Eva Henychová: Nesnáším přetvářku, pokrytectví a lež

Rusovlasá drobná dívenka s kytarou se na české folkové scéně vynořila zhruba v polovině devadesátých let a poměrně rychle se začala objevovat na různých festivalech, přehlídkách a koncertech. Ani romantický irský vzhled by asi Evě Henychové nestačil, aby se probojovala do přední linie tohoto žánru a zaplnila tak mezeru v nepříliš početné kategorii sólových písničkářek, ale do povědomí publika vešla vrátky svých písniček. Prostými, nevykalkulovanými slovy tak vstupuje do srdcí naslouchajících její poselství duše …

Eva nebyla zázračné dítě, ale zpěv jí zřejmě nadělily sudičky už do kolíbky. Od malička si ráda zpívala s maminkou slovácké písně a ve zlínské „lidušce“ pak nasávala hudební klasiku. Ale už v jedenácti letech hrála v televizním seriálu, který si mnozí jistě budou pamatovat – jmenoval se My holky z městečka. K její roli patřila nejen kytara, ale také zpívání moravských lidovek, což jí šlo náramně dobře. Není tedy divu, že po gymnáziu následovalo v Evině životní dráze studium na konzervatoři v Praze. A pak …

Takovým odrazovým můstkem pro začínající zpěváky a hudebníky v tomto žánru bývá často portovní scéna. Prošla jsi i tímhle mlýnkem?

Musím říci, že ano. Když mi bylo šestnáct, měla jsem možnost vystoupit v interpretační části Porty v Plzni, o dva roky později jsem pak hrála v Brně.

Ale přelomovým rokem bylo datum poněkud pozdější.

Řekla bych, že to byl tak rok 1996. Vystupovala jsem na různých otevřených scénách, nikdo mě tehdy ještě neznal, ale mé vystoupení se líbilo a téměř všude jsem dostala pozvání zase do dalšího ročníku. To už za honorář nebo alespoň za cestovné…

Takže, která festivalová pódia mapovala tenkrát tvůj nástup?

Třeba Prázdniny v Telči, Folková růže, Mohelnický dostavník a spousta dalších, malých festiválků a přehlídek. Této linie jsem se držela zhruba dva roky, ale pak jsem změnila strukturu vystupování.

Jak?

Začala jsem se víc věnovat klubovým koncertním vystoupením, která nejsou vázána jen na letní sezónu. Začala jsem jezdit po republice, hlavně po větších městech – Brno, Praha, Ostrava, České Budějovice a podobně. Myslím, že moje písničky i styl projevu potřebují takovou atmosféru klidu a pohody, soustředěného zájmu a také užší kontakt s publikem.

A o čem jsou tvoje písničky?

Je těžké to definovat jednou větou, ale snad bych to shrnula tak, že jde o takovou osobní výpověď. Moje písničky jsou o pocitech, o vztazích mezi lidmi, o láskách a rozchodech, o docela obecných věcech nahlížených mým pohledem zevnitř.

Kolik písniček máš v současnosti v repertoáru a jsou všechny z tvé autorské dílny?

Všechno, co hraji na svých vystoupeních, jsou moje věci a dneska už je jich okolo půl stovky. A všechny opravdu odžité…

Kdy vlastně vznikla tvoje první nahrávka?

To bylo v roce 1996, tehdy vznikla kazeta s názvem Svítání, teprve později vyšla i jako cédéčko. A teď mám další album, jmenuje se Za stěnou z papíru, a pomalu chystám podklady pro další nahrávku.

Tvůj nynější životní styl ovšem představuje nejen ježdění po koncertech, které si navíc i sama uvádíš a doprovázíš mluveným slovem, ale i spoustu zařizování, dojednávání, organizování. Jak to všechno zvládáš?

Veškeré tyhle nároky jsem si uvědomila už mnohem dříve, a tak jsem už v roce 1996 udělala to, co bylo rozumné. O všechny tyhle věci se stará můj manažer Václav Jansta, který se později stal i mým manželem.

Zpíváš jen po vlastech českých a moravských?

Ne, jezdím zpívat našim krajanům také do Polska, Chorvatska, Moldávie, na Ukrajinu… Zdarma, s konvoji humanitární pomoci. Byla jsem také hrát vojákům SFOR v Bosně.

Slyšela jsem, že jezdíš koncertovat i do věznic.

Ano a považuji to za svou nejpodstatnější benefici. Všude jinde se to dá nahradit třeba penězi z jiných zdrojů, ale tady jde především o ten lidský kontakt, o to, co těm lidem za zdmi normálního života sdělíte, co jim svými písničkami dokážete dát, jak si zasloužíte jejich vděčnost. Má to svůj neopomenutelný smysl a dělám to ráda… Byla jsem už v různých věznicích, třeba v Plzni na Borech dokonce dvakrát. Takových koncertů mám zatím na kontě šestnáct, a to rozhodně není konečné číslo.

Říkala jsi, že i tebe takové koncerty nějak obohacují…

Poprvé jsem za vězeňské zdi vstupovala s obavami a zkreslenými představami. Ale zjistila jsem, že tam je to nejbáječnější publikum a že každé slovo, každý tón berou skutečně jako dar. Nelze je odbýt lacinými texty, obehranými písničkami k táboráku. Ty písničky do nich zapadají jako semínka ze světa, mimo který jsou nyní postaveni. I já už se na ně dokážu teď dívat jinýma očima a líp se mi s tím žije. Nic není úplně černé a nic úplně bílé – ani tam, ani v okolním světě za zdmi. A o tom to všechno je…

Inspirovaly tě tyhle zážitky také ve tvé tvorbě?

To je tak silný zážitek, že se prostě nemůže neprolnout do písniček, protože ty jsou vlastně zrcadlem mých prožitků, pocitů a názorů. A ta paleta se pochopitelně rozšířila i o tenhle rozměr. Takže i oni mě svým způsobem velice obohatili.

A tobě také někdo pomohl, třeba při tvých začátcích?

Takových lidí byla celá řada. Ale ráda bych zmínila třeba Žalmana nebo Jirku moravského Brabce, který mi poradil s textováním. Anebo Wabiho Daňka, který je také Zlíňák a patřil už v mém dětství k mým nejmilejším písničkářům, dokonce mi křtil mé druhé album.

Jak na tebe působí nynější sólová turné, kdy jsi sama nejen na jevišti, ale i v zákulisí a na cestách.

Člověk, když je odkázán sám na sebe, zraje nějak rychleji. Řekla bych, že tenhle syndrom na sobě pozoruji a znát je to i na písničkách, na jejich textech. Ten obsah sdělení už je zase někde jinde… Jiný slovník, jiné způsoby vyjádření a jiné názory má člověk v sedmnácti a jiný třeba o deset let později.

Jak relaxuješ, aby tě ten rozběhnutý kolotoč nepřeválcoval?

Mým relaxačním salónem je příroda a terapeutem občas také samota a klid někde v místech bez lidí. Musím se přiznat k takové prozaické věci, že totiž ráda plavu, a to mě vždycky nabije novou energií a pomůže mi zapomenout na to špatné.

Uvažuješ o mateřství?

Která žena by neuvažovala. Poprvé na mne tahle vlna přišla někdy v jedenadvaceti, ale tehdy jsem se ještě necítila dost zralá a vyrovnaná na takový zavazující úkol vychovávat pokračování sama sebe. Ale jinak se na tu nezaměnitelnou úlohy maminky těším a spatřuji v tom i naplnění jisté části životního štěstí.

Máš velké životní ambice?

Ani snad ne, mám jen v sobě takovou neurčitou touhu jít stále dál, hrát a zpívat tak, aby to přinutilo lidi na chvilku se zastavit, zaposlouchat a zamyslet. Abych jim prostě přinesla něco víc než jen líbivou melodii, která dělá kulisu k nedělnímu obědu.

A co by sis tedy přála?

Aby lidi byli tím, kým jsou. Možná jsem naivní, ale myslím, že mám dost široké a tolerantní srdce, abych spíše přijala člověka i s jeho chybami, nedostatky a prohřešky, než pak absolvovat zklamání a rozčarování. Oceňuji upřímnost, otevřenost a čistotu vztahů, nesnáším přetvářku, pokrytectví a lež. A to ve všech jejich podobách.