Eva Henychová - Ukázat ohlas

Cesta je písničkářce Evě Henychové cílem

Datum: 2002-06-14 00:00:00
Zdroj článku: Nové Přerovsko, 14.6.2002
Autor: Jaroslav Kvapil

(Přerov) Kolem dvou set vystoupení ročně absolvuje známá písničkářka Eva Henychová. Na svých poutích za posluchači zavítala již vícekrát do přerovského okresu, kde hrála už asi v deseti městech a obcích. Další koncert na Přerovsku ji čeká v neděli 16.června v Rokytnici u Přerova v kostele sv. Jakuba. Do Přerova se však dostala při cestě na koncert již ve středu , navštívila redakci a poskytla NP rozhovor.


Jak byste se sama žánrově charakterizovala coby zpěvačka a muzikantka?

,,Písním, které skládám a zpívám, říkám folkové šansony a dost se touto jejich kvalifikací shoduji s hudebními odborníky. Šanson sice ve francouzštině neznamená nic jiného než píseň, ale u nás je vnímán poněkud jinak. Moje písně jsou folkové s hlubší výpovědí. Hudebně jsou podle odborníků rovněž blízko šansonu.“


Jak dlouho se vlastně hudbě věnujete?

,,Zpívám od malička a od první třídy hraju také na kytaru. V šestnácti letech jsem vyhrála Portu. Dnes je mi sedmadvacet let a uplynulých pět let se muzikou zabývám intenzivně. Mívám tak sto padesát až dvě stě vystoupení za rok, ale poslední tři roky spíš těch dvě stě.“


Co pro vás muzika znamená, co vám dává a co naopak bere?

,, Znamená pro mě strašně moc, nemohu říct všechno, protože to by nebyla pravda. Je však pro mě naplněním, realizuji se v ní, představuje pro mne i možnost, jak se vypsat ze svých problémů, takže je i terapií. A dává mi kromě jiného i obživu. A co mi bere? Nemohu říct čas, protože ten jí dávám ráda. Bere mi ale mou osobu, abych mohla žít svůj soukromý a rodinný život.“


Často vystupujete v kostelích, je to váš speciální projekt?

,,Ne, to ne. Ale mé písně jsou klidné, tiché, meditativní, takže se do kostelů celkem hodí. Kromě toho jsou kostely v řadě obcí jedinými prostory, kde se dá vystupovat bez drahého nájmu. V kostelích však vystupuji hlavně v letním období.“


Co byste řekla o svém publiku?

,,Na mé koncerty chodí lidé všech věkových kategorií od dětí až po starce. Hlavně ale v rozmezí tak od dvaceti do čtyřiceti let. Můžu říct, že jsou to vesměs báječní lidé, kteří vytvářejí pokaždé bezvadnou atmosféru. Rozhodně na mé koncerty nepřijde žádný vyznavač technopárty, nikdo, kdo celý den kouká na televizi, kdo nezná jinou zpěvačku než Lucii Bílou. Chodí na mě lidé, kteří si přečtou noviny, hledají hlubší informace. Řada z nich jsou moji přátelé, nebo se jimi pak stanou.“


Hodláte někdy změnit styl muziky, kterou nyní děláte?

,,Nikdy jsem nepřemýšlela o tom, že bych dělala jinou muziku, jiné písně. Jsou to písně, které plynou ze mě. I kdybych další CD dělala s jinými muzikanty, měly by ty písně pouze jiný kabát, ale byly to zase mé písně, má muzika. Důležité je, že jsou to kompletně moje písně, že nejsem jenom jejich interpretkou, která je závislá na tom, co jí autoři napíšou. Sama nemám tendenci žánrově se měnit.“


Kam tedy ve své písňové tvorbě směřujete?

,,Nemám žádný konkrétní cíl. Tím je mi muzika samotná, jako se říká, že cesta je mi cílem. Kdybych si dala nějaký konkrétní cíl, co bych dělala potom, až bych ho dosáhla? Chtěla bych ale jít kvalitativně stále nahoru, nechtěla bych stagnovat, i když ani tomu se člověk na cestě životem někdy nevyhne.“


Myslíte si, že poznáte, až budete za svým zenitem?

,,Nevím. Kdybych to věděla, možná bych toho už nechala. Myslím, že můžu stoupat stále nahoru, pokud nepůjdu příliš rychle. Na té cestě se člověk může, pořád zlepšovat, stále se učit. Neexistuje bod, kdy bych si mohla říct, že už je to dobré, že umím už zpívat, že už to nemůže být lepší. Člověk se může zdokonalovat pořád.“