Eva Henychová - Ukázat ohlas

Eva Henychová

Datum: 2002-11-01 00:00:00
Zdroj článku: IKD Hradec Králové, 1.11.2002
Autor: Marie Zimmermannová

Pochází z Jižní Moravy a již jedenáct let cestuje, zpívá a hraje na kytaru vlastní písničky. Často také ve městech naší diecéze. Od letošního jara vystupuje se Slávkem Klecandrem, bývalým členem skupiny Oboroh. K rozhovoru pro listopadové číslo IKD jsem si ji vybrala nejen proto, že ve vhodný čas zpívala v Pardubicích, ale zvláště proto, že z její písničky vyzařují radost ze života s Kristem, ve kterého uvěřila v dospělosti, a tak jsem byla zvědavá, jaká je zblízka.


Říká se, že každý člověk má své poslání a pokud ho najde, dělá svoji práci rád a ví, že je to „ono“, k čemu byl Bohem povolán. Cítíte své zpívání jako své poslání?

Krásná otázka – úplně jak jste to řekla. Je to přesně ono, nemůžu než souhlasit. Já jsem si dlouho neověřovala, že je to ono, a dlouhou dobu jsem si neuvědomovala, co vlastně přesně hledám. Člověk nějak jde tím životem a málokdo v patnácti nebo ve dvaceti ví, čím bude. To se nějak vyvine. Ale myslím si, že skutečně dneska už mohu říct a nějakou dobu to už trvá, že jsem opravdu našla to, co jsem hledala, a že to je to něco, co mě nesmírně naplňuje. Cítím, že dělám to, co mám dělat, co mě dělá šťastnou a cítím, že to má smysl. A to je až až.


Jak vznikají Vaše písničky? Mají nějaké téma, které Vás zvlášť přitahuje, nějaké myšlenky, které chcete druhým lidem touto formou sdělit?

Myslím si, že písničkář, který píše pro sebe, ne na zakázku, rozhodně nemá v sobě nikdy touhu něco konkrétního sdělit, spíše je to tak, že se v člověku něco shromažďuje, a to pak musí jít ven. Je to něco, co je u každého jiné. Deset písničkářů může prožívat velkou lásku, vznikne deset písní a každá bude úplně jiná. Nemám opravdu potřebu sdělit něco konkrétního, něco vypíchnout, takto vůbec neuvažuji. Mé písně jsou takové zrcadlo, odlesk mé duše.


Dalo by se přesto při pohledu zpět pojmenovat, zda Vám něco leží více na srdci, k čemu se často vracíte?

Já si to netroufnu říct. Mám v sobě spousty věcí, spousty různých barev, spousty zmatků, spousty různých názorů, které se mění. Prostě život. Nevěřím na jednobarevnost života, názorů, postojů. To roste a roste vnitřní vidění těch věcí.


Na svých koncertech se setkáváte s různými lidmi. Jací jsou Vaši posluchači a čím Vás oni inspirují?

Rozhodně tvrdím, že posluchači, kteří chodí na moje koncerty, jsou ti nejlepší lidi, kteří existují v tomto národě. Zní to strašně nabubřele, ale jsem o tom přesvědčená. Samozřejmě nemám možnost seznámit se s každým osobně, ale po koncertě za mnou přijde třeba deset lidí podat mi ruku a se dvěma nebo pěti z nich se dáme do řeči. Řekneme si pár slov. Někdy se stane, že mezi těmito lidmi najdu člověka, který se stane skutečně mým přítelem.

Lidé, kteří sledují často televizi, mají někdy pocit, že svět je plný strašně zlých lidí, že všichni vás chtějí jenom okrást, podvést, lhát vám a lidé spolu nechtějí dělat nic jiného než – a tak dále. A když někdo řekne, že to není pravda – tak to zní tak jako, že to může říct každý – ale já to skutečně můžu říct, protože já znám tak neuvěřitelné lidi a tak fantastické lidi. Jejich osudy jsou mnohdy takové, že by se o tom daly psát knihy. To bych podtrhla – jakoby lidé, které potkávám, byli z jiného světa, ale oni jsou z tohoto světa, z tohoto státu, z nějakých důvodů žijí trochu stranou. Nemají potřebu se projevovat. Nezabývají se ani politikou ani pletichami, jsou to třeba učitelé, studenti, poklidně žijí svůj život, do kterého jim nikdo nevidí. Myslím si, že to jsou ti nejhodnotnější lidé v tomto národě a je to báječné poznání. Chodí na mé koncerty a to je pro mne ohromně povzbuzující, že právě tyto lidi moje hudba přitahuje a že se setkáváme.


Zpíváte také ve věznicích. Co Vás k tomu motivuje a jaká poznání Vám tyto návštěvy přinesly?

Tam je to trochu jiné, vše je malinko posunuté. Na můj koncert venku přijde ten, kdo chce a udělá si čas. Vězni chodí na můj koncert také dobrovolně, nikdo je nenutí, ale je jisté, že venku by na mě většina z nich nikdy nepřišla. Je skvělé, že v té věznici přijdou, protože se něco děje. Koncerty ve věznici jsou naprosto fantastické, je až neuvěřitelné, jaký je tam klid, jak poslouchají. Možná, že tito lidé jsou v určité trapné situaci, jsou vyvrženi ze společnosti, i když vlastní vinou, to nepopírám. Spousta z nás je vlastní vinou vržena do hrozných situací, kterou si musíme „sníst“ i s tím talířkem, nic jiného nám nezbývá a nedá se s tím nic dělat. A je hrozně príma, když potkáme nějakého kamaráda, který nám dá ruku kolem ramen a řekne – bude to dobrý. Myslím si, že nějak tak to tam funguje. Ty lidi nijak neomlouvám. Jejich zločiny, či hříchy z křesťanského pohledu, jsou někam posunuté. Většina z nás nemá potřebu někoho vraždit nebo dělat nějaké velké loupeže, ale na druhou stranu vidím, že je to strašně relativní a že moc záleží na tom, v čem je člověk vychováván. Většina těch lidí je z dětských domovů a z naprosto katastrofálního rodinného prostředí a oni míru posuzování věcí mají někde jinde.

Znám lidi, kteří věří od malinka a pocházejí z tradiční křesťanské rodiny až do desáté generace. Tito lidé mají vnímání toho, co je hřích, úplně jiné, než ho mám třeba já, přestože jsem také křesťan, ovšem konvertovala jsem v dospělosti a mám za sebou naprosto jiné pozadí, jiné zázemí. A člověk může jít dál – pro takového vězně může být velkým úspěchem něco pro nás banálního. Mám pro to hezké přirovnání, na které jsme nedávno se Slávkem přišli: Nějaký člověk zachrání koťátko. Může to být člověk, který má velmi rád zvířátka a je mu líto té kočičky. Ale úplně jinou cenu má, když to udělá člověk, který nesnáší zvířata, jdou mu na nervy a ještě má na ně alergii, ale udělá to proto, že v tu chvíli cítí nějakou povinnost nebo se v něm něco pohne. Myslím si, že stejná věc v těchto situacích má úplně jinou cenu a že tak nějak to vidí i Bůh. To je na obhajobu vězňů. Samozřejmě, že je vše hrozně složité, ne každý je na tom stejně, je zločinec a zločinec, ale toto mezi nimi také funguje.


Čím je pro Vás naděje?

Moje naděje je ve víře, že Bůh je spravedlivý a že věci dopadnou jak mají dopadnout a že se na to mohu spolehnout.


Děkuji za krásnou tečku.