Hudba za mřížemi

Čtyřicetsedm stejných bleděmodrých kabátců a kalhot sedí nehnutě na šedých židlích. A před nimi stojí sama s kytarou drobná zpěvačka. Tak to vypadá, když Eva Henychová zpívá vězňům na Mírově.

Je zimní nedělní poledne a vrata mírovské pevnosti, která již od 17. století slouží jako věznice, se otevírají nezvyklé návštěvě. Do věznice pro jedny z nejtěžších zločinců vstupuje drobná rusovláska s pouzdrem na kytaru. Službě se prokazuje občanským průkazem a v čekárně, což je holá místnost se židlemi, si zvolna rozezpívává hlasivky. „Tohle si připněte a neustále mějte na dobře viditelném místě,“ podává dozorce zpěvačce visačku s nápisem Návštěva. Eva Henychová prochází detektorem kovu. Otevírají se jedny železné mříže, druhé plechové dveře, pár schodů a přes první nádvoří k dalším mřížím a plechovým dveřím… Za zamřížovanými okny občas vykoukne hlava vězně. Za necelé dvě hodiny začne Evin další koncert pro vězně. Zpěvačka si odepíná visačku a vybaluje kytaru. „Když jsem šla hrát vězňům poprvé, měla jsem strach. Strach z toho, jak mě přijmou, jak se budou chovat,“ přiznává Eva, že i ona zpočátku bojovala s předsudky o agresivních a násilnických vězních.

Svou hudební kariéru začala Eva rolí v dětském populárním seriálu z osmdesátých let o dívčí kapele My holky z městečka. Hudba jí učarovala a tak vystudovala klasickou hru na kytaru. Dnes se sedmadvacetiletá Eva Henychová hudbou živí. Hraje a zpívá své vlastní písničky na koncertech po celé republice. Skládá hudbu, píše si texty a vymýšlí aranžmá. Je sama svou vlastní agentkou – koncerty si domlouvá a jen s kytarou na nich hraje. „Většina koncertů vznikne spontánně. Někdo mě uslyší a nabídne mi koncert u něj ve vesnici nebo ve městě. Hraji všude, kam mě pozvou. Ničemu se nevyhýbám,“ sděluje Eva a dodává, že díky tomu se svou hudbou celkem dobře uživí. „Abych si ale na sebe vydělala, nemůžu nikoho zaměstnat. Všechno si dělám sama. Od řidičky po zvukařku.“ Na svých koncertech rovnou posluchačům prodává svá cédéčka. A i ty si vydala sama. „Nespadám pod žádnou velkou firmu, takže si svá CD sama udělám a na koncertech rovnou prodám,“ krčí rameny Eva. Jen jejího druhého nosiče s názvem Za stěnou z papíru se prodalo už deset tisíc kusů.

Poprvé Eva zpívala pro vězně před rokem na Borech. „Na jednom z mých ‚civilních‘ koncertů mě oslovil posluchač s tím, že pracuje ve věznici a že by bylo pěkné, kdybych mohla udělat koncert i pro vězně. No a já se toho chytla. Taková příležitost se nenaskytne každý den,“ popisuje Eva začátky svých koncertů pro odsouzené kriminálníky. To, že může hrát třeba právě na Mírově je zásluha vedení věznice. Pokud by o Evu neměli zájem, ke svému zvláštnímu publiku by se nedostala. V Českém vězeňství totiž žádný kulturní program, který by plánovaně umožňoval umělcům styk s vězni, neexistuje.

Kulturní místnost v nejpřísnějším vězení v Čechách, ve které Evin koncert probíhá, vypadá nečekaně romanticky. U zadní zdi stojí barevnými koulemi ozdobený vánoční stromek a velikými okny vše zlatě ozařuje ostré zimní slunce. Valená klenba zdobená štukovanými ornamenty a andělíčky, malé pódium. Přesně ve dvě odpoledne usedá pod tímto ‚svatým‘ dohledem na kovové, šedě polstrované židle asi padesátka vězňů. Jdou pomalu a poslušně jako školáčci. Do šesti řad židlí usedají bez pout. Bleděmodré mundůry mají vzadu na límečku notně vybledlé M. Žádný hluk, žádný smích. Toto obecenstvo nechodí pozdě. Nikdo během koncertu neodchází, nikdo spontánně nevstává a netančí, nechodí si pro pivo ani na záchod. Všichni vězňové jen potichu sedí a upřeně sledují zpěvačku.

Nepřístupné a zpočátku i zamračené pohledy vězňů se po pár minutách Evina koncertu mění. Někteří posluchači se usmívají, jiní rozpačitě těkají očima. Kdykoliv se pohled některého z nich setká s Evinýma očima a s jejím úsměvem, rychle ucuknou a neví, jak se tvářit. Úsměv je ve vězení nedostatkovým zbožím. „Když se na ně usměji a upřeně se jim zahledím do očí, dlouho to nevydrží. Hned sklopí hlavu. To dělá většina vězňů, pro které jsem zatím hrála. Nejsou asi zvyklí na to, aby se na ně někdo díval bez odsuzování. Z mého pohledu cítí, že je nepovažuji za vyvrhele,“ vysvětluje zmatené chování svých posluchačů zpěvačka. Přiznává ale, že na prvních koncertech na ni vězňové vrhali hodně vyzývavé, oplzlé a sprosté pohledy. Nejprve netušila, jak reagovat. Pak na to prý přišla. „Prostě jsem ty ostré pohledy vydžela. Nepřestala jsem se jim dívat do očí. Nakonec uhnuli pohledem první oni,“ vzpomíná Eva. Tvrdí, že si už na vězeňské publikum zvykla a dokonce si je prý velmi oblíbila. Podle její teorie jsou vězňové ‚intelektuálním‘ publikem. Protože jsou odříznuti od okolního světa, vnímají hudbu a texty mnohem citlivěji. Brutality, oplzlostí, drzosti a zla se nejprve bála, ale nakonec prý zjistila, že je to jen reakce na prostředí věznice. Alespoň tak to Eva Henychová vnímá. „V různých věznicích je různé publikum. Po osmi odehraných koncertech v nápravných zařízeních včetně Mírova mohu říct, že nejvnímavější a nejlepší publikum jsou ti nejtěžší vězni. Malé zlodějíčky a grázlíky má hudba nějak nebere. Možná jsou větší zločinci i většími osobnostmi a proto lépe vnímají?“ uvažuje Eva.

Po každé písni zní sálem bouřlivý potlesk. A když Eva vypráví historky ze svých cest na Ukrajinu, obecenstvo se už bez zábran nahlas směje. „Každý z nás se na koncert těší. Příjemných a veselých zážitků na Mírově totiž moc není,“ sděluje jeden z vězňů Zdeněk Kocián, který si na Mírově odseděl už čtyři roky a další dva roky má ještě před sebou. V mírovské věznici si vězňové utvořily tři hudební skupiny. A Zdeněk v jedné z nich hraje. Proto si nenechá ujít žádnou koncertní příležitost. To, že přijela právě Eva, ho prý obzvláť potěšilo. Zpěvačka v mužském vězení je ojedinělý úkaz. „Navíc takovýto koncert je pro nás jistým spojením s venkovním světem. Jednou odsud odejdeme mezi normální lidi a tohle nám trošku pomáhá zorientovat se. Učíme se, jak se k lidem venku chovat,“ přidává se další vězeň Roman Kloubek.

Mnozí Evě vyčítají přílišnou laskavost a snad i náklonnost k vězňům. Na koncertě jde skutečně jen o hudbu a zábavu. Žádné moralizování, poučování nebo povyšování se. „Nemohu se stavět do role mravokárce. To by vězňové hned vycítili a nepřijali by mě. A mám-li být upřímná, ani bych to nedělala,“ tvrdí Eva Henychová. „V žádném případě jejich činy nezlehčuji. Vím, že se dostali do vězení vlastní vinou. Vždy pro ně mám připravené nějaké ale. Vždyť nikdy nevíme, co je k jejich činům přivedlo. Kdo ví, jak to všechno tenkrát, když svůj čin provedli, bylo. Některé věci zákon nerozlišuje. Podle mě jsou to lidé, kteří potřebují pomocnou ruku.“ A pokračuje vzpomínkou na to, jak nedávno v hospodě viděla sedět rodinku. Matku, otce, babičku a malého chlapce. Všichni byli opilí do němoty a on seděl v koutě a plakal. „Co můžeme chtít po lidech, kteří měli takovéto dětství? Musíme je naučit žít a ne je zavírat,“ je přesvědčena Eva. Ozývají se i hlasy, že její koncerty jsou jen snadná a populární charita. „Ano, je to dobročinnost. Já skutečně za koncerty nic nechci. Ale kdo v tom vidí jen snadnou cestu k popularitě, ať si sám zkusí před vězně stoupnout a zpívat. Tyto koncerty nejsou opravdu jednoduché,“ odmítá pomluvy Eva Henychová.

Sedět na pódiu jen s kytarou a mikrofonem, když se na vás upírají pohledy desítky očí, které již několik let neviděly ženu, není podle Evy žádná legrace. Není to klasické publikum. I příprava je jiná, než na běžné koncerty. Eva vybírá jiné písničky a pečlivě zvažuje, jakými historkami by tyto muže mohla zaujmout. „Smysl koncertů? Ukázat jim, že jsou i lidé, kteří jim drží palce. Že jim někdo věří, že dokáží začít znovu,“ odpovídá Eva na názory, že vězňové by na koncerty vůbec neměli mít nárok. Protože si je nezaslouží. „My jsme za Evu hrozně vděční. Je taková křehká a na nás to má větší vliv než drsní rockeři. I sebevětší grázl má citlivé místo. A Eva ho dokáže svými písničkami zasáhnout,“ je přesvědčen vězeň Kocián. Zní to jako idylka. A Eva idealisticky dodává: „Výsledek těchto koncertů je viditelný okamžitě. Vidím na tvářích vězňů, jak jsou vděční za to, že se k nim chovám normálně.“ Ve své koncertní šňůře po českých a moravských věznicích chce pokračovat i letos.