Eva Henychová je poslem lásky

Litoměřice – Zejména upřímností a bezprostředností svého vystoupení, jak v hudební části, tak při vyprávění svých dojmů a příběhů, zaujala v úterní podvečer v sále Domu křesťanské pomoci v Litoměřicích zpěvačka a kytaristka Eva Henychová. Na 80 posluchačů si získala nejen mistrnou hrou na kytaru, svým sugestivním hlasovým projevem, ale především tím, že zejména mladé publikum dokázala svými písněmi oslovit a zaujmout. Před tímto koncertem vystoupila odpoledne také v litoměřické vazební věznici.

Kdy jste se hudbě začala intenzivněji věnovat?

„Bylo to v období puberty, kdy začaly vznikat moje první písně. Byly o světě jedenáctiletého, dvanáctiletého dítěte. Takové osobní zpovědi o splínech, postřezích a velké beznadějné pohádkové vysněné lásce.“

V té době jste měla možnost si také zahrát v seriálu My holky z městečka. Jak jste se k filmu dostala?

„Byla to úžasná věc. Na konkursu mě vybrali úplně klasickým způsobem. V rodině nikdy nikdo nehrál divadlo ani nebyl u filmu, takže jsem byla takový průkopník. Protože se seriál točil půl roku, nechodila jsem v té době do školy a byla jsem stále obklopená jen filmovým štábem a slavnými herci, kterým jsem tykala a říkala jim teto, strejdo, nebo mami a tati, protože Petr Kostka byl můj filmový otec a Carmen Mayerová matka. Byla to zajímavá práce a zkušenost pro celý život.“

K filmu jste se již nechtěla vrátit nebo jste chtěla být od malička zpěvačkou?

Když jsem byla malá, vůbec jsem neměla představu o tom, co budu dělat. Možná jsem chtěla učit v mateřské škole. K filmování bych se možná ráda vrátila, když bude příležitost, ale zatím mi nikdo žádnou roli nenabídl. Často se mě lidé ptají, proč jsem se rozhodla pro muziku, a ne pro film. Já jsem se pro nic nerozhodovala, život mě prostě tak vede.“

Jak jste se tedy stala zpěvačkou?

„Byl to dlouhý proces. V dětství jsem psala písničky, v 16 letech jsem zvítězila na Portě se svou písničkářskou tvorbou a po gymnáziu jsem začala studovat konzervatoř. Když mě vzali na oba obory – kytaru i zpěv, tak se to asi rozhodlo. I přesto, že jsem tehdy nevěděla kudy a jak, cítila jsem, že hudba bude mojí cestou. Psala jsem písničky a měla svůj repertoár, který jsem mohla kdekoli a kdykoli zazpívat. Šlo jen o to, dostat se mezi lidi, na festivaly a podobně.“

Vystupujete i v zahraničí?

„Moje písničky jsou hodně závislé na textu, a proto hraji v zahraničí pouze pro české menšiny. Byla jsem zpívat v Chorvatsku, na Ukrajině, v Moldávii a Polsku a také v Bosně pro české jednotky SFOR. Krajané jsou trochu jiní než naše publikum, protože po několika generacích jsou již ovlivněni tamním způsobem života. Jezdím tam v rámci humanitární pomoci a oni to vnímají jako takovou pozornost od České republiky a jsou velice rádi. Vedle finanční a materiální pomoci jsem pro ně takovým živým dárkem.“

Kdo vás přivedl k tomu, že zpíváte ve věznicích?

„Po jednom koncertě mě oslovil jeden posluchač, který pracoval ve věznici na Borech, a navrhl mi, abych tam zpívala. Protože to dopadlo hezky, dali mi kontakty na další věznice a nyní to již funguje samo. A proč to dělám pořád? Protože mě to baví a svým způsobem i obohacuje. Myslím, že vděk je na obou stranách, oni jsou rádi, že přijedu, a já jsem věčná za to, že mohou poznat i toto prostředí. Během koncertu mezi námi probíhá taková neverbální komunikace, která je fantastická. Dá se říci, že vystupování ve věznicích změnilo můj svět s tím, že jsem své hodnoty přehodnotila.“

Co vás takovým způsobem ovlivnilo?

„Poprvé jsem čekala, že budu terčem sprostých slov, vyžvýkaných žvýkaček a podobně. Ale již při prvním koncertě mi spadla čelist a začala jsem chápat, že v životě je všechno jinak. Že je to všechno mnohem složitější, než se píše v knihách, slyšíme ve škole a říkají nám doma. Mám pro ně v sobě jedno takové veliké ,ale. Vždycky, když se na ty vězně dívám, říkám si: Kluci, co vy tady děláte? Ve skupině, před kterou vystupuji, nerozlišuji, kdo je jaký zločinec, kdo ukradl dvacet tisíc anebo kdo zabil dva lidi. Ne že bych chtěla zločin zlehčovat, ale proto, že je to velice relativní a složité. Když chodím po světě, mám mnohdy pocit, že potkávám mnohem větší zločince než ty, kteří jsou ve věznicích. Jsou to lidé, kteří nikdy nic neukradli, nikoho nezabili, ale je z nich cítit veliké zlo. Je spousta věcí v nejvyšších kruzích a nebohatších vrstvách, o nichž se veřejně ví, televize o tom vysílá a nikdo s tím není schopen nic udělat. A vedle toho mě poslouchá mladík, který v afektu zabil svou matku, která ho celý život fyzicky i psychicky týrala, nebo jsou tam kluci, kteří kšeftovali s autama. Je to velice složité, ale jako umělkyně si mohu takový nadhled dovolit.“

Jaké hodnoty jsou pro vás v životě nejdůležitější?

„Určitě je to láska. Je to to jediné, co může každý člověk vždycky dávat, i když nic nemá. Je to to jediné, o co se mohu s lidmi dělit, co mě jakoby přesahuje, a snad i přežije, a co mi nikdo nevezme. Láska, jak já si ji představuji, je naprosto nezištná a naprosto bezpodmínečná. Nejezdím hrát vězňům, protože jsou zlí nebo hodní, ale protože chci a mám je ráda. Podobně je to i v mém soukromém životě.“

Jaké poselství ve svých písních přinášíte, jak byste to sama charakterizovala?

Myslím, že také to poselství lásky. Písně, které zpívám, jsou upřímné výpovědi z mého života, což není pouze radostné jásání o životě a lásce, ale i o bolesti, krizích a prohrách. Třeba i o mém vnitřním zlu, se kterým bojuji, stejně jako každý. Ve výsledku koncertu však myslím, že to vyzní pozitivně, a doufám, že to provokuje lidi k přemýšlení. Sbírám malé procento národa, které nesedá každý večer u televize a nesoutěží o milióny nebo nesleduje stodílové seriály. Na mé koncerty chodí lidé, kteří mě opravdu chtějí slyšet; proto, že se jim to líbí, a ne proto, že viděli velkou reklamu po zprávách v televizi. Myslím, že moje cesta se ubírá tímto směrem.“

Jak se jmenují vaše dvě vydaná alba, která jsou k dostání na vašich vystoupeních?

„Svítání jsem vydala v roce 1996 a Za stěnou z papíru v roce 2000. Jinak písně píšu stále, a až budu mít dostatečný nový repertoár, vydám další album, možná v roce 2004.“