I ve vězení jsou lidé, kteří chtějí přemýšlet

Představa, že člověka zavřou do vězení, je jednou z nočních můr asi většiny obyvatel. Zlínská písničkářka Eva Henychová se naopak do věznic vydává dobrovolně. Kluby, sokolovny či kostely, v nichž většinou mívá koncerty, občas vymění za vězeňskou jídelnu či kapli a nerozlišuje přitom, zda hraje pro drobné zloděje či třeba vrahy na pověstných plzeňských Borech. Po Heřmanicích v Ostravě, Světlé nad Sázavou či Vinařicích u Kladna se tak křehká písničkářka posadila se svou kytarou před obviněnými ve vazební věznici v Olomouci a včera také v Litoměřicích. „Koncert byl trošku jiný v tom, že tam bylo jen asi dvacet osob ve vazbě, a také tím, že jsem hrála akusticky, neroztahovala jsem vůbec aparaturu. Možná proto byl s těmi lidmi i bližší kontakt, takové téměř rodinné prostředí,“ dělila se Henychová o čerstvý zážitek z koncertu, který byl výjimečně uspořádán pro obviněné, nikoli pro odsouzené.

Byl nějaký rozdíl, když hrajete pro odsouzené lidi, anebo jako dnes pro lidi obviněné a ve vazbě?

Myslím, že ne. To je právě to – lidé si myslí, že koncerty ve věznicích jsou úplně jiné než venku, a to není pravda. Jsou to prostě lidé, kteří přijdou na koncert. Zločinců, takových těch drsňáků, na nichž je to téměř vidět a o nichž si lidé představují, že zabíjí na potkání, takových je hodně malé procento. Obyčejné případy, kdy někdo kšeftoval s auty, anebo i když někoho zabil, a to nechci nijak zlehčovat, tak jsou to běžní lidé, které na ulici nijak nerozpoznáte.

Jaké byly reakce?

Trošku se každý liší. Většinou se musí atmosféra prolomit během pár prvních písní, dostat se k nim. Mají bariéru, není se co divit, protože mají nedůvěru k lidem a ke komukoliv, kterého by mohli podezřívat z toho, že je přišel poučovat. Během několika prvních písní většinou pochopí, že jsem jim přišla opravdu jen zazpívat, že po nich skutečně nebudu nic chtít a ani je nebudu se snažit změnit. Pak se uvolní a začnou se usmívat. I tady je z reakcí poznat, že ne každého to chytne stoprocentně, ale v zásadě s těmito koncerty mám hodně dobré zkušenosti. Možná tam byli tak dva tři z těch dvaceti, na kterých bylo vidět, že tam jsou trošku omylem. A některé to osloví, ale až po koncertě. I jeden z dozorců mi říkal: Ono to bude v nich ještě chvíli doznívat. Nejsou schopni si sednout a otevřít se a usmívat. Jejich osudy jsou na to moc složité. Po tomto koncertě byla také možnost s nimi prohodit pár slov. To nebývá vždycky, protože je většinou hned odvedou a vůbec s nimi nedojde k žádnému kontaktu, jen někdy se stane, že když odchází, mihnou se kolem mne, podají mi ruku a řeknou: Bylo to hezké. Dneska je neodvedli hned, takže skupina vězňů mě obklopila a přišli si popovídat.

Víte, pro koho hrajete konkrétně? Řeknou vám: Jeden je tam za vraždu, druhý za krádež…?

Jediné, co většinou vím, je stupeň nápravné skupiny. Když přijedu třeba na Bory, kde jsou čtyři kategorie, tak vím, že když jdu hrát pro D, to je ta nejhorší, tak tuším, co je to za lidi, ve smyslu, co mají za sebou. Lidi jsou to totiž úplně normální. Skoro bych řekla, že čím horší skupina, tím jakoby lepší publikum. Je to zvláštní, když jsem hrála ve věznici pro odsouzené jako alimentáře či drobné zlodějíčky, tak to jsou většinou lidé, kteří často nedosahují takové vnitřní hloubky. Když už tam je někdo za pořádný zločin, tak už je to buď opravdu chytrý člověk, nebo hodně i emocionálně hluboký člověk, že mohl i někoho zabít. A nejsou to vraždy z nudy či podobně.

Co vás táhne hrát odsouzeným či obviněným lidem? Mnozí z nich ani nemusí mít žádný vztah k hudbě a je to pro ně jen zpestření jednotvárného pobytu za mřížemi…

To tak asi často je. Málo vězňů mě dokonce zná jako zpěvačku, často přijdou jen na akci. Ale dopadne to vždycky dobře. Jsou lidé, kteří na mne přijdou do klubu jen proto, že je vzala kamarádka. Ale pokud je to trochu kulturní, přemýšlivý člověk, tak jsem přesvědčená, že je to i můj člověk a že se naše vlny potkají. Co mě k nim vede? Mám pocit, že mně osobně by udělalo radost, kdybych byla ve vězení a přišel mi tam někdo zazpívat. Představuji si, že jsou tam v izolaci a jsou skutečně bezmocní v tom, že opravdu nic nemůžou. My tady můžeme cokoliv. Ale stejně jako tady je i ve vězení dost lidí, kteří mají potřebu přemýšlet a hledat, kteří by hrozně rádi šli na koncert a nemůžou. Nedokážu se na ně dívat skrz prsty. Přijde mi, že to jsou ti, kteří spáchali zločiny, které jen jsou vidět. Je spousta zločinů, které vidět nejsou, kterých je mnoho mezi lidmi, a jež nejsou potrestány. Když si vzpomeneme třeba na estébáky či dozorce, kteří týrali vězně, dodnes žijí a nikdo není schopen je odsoudit… Nebo je spousta tunelářů miliard, je to veřejné tajemství, ale nic se s nimi nestane. Takže mám pocit, že ti, pro které ve věznicích hraji, nejsou v žádném případě ti nejhorší.