Eva Henychová: Stárnu a přicházím o iluze

Pro pořádek – kde všude hráváte a jak asi často?

Když jsem sama s kytarou, mohu si dovolit vystupovat i tam, kde by nikoho jiného hrát nenapadlo: v kostelech, obřadních síních, čajovnách, tělocvičnách, ale třeba taky v hasičárně či ve squatu. Vozím s sebou aparaturu, a když to jde, snažím se ji používat. Tak jeden z deseti koncertů hraji bez ní, jde to v prostorách, kde je dobrá akustika.

Za rok 2001 jsem měla 200 koncertů. Kdybych jich měla pět deset do měsíce, tak se nemůžu živit hudbou.

Svá vystoupení označuji slovem recitál. Připraveno mám patnáct, dvacet písní, které prokládám mluveným slovem. Vyprávím různé příběhy a snažím se mluvit tak, aby byla trošku sranda, aby se lidi nenudili, protože mé písně humorem příliš nesrší.

To by mě zajímalo, kdy v tomhle hektickém tempu cvičíte? A kdy píšete nové písničky?

Cvičím akorát před koncertem. Na psaní se snažím vyčlenit si vždy několik dní, kdy mě nikdo neotravuje. Nebo taky píšu za pochodu. Ale daleko důležitější je, abych měla co říct, abych měla „nažito .

Chcete tím říct, že vaše písničky jsou spíš záznamem reálných zážitků než fikcí?

Jsou to moje autorské výpovědi, v nichž určitým způsobem zhodnocuji své názory či prožitky.

Kdy zase vydáte novou desku?

Donutí mě patřičný počet nových písní. Na první desce jich bylo sedmnáct, na druhé šestnáct. Je třeba si uvědomit, že každá mapuje dlouhé období mého života, a já za rok patnáct písniček nenapíšu. Ideální frekvence by pro mne byla tak čtyři až pět let, nejsem pod tlakem vydavatelství, abych musela plnit nějakou smlouvu.

To vám ještě nikdo nenabídl, že vám vydá desku?

Z velkých firem mi nikdo smlouvu nenabídl, a než s spolupracovat s malými, tak si raději budu desky vydávat sama, což je pro mne finančně výhodnější.

Mění se nějak vaše písničky?

Doufám. Hodně cynicky řečeno: Stárnu, přicházím o iluze, stává se ze mě víc a víc žena – to myslím bez legrace.

Snažím se používat velmi jednoduchou formu, texty jsou jednodušší. Možná už trochu vím, komu chci ty písně předat,
a už trochu vím, jak se písničky píší, v čem je jejich síla – jestli je to v množství slov, nebo v tom, jaká jsou to slova.

Hudebně je to podobné. Nemá cenu psát zbytečně překomplikovanou muziku. Nechci se předvádět, důležité je, aby to bylo hezké.

Přemýšlíte nad tím, že přestanete hrát sama a pořídíte si kapelu?

Nehrát sama mě samozřejmě napadlo, ale není to jednoduché. Nedokážu zaplatit tak dobré muzikanty, aby dokázali splnit moje představy. Kluci ze sídliště mi to budou dělat rádi, ale to se mi nebude líbit. Teď mám nějakou dobu pocit, že to není moje cesta.

Jinak na říjen plánuji projekt se Slávkem Klecandrem, budeme hrát každý svoje písničky. Pokusíme se udělat večer nás dvou, s tím, že si do toho navzájem budeme kecat, a to i hudebně, interpretačně.

Co stihnete v den, kdy máte koncert?

Do desíti či do jedenácti spát, pak jít do bazénu, pak si koupit tuňákový sendvič a pak jít na koncert. To je hezký den, ne?

Posloucháte cizí muziku, nebo na ni nemáte náladu? Nebo byste poslouchala, ale nezaujme vás?

Na jinou muziku nemám ani čas ani náladu. Většinou jsou lidi přesvědčení, že poslouchat muziku mě musí bavit, dokonce mi to i vyčítají, že nic neposlouchám. Já ale spíš poslouchám ticho.