Inspiraci hledá v obyčejném životě

Zpěvačka, kytaristka a folková písničkářka Eva Henychová vystupovala v Třebíči již po třetí. Tentokrát její recitál zazněl ve čtvrtek večer ve zcela zaplněné Zadní synagoze. Kdo si v den státního svátku přišel Evu Henychovou poslechnout, určitě odcházel s nevšedním hudebním zážitkem a pohlazením na duši. Navíc bylo skvělé vystoupení umocněné i tím, že třebíčské centrum Adonaj zvolilo pro konání koncertu překrásné prostory synagogy. Bezprostřední, sympatickou a milou Evu jsme požádali o rozhovor, který vám částečně přiblíží, jaká vlastně je.

V upoutávce na váš koncert jsme čtenáře v krátkosti informovali o vašem dosavadním hudebním působení. Například o vítězství na festivalu Porta v necelých sedmnácti letech, také I o vystupování s Pavlem Žalmanem Lohonkou, Wabi Daňkem nebo Jarkem Nohavicou. Když se teď ohlédnete zpět, ovlivnilo vás toto období ve vašem hudebním vývoji?

Já si nejsem jistá, jestli mě to ovlivnilo. Možná jenom v tom smyslu, že jsem díky tomu byla nasměrovaná a usnadnilo mně to hledání, kudy mám jít a jestli mám dělat muziku, nebo nemám. Byla jsem taková normální holka, která hrála.na kytaru, a takových je spousta a určitě jsem měla v úmyslu vést normální klasický život. Vystudovat školu, mít děti a rodinu, nějaké zaměstnání, ale tím, že jsem tu Portu vyhrála a vstoupili mi do cesty výše jmenovaní lidé a začali mě brát, tak to mně pomohlo nasměrovat k tomu, že budu muziku dělat dál.

V tomto roce jste ukončila studium na Konzervatoři Jaroslava Ježka. Cítíte se teď jako hudební profesionál?

Studium mi hrozně pomohlo. Faktem je, že těch pět let studií se mnou něco udělalo. Myslím si, že jsem se zlepšila nejen v hraní na kytaru, ale i hlasově. Můžu se na sebe více spolehnout. Mám pocit, že mohu dát lidem na koncertech větší hudební kvalitu.

Před několika lety u vás nastal jistý životní zlom a vy jste se stala věřící a vstoupila do katolické církve. Můžete nám říci proč? A jak vás to jako člověka změnilo? Co vám vlastně víra dává?

Boha jsem hledala asi tak od 15 let. Dalo by se říci, že když se po revoluci otevřely hranice, tak se lidé začali různým náboženstvím více otvírat. O všem se mluvilo a já jsem někde uvnitř sebe cítíla hlad po duchovnu. Cítila jsem, že mám uvnitř v sobě nějaký prostor, kam ten Bůh patří. Jenom ho musím najít, nějak pojmenovat a uchopit. Měla jsem různá období, kdy jsem například meditovala a nebo i maso nejedla. Dokonce úplně na začátku jsem na necelý rok zabředla k svědkům Jehovovým. Ledacos jsem vyzkoušela. Představu o Bohu jsem si utvářela postupně. Nejpřijatelnější pro mě byla právě katolická církev. Pro mě je důležité žít podle nějakého zákona, a to v tom smyslu, že ty zákony jsou pro mě osvobozující. Bůh je pro mě nejvyšší autorita. Vždy říkám, že je neuchopitelný a nekonečně vzdálený a na druhou stranu je bližší než nejbližší z lidí.

Mohlo by se zdát, že vaše píničky jsou tedy určené především pro věřící. Je tomu tak?

Snažím se, aby tomu tak nebylo a lidé tvrdí, že tomu tak není. Hraji všude možně i třeba na křesťanských akcích, ale také hraji i ve folkových klubech. Nikde neuvádím, že moje recitály mají něco společného s křesťanstvím, protože zastávám teorii, že se snažím žít tak, aby moje víra nebyla ideologie. Je zřejmé, že na moje koncerty nechodí zarytí ateisté. Křesťanství nechci brát jako ideologii, kterou bych lidem vnucovala a přesvědčovala je, aby se stali křesťany. Pro mě je totiž křesťanství ideálem normálního života. A to, že Boha vkládám do svých písní považuji za zcela normální přirozenou věc. Spousta lidí si toho ani nevšimne, protože to nedělám prvoplánově. Myslím si, že tak jak o Bohu zpívám, že tomu většina lidí rozumí, ať už jsou věřící, nebo nevěřící.

Hudbu a texty si skládáte sama. Kde a jak čerpáte inspiraci?

Inspiraci hledám v obyčejném životě nebo v příbězích lidí, kteří jsou kolem mě.

O čem jsou vaše písničky?

Všechny jsou o lásce, ale láska je jako duha. Je jenom jedna. ale má spoustu barev. Takže o všech nožných barvách lásky.

Co je pro vás v životě nejdůležitější?

Pro mě je nejdůležitější žít tak, abych měla čisté svědomí. Jinak řečeno nejdůležitější je pro mě Bůh a můj vztah k němu. A já se domnívám, že svědomí je jakýmsi mostem k němu. Pokud je mám čisté, Bůh ke mně může naplno. Jsem šťastná, když cítím, že je mi Bůh blízko.

Pokud byste mohla něco zásadního ve svém životě změnit, co by to bylo?

Asi nic. Jsou sice některé situace, o kterých si říkám, jak jsem to mohla udělat. Ale hlavně to, co je teď, tak bych neměnila. Všechno bych nechala, tak jak bylo, protože díky tomu jsem taková, jaká jsem.

Čeho chcete ve svém životě dosáhnout?

Zase se musím vrátit k Bohu. Chtěla bych být dobrý člověk, chtěla bych prožít kvalitní život. Samozřejmě pokud budu vědět, že to má smysl, tak bych chtěla i dál zpívat.

Pokud byste nebyla právě zpěvačkou, čím byste chtěla být? Například jakou profesi byste chtěla vykonávat?

Vždycky jsem měla druhou profesi jakoby do zásoby, když by náhodou nevyšla ta muzika. Bavila by mě práce s postiženými dětmi. To považuji za.smysluplnou práci.

Nemohu se nezeptat, na kdy chystáte vydání další kazety či CD?

Nové CD se bude točit v lednu příštího roku. Křest bude 9. února v Praze v Malostranské besedě. Název ještě vymyšlený nemám.

V Třebíči budete dnes vystupovat již po třetí. Jak se vám tady líbí? Co publikum?

Přijedu většinou na koncert a hned zase odjíždím, takže spíše mohu hodnotit prostory, kde hraji, a to je nádhera. Předchozí vystoupení byly v kryptě baziliky sv. Prokopa a ted‘ v Synagoze, a to je něco, co jsem v životě neviděla. A publikumje v Třebíči úžasné, protože tady ten člověk, který to pořádá, Jiří Špaček, má kolem sebe spousty takových pravých křesťanů, a ti zase kolem sebe vážou skupinu bezvadných lidí, kteří přijdou na koncert. Přišlo vždy hodně lidí a je moc pěkná atmosféra.

Co byste vzkázala čtenářům Horáckých novin?

Aby si v tomu všedním shonu nezapomněli všimnout toho nádherného podzimu.