoty. Bylo to mé velké dilema. Svému klukovi jsem vždycky říkala: „Vašíčku, jestli se to stane a budeme v kostele a jestli vyslovíme ano, tak to pro mě bude tutový,“ ale do poslední chvíle jsem byla pořád připravená na to, že se může něco stát, a já se nevdám.

Svého muže Václava jsem poznala na jednom setkání jak mi říkáme „východňárů“, lidí, kteří se zajímají o východní náboženství, jógu, meditaci, zkrátka o všechno možné, jen ne o křesťanství. To, co mě k němu přitáhlo je jednoduché: nesmírně mě miluje. Navíc je obětavý a velkorysý, což jsou vlastnosti, které se snažím od něj učit. Je inženýrem ekonomie, ale naučil se i všechno, co potřebuje k životu se mnou. V jeho rukou se cítím báječně, řekla bych – jako u maminky.

Teď už tedy svatbu neřeším. Ale přece je přede mnou další rozhodování. Stále plánujeme koncerty, často tak na rok dopředu, celé měsíce jsme na cestách, a přitom bychom chtěli mít děti. Někdy jsme šťastní a cítíme se naplnění, na koncert přijde tolik lidí, že se pořadatel sám diví, ale občas se stane, že něco nevyjde, přijde patnáct lidí a člověka přepadne smutek. To všechno nás vede k přemýšlení, jakým stylem pokračovat, zda něco změnit, nebo ne.

Poslouchám ticho

Koncertování mě ale hrozně baví. Když přijdu před lidi, jsem tam okamžitě jako poprvé, jako kdybych v životě ještě před nikým nehrála, jakobych začínala. Texty i hudbu si tvořím sama. Nepíšu rychle, každá píseň musí mít svůj smysl, dlouho ji nosím v hlavě a nažívám. Nemám televizi, neposlouchám rádio ani žádnou hudbu. Snažím se zachovat si uvnitř sebe ticho a poslouchám ticho, aby ta hudba, kterou hraju, vycházela skutečně ze mě.

Boha nikomu nevnucuju. Vzít Boha a po někom ho hodit, aby utekl, to není můj styl. A psát prvoplánově křesťansky se mi nelíbí. Slov o víře a o Bohu musí být v textu jen jako šafránu, jen na dosolení. Proto si také můžu dovolit hrát všude, v klubech, čajovnách i hospodách, všude, kde se scházejí lidé, kteří Boha nepoznali, nebo ho jen podvědomě hledají. Krásné je, když pak za mnou přijdou a nesměle se ptají: „Vy jste věřící?“ a chtějí si o tom povídat. Nejšťastnější jsem když mi někdo po koncertě řekne, že při mém zpívání něco nového pochopil, nebo později napíše, že začal žít trochu jinak. To je paráda. Přesně o to mi jde.

Má to pro mne samozřejmě i druhou stránku. Když člověk zpívá takovéhle písně, lidé ho často vidí velmi idealizovaně a krásně. Když se pak stanou svědkem toho, jak na někoho, třeba na mého muže, vyjedu, zkrátka udělám něco zcela lidského, snadno se pohorší. Dřív jsem se tím dost trápila, až mi jeden kněz řekl, že ať dělám co dělám, bude dar, který jsem od Boha dostala vždycky větší, než já. Takže se nemusím bát být prostým člověkem a přitom mít dar zprostředkovat lidem něco krásného a třeba i vznešeného. V tom si chci zachovat chladnou hlavu i dál.

připravila Jana Zajícová, foto Tereza Kaucká

Popiska:
„Jenou ráno přiletěla na okení rám
sněhobílé peří měla,
ještě jedno mám,
pak si sedla bez ostychu rovnou na mou dlaň
zavrkala v ranním tichu
a tohle, to si chraň…“