Má ráda všechny lidi

Dolní Krupá – Skladatelka, kytaristka, folková písničkářka a šansoniérka Eva Henychová vystupovala před několika dny také v Dolní Krupé na Mladoboleslavsku.

Co se snažíte lidem svými písněmi předat?

Píšu písně, to je moje osobní potřeba něco pojmenovat, vyjádřit. To, že lidi oslovuji svými písněmi je až následné.

Mění se časem vaše potřeba věci pojmenovat?

Jistě, stejně tak, jako se měním já, je to takový přirozený vývoj. Člověk získává jiný pohled na věci. Měním se tak, jak se mění svět a tak se mění i moje potřeba se vyjadřovat, pojmenovávat věci.

Jezdíte nyní po vystoupeních ve Středočeském kraji, jak na vás působí Středočeši?

Vystoupení po středních Čechách dopadlo v letošním roce lépe než v letech minulých. Dříve jsem byla spíše na rozpacích, lidé totiž na tento žánr nebyli zvyklí.

Jaký máte vztah k české zemi?

Celé Čechy mám ráda, i když jsem z Moravy. Na Moravě je úplně jiná atmosféra, než v Čechách. V Čechách si lidé svou cestu probojovávají více, za kulturou chodí ten, kdo chce. Na Moravě je to otázka především tradice. Lidé všude podléhají módám, ale řekla bych, že Češi oproti Moravanům více hledají, myslím, že jsou potom ryzejší.

Vystupovala jste v cizích zemích, zejména pro naše krajany. Jak vnímáte své češství?

V našich krajanech je znát česká krev, ale velice záleží na stavu v dané zemi. Jiný kraj, jiný mrav, každá země má své určité specifikum. Právě přes krajany jsem si uvědomila, že jsem Češka, beru to jako část své identity. Zpočátku jsem příliš nevnímala, že ze zahraničí bylo slyšet hlasy typu: Češi kradou, převlékají kabáty, apod., to mi strašně vadilo. Beru se jako příslušník našeho národa, ale podle národností nerozlišuji. Mám ráda lidi upřímné, rovné, své, ty co se dokáží přijmout. Nemám ráda pokrytectví.

V Dolní Krupé koncertujete podruhé, dokážete jí porovnat s jinými vesnicemi?

Z Dolní Krupé znám především kostel, v něm jsem také dvakrát vystupovala. Před dvěma lety to vypadalo hrozně, dnes mi tento kostel něco řekl, úplně jsem si s ním povídala, vnímala jsem ho jako maják, mával mi, teď je určitě lepší.

Na svém recitálu jste hovořila o vězních, lidech ze squattu, co vám tito lidé dali a může se z nich „běžná“ společnost něco naučit?

Tito lidé mě ovlivňují, moc mi dávají, hlavně vězni. Všechno je jinak, stejně tak, jak to zpívám v jedné své písni. Před věznicemi jsem byla ještě „dítě“, po vystoupeních ve věznicích jsem pomyslně dospěla. Lidi bezpodmínečně miluji, každého beru jako člověka. Vše potom vidím z výšky, není člověk svatý, tak jako není ani člověk hříšný. Vězni jsou lidé, kteří třeba v životě nepoznali opravdovou lásku, třeba ani v dětství, to je potom poznamená na celý život. Mohou nám být zrcadlem, někdy až neuvěřitelně pravdivým, ovšem pokud si to připustíme.

Neustále cestujete po vystoupeních, neobtěžuje vás to?

To, co mám je dar, ale zasloužený vlastní pílí. Mám sílu to vše nést, ráda cestuji, řídím auto, nevadí mi být sama.