O MALÉ CESTĚ Evy Henychové a jejího „manažela“ Vaška Jansty

Takhle v čajovnách pro dvacet lidí hraješ úmyslně, líbí se ti, že to je intimní a přátelské, nebo prostě hraješ, kde se dá?

Eva: To ne. Že bych vyhledávala za každou cenu akce, jenom abych si tam zahrála, to už dávno ne. (Možná na začátku jsem byla ráda za ledasco…) Kdybych ale řekla, že to je čistě úmysl, že si chci zachovat komorní prostředí, svou tvář, tak by to nebyla úplně pravda. Je velká část pravdy, že mi to takhle strašně vyhovuje. Druhá část pravdy ovšem je, že i kdybych udělala akci v nějakém větším prostoru, tak vím, že víc než těch třicet, čtyřicet lidí nepřijde. Tak proto to děláme takhle. Kolik tady bylo lidí?

Vašek: Asi třicet….

Eva: Tohle je velmi častý počet, i když teď už v poslední době chodí víc lidí, ale to záleží spíš na regionu. Třeba na Moravě nebo na Slovensku chodí víc lidí.

Chodí proto, že tě znají?

Eva: Možná, že jsou tam kulturnější, nevím, čím to je. Na Moravě mě lidi znají, ale hodně lidí jde třeba na akci, že je láká poznat něco nového.

Zase kdybys ve východních Čechách hrála častěji, tak lidi budou chodit víc a víc.

Eva: Takhle jsem třeba začínala kdysi v Praze dělat koncerty – a na ty koncerty když přišlo 15 lidí, tak jsem byla šťastná. A postupně těch lidí přibývalo a přibývalo a na těch posledních akcích bylo třeba osmdesát diváků. Ano, kdybych se upnula na nějaké místo, tak bych si vytvořila okruh posluchačů, ale já si chci pokud možno zmapovat republiku. Ne proto, abych měla špendlíčky, že jsem byla všude, ale chci prostě hrát všem lidem, nejenom v určitém místě.

O PÍSNIČKÁŘSKÉM ŽIVOBYTÍ

Teď se o tobě docela dost psalo a mluvilo, dokončila jsi studium na konzervatoři, jsi čerstvě vdaná, to ví snad úplně každý… Ale máš po škole, takže – živíš se hraním?

Eva: No živím, no, ano. Pokud je živení to, že člověk nemá žádné jiné zaměstnání a žije z toho, co vydělá, tak se tím živím, ale u mně to tak funguje už dva roky, na studiích mě nikdo nedržel.

Vašek: To myslím, že je definice živení. Eva vlastně živí i mě.

Po koncertech jezdíte oba dva. Vašek je tvůj manažer?

Eva: Manažel. My tomu říkáme manažel. On ty koncerty zařídí a pak se mnou jede, já stejně potřebuji někoho, kdo by jezdil se mnou, protože sama jezdit nemůžu. Já zase ty koncerty odehraji, jsme takový tým.

O KAZETÁCH, REKLAMĚ A DISTRIBUCI

Chystáš druhou kazetu. Budeš natáčet zase sama, nebo si přizveš hosty?

Eva: Čistě sama. A to jako s úmyslem. Nechci mít desku, která bude jiná, než moje živé koncerty, nechci prodávat lidem něco, co není pravda. Já jezdím takhle, tak jim to takhle prodám.

A co distribuce? Tu první kazetu, kterou jsi vydala, prodáváš v podstatě jen na koncertech, ale s tou druhou deskou (nebo kazetou a cédéčkem) už to bude jinak, myslíš že se dostane i do prodejen?

Eva: Víš co, ono s tou distribucí je to tak. Ty jsi třeba člověk, kterého vyloženě zajímá tenhle žánr, takže třeba i zavítáš do nějakého krámečku, kde najdeš moji kazetu, existuje po republice možná pět krámů, kde je k mání moje kazeta, ale to jsou vyloženě zase fandové. To jsou majitelé krámů, kteří to vyloženě chtějí, kteří si o to napíšou, nebo je někde potkám a řeknou – dej mi pět deset kusů. Ale během roku se v tom krámu prodá opravdu jen těch pět – maximálně deset – kazet, nedělej si žádnou iluzi. My víme, že ta distribuce v mém případě nemá velký smysl, protože já nejsem mediální hvězda. Když vydá někdo jiný, třeba Martinová, desku, tak chodí všichni do těch prodejen a všichni si to kupují, protože je to v televizi, na titulních stranách časopisů, všude, všude, všude – a oni jdou a koupí si to. O tom, že já vydám cédéčko, sice budou vědět čtenáři Folk & Country, budou to vědět lidi, kteří brouzdají po Internetu (a zajímá je ještě navíc tenhle žánr), pár mých přátel, a to je všechno.

Ale ty kdybys třeba cíleně chtěla mít nějakou reklamu, tak ty se o ni moc nesnažíš, spíš radši objíždíš lidi po městech a hraješ. Nebo to prostě nejde dělat reklamu?

Eva: My děláme reklamu stylem, že se udělá článek do novin. Třeba jedu šňůru po východních Čechách, tak Vašek zjistí místní periodika, místní rádia, atd. a objedeme rádia, uděláme rozhovory do novin.

Vašek: Pozor, jen tam, kde s tím souhlasí zadarmo. Já jen informuji, nebo pošlu článeček, ale ten novinář by měl sám aktivně vyhledávat. Ovšem to oni nedělají.

Takže i ten článek o tobě, co dneska byl v Hradeckých novinách, jste tam poslali vy?

Eva: Tohle si myslím, že Vašek poslal. Někdy pošle článek, kde je napsáno, kdo jsem a co mám za sebou, oni to pak třeba jen opíšou. Někdy si z toho vyberou něco, takže to třeba není úplně přesně a někdy to trošku pokroutěj… Někdy se udělá rozhovor, pošleme k tomu fotku, ale všechno to dělá takhle Vašek, jo, tyhle věci. Člověk když do tohohle nevidí a je jen takový ten prostý divák, tak má pocit, že ty věci tam přijdou samy, nebo že ti novináři to sami takhle udělají, protože tam mám koncert, ale ono to všechno dá hroznou fušku – zjistit čísla na ty lidi a tak. Neplatíme si žádnou placenou reklamu, pokud redaktor řekne, že za to chce peníze, tak do toho nejdeme. A jiná reklama pro mě nepřipadá v úvahu, abych si zaplatila někde billboard na dálnici, to by asi dost dobře nešlo – s tím, co dělám. Dneska se platí za všechno. Kdybych chtěla jít do televize, vezmou mě maximálně do nějaké snídaně (a to tak jednou do roka – to už jsem tam jednou byla, tak podruhý už mě nechtěj). A jinak kdybych tam chtěla pořad, tak si to musím zaplatit.

Vašek: I když to nevypadá, tak za všechno se platí. Buďto oficiálně anebo zadem, buďto penězmi nebo protislužbou.

Eva: Chce-li vydavatelství vydělat na prodeji desky, musí jí dělat velkou reklamu, aby se dobře prodávala. A ta reklama stojí strašný peníze, je to prostě takový zamotaný kruh. A já, protože jsem z trošku jiného světa a snažím se to zachovat, snažím se jít si trošku svojí cestou, nejít na ruku tomuhle – když řeknu tomuhle světu, tak to bude vypadat, jako že jsem spadlá z Marsu, ale nechci jít na ruku tomu něčemu tomu v tomhletom světě, s čím nesouhlasím, tak holt jsem odkázaná na to, že budu hrát po čajovnách pro 30 lidí.

Ale s tím jsi spokojená.

Eva: My tomu, co děláme, říkáme MALÁ CESTA. Malá. Všechno to je takový malinký, takový naše, prostě mezi náma, těma lidma a… Mně se to líbí strašně moc, protože ty lidi poslouchají, já na ty lidi vidím, můžu s nimi komunikovat, a hlavně si myslím, že v okamžiku, kdy by to narostlo do větších rozměrů, tak nevím, jestli bych z toho neměla trochu hrůzu a pocit, že uniklo to podstatné. Protože já si myslím, že zpívám o něčem, co není úplně pro každého, co není pro davy, víš?

Vraťme se ještě k distribuci, na koncertech máš vždycky s sebou kazety. Prodávají se tímhle způsobem dobře?

Eva: Hodně se to prodává. Takže já vlastně i tu druhou desku budu prodávat lidem po koncertech. Mám to fakt spočítané, prodala jsem asi čtyři tisíce kazet – a z toho se po těch obchodech po republice prodalo třeba padesát. Jo, tak to opravdu nestojí za to dělat distribuci, teď kdyby mě vydalo nějaké malé vydavatelství, což by nebyl problém dneska, tak skutečně to pro mě bude nevýhodné, protože malé vydavatelství, pokud se pokusí udělat nějakou distribuci, tak to zvládne úplně stejně Vašek… Nemají na to dělat velkou reklamu a vlastně bych jim musela platit, šly by jim penízky z toho prodeje a tak.

Vašek: Oni by na distribuci stejně museli sehnat jinou firmu… Takhle máme všechno svoje, zaplatíme výrobu, zaplatíme všechno – studio, mastering, ale všechno jde Evce.

Eva: A pak to můžu prodávat za solidní cenu, velice solidní. Je to hodně právě díky tomu, že jsem sama svým pánem, že nade mnou nikdo nestojí. Dneska je normální, že kazeta stojí 240 Kč a cédéčko – já nevím – 350 Kč, nebo ještě víc.

O MUZICE A TICHU

Jaká si myslíš, že je únosná cena CD u slavnějšího muzikanta?

Eva: Já si myslím, že výrobní cena je všude stejná – plus mínus nějakou korunu -podle toho, jestli člověk použije dražší materiál na ten booklet, nebo levnější. Tak to dělá třeba třicet, čtyřicet korun na kus. Myslím, že když to cédéčko stojí 250 Kč, když je to fakt jako borec, takže to je tak ta horní hranice. Protože já si třeba dražší cédéčka taky nekupuji. Prostě ne, to si to radši přehraji, já na to prostě nemám a myslím si, že většina lidí je na tom úplně stejně.

A kupuješ si takhle cédéčka lidí z folku?

Eva: (se smíchem) Nekupuji. Já je většinou dostávám. Často třeba uděláme to, že to vyměníme, my dáme naši kazetu jo a oni třeba svoji kazetu nebo cédéčko. A hlavně – já vlastně neposlouchám žádnou hudbu, ani folk. Prostě neposlouchám, to si vyloženě hlídám.

Vašek: To můžu dosvědčit. Já třeba poslouchám a ona přijde a okamžitě se to musí vypnout.

Eva: Mně to vadí, já potřebuji ticho. Mně přijde, když třeba přijdu z ulice, že je tam tolik hluku a tolik barev a tolik všichni někam spěchají, že když přijdu domů, tak jsem šťastná, že je ticho. Prostě můžu něco dělat, vařit, žehlit – a při tom si poslouchám ticho…

O POLITICE

Teď bylo 17. 11., všichni slavili, k výročí se pořádala spousta koncertů (některé více či méně jen pro reklamu). Co ty jsi dělala 17. 11., byla jsi na nějaké akci?

Eva: Ne, ne. Já se přiznám, že jednak jsem měla koncert ve Strakonicích, pěknej koncert, takže já jsem jako na tyhlety věci nemyslela. A ani si nejsem jistá, jestli bych se třeba přidala k těm lidem…

Vašek: Na koncertě se nezmínila ani slovem, já jsem čekal jestli něco řekne, ale ne.

Eva: …nejsem si jistá, jestli bych se přidala k těm demonstrujícím v Praze, fakt nevím. Spíš ne. Protože mě berou jiný věci. Já mám pocit, že ta politika je něco, když řeknu, že to je špinavý, tak to bude znít tak frázovitě. Ale před těmi deseti lety všichni lidi jásali – a já byla v prváku na gymplu, taky jsem jásala a taky jsem demonstrovala a moc dobře si vzpomínám, že jsem vůbec nevěděla, za co demonstruji, vykřikovala jsem hesla a nevěděla jsem proč a přesně si pamatuji, že všichni lidi, co byli kolem mě, to zrovna tak jako já nevěděli. Možná byla taková hezká atmosféra, všichni jsme se jako měli rádi a lidi se těšili, že začne nový život a nová budoucnost a dneska už vědí, že žádný nový život nepřišel, že se něco změnilo, možná něco hodně podstatného…, ale to, co člověku přinese štěstí, je určitě něco úplně jiného, než to, jaké bude politické zřízení. A o tom jsem já přesvědčená – a proto se vlastně o politiku nezajímám. Prostě jdu po těch podstatnějších věcech. Myslím si, že to, jestli člověk bude šťastný nebo ne, záleží především na něm a na tom, jaké si vytvoří kolem sebe vztahy, než na tom, jestli může přes hranice, nebo nemůže. To se dá všechno zvládnout, to se dá všechno brát, když je člověk sám se sebou a se svým životem srovnaný.

O VÍŘE

V Boha věříte oba. To už jste se tak sešli?

Eva: Oba dva. A já jsem za to hrozně ráda. Takhle, on Vašek v Boha věřil, ale spíš tak nekonkrétně. Já jsem byla křesťanka, když jsme se poznali a on byl takový jako že věděl, že Bůh je, uznával ho, ale hledal… Poznal pak ty pravdy v tom světle, v jakém jsem je viděla já. A stal se vedle mě taky křesťanem.

O SVATBĚ A O SVATEBNÍCH ŠATECH (nad fotkami)

Eva: Já vám je musím ukázat, oni chtěli vidět, Vašíčku, jaká jsem byla krásná nevěsta. Já jsem byla strašně šťastná, na těch fotkách se tvářím jako ucho, ale já jsem byla tak šťastná… A tady vidíte, jak brečím, on mi tam sliboval takový nádherný věci… a pak brečel zase on… no, bylo to krásný.

To bylo někdy v létě? Že je takové počasí.

Eva: Jedenáctého září. Děcka, to byl tak nádherný den, no to bylo léto úplně jako půlka července. Měla jsem takové šaty jako Popelka, smetanové, prostinké. Sama jsem si je navrhla, dlouhé, splývavé, muselo to být ze tří vrstev, protože látka byla hrozně průhledná. Ta vrchní byla úplně lehoučká, jak motýlí křídla. A měla jsem i kapucku, na konci měla bambulku ze saténové stužky. Všichni říkají, že jsou krásné, tak já si myslím, že je to pravda…

Co ta kytarka, se kterou jsi tu vyfocená?

Eva: To jsem normálně dostala jako svatební dar od jednoho kamaráda. Takhle velikou kytarku, visí nám doma na zdi – a tam je napsáno "FÓR BABY". Je ze dřeva a má všechny ty struny stejné…

O TELEVIZI

Během koncertu jsi říkala, že doma nemáte televizi. Proč? Je to jediný výdobytek techniky, který doma nemáte?

Eva: Máme kazeťák, dokonce i cédéčko, takovou věžičku z druhý ruky. Máme třeba i počítač, máme doma přístup na internet…

Vašek: Máme automatickou pračku… Myčku na nádobí třeba ne, ale to spíš proto, že nemáme tolik toho nádobí. To není tak, že bychom byli proti technice… Jsme spíš proti televizi.

Eva: Tam nejde o to, že bychom žili přírodní život někde jako v jeskyni. Samozřejmě třídíme odpad, ale zase že bychom byli nějací ekologové, to ne. Ale ta televize, ta nám přijde jako v rámci zachování zdravé duševní rovnováhy zhoubná. Ano, je tam spousta hezkých věcí, ale myslím, že těch horších je tam nesrovnatelně víc.

Vašek: Dalo by se říct, že si nejsme jistí, že bychom na sebe dokázali být tak přísní, abychom si skutečně pouštěli jen ty hezké věci.

Eva: Když je nějaký opravdu hezký film, tak se na něj dá jít do kina – a zase je to aspoň příležitost být spolu… Tuhle nám někdo říkal takový vtípek, že budeme mít asi hodně dětí, když nemáme televizi…

Vašek: To můj kamarád si vyrobil takovou věc. Prostě nastaví týdenní program podle televizního programu, naplánuje si, kdy ta televize může běžet, pak to zamkne a klíč nechá v práci. A to ho donutí koukat se jenom na to, co si zdravým rozumem týden dopředu řekl, na co se může rodina dívat.

Eva: Taky si myslím, že televize funguje jako rozpadávač rodin. Lidi přijdou domů, zmačknou ten knoflík a ať tam běží, co tam běží, tak se dívají. Občas to člověk vypne, když už to opravdu nejde sledovat, nebo když už je hodně pozdě, ale mně vadí, že do mě pouští věci, na který se nechci koukat, který nechci slyšet. Člověk se dívá na jednu věc, která je v pohodě – a pak přijde tahle, jsou to právě ty věci, který fungují tak, že člověk se na to prostě musí koukat. Říká si, to je hrozný, jak oni… jé, to je strašný svět… a pak to vypnu a řeknu si, to jsem ale kráva, že jsem se na to dívala, jo a potom se mi zdají špatný sny…

Ono hodně lidí říká, že se na televizi nedívá, ale je to spíš taková móda, jestli ji doma mají, nebo ne, o tom se nikdo nebaví.

Eva: Tak já ji prostě nemám, HOTOVO. Hele, ale nebudete tam o mně psát nic ošklivýho, viď?