Folková šansoniérka Eva Henychová žije v jiném světě

PARDUBICE – Sympatická zpěvačka, kytaristka a folková šansoniérka Eva Henychová neustále překvapuje své příznivce nevšedními věcmi. Nejen o nich jsme si povídali při její nedávné návštěvě Pardubic.

S velkým ohlasem se setkaly vaše koncerty po českých věznicích. Jak tento nápad vznikl?

„Jednou za mnou přišel člověk, který ve věznici pracuje a zeptal se mě, jestli bych tam nepřišla zahrát. Protože se první koncert povedl a dopadl dobře, začali se ohlašovat další lidé z ostatních věznic.“

V čem vidíte hlavní přínos tohoto rozhodnutí?

„Vězňům jsem za ledacos vděčná. Hraní ve věznicích mě ohromně obohacuje. Poprvé jsem vystupovala na Borech a pak v dalších věznicích. Zjistila jsem, že přestože přede mnou sedí například několikanásobní vrahové, mám co dělat s lidmi. Člověk to asi hrozně těžko pochopí, když mu to někdo vypráví. Musí to zažít na vlastní kůži, osobně se s nimi setkat.

Moc bych nám všem přála, abychom se zbavili zbytečných předsudků, které máme vůči těmto lidem. Samozřejmě, že existují případy sedminásobných vrahů, kteří k tomu ještě mají například nějaké sexuální úchylky. To bylo ale mizivé procento těch, pro které jsem měla možnost hrát.

Člověka, jenž se dostane na šikmou plochu tak, že se pustí do černých obchodů, nebo se nechá přemluvit k zabití za peníze, případně někoho zabije v afektu, což jsou asi nejběžnější případy, s nimiž se setkávám, nechci v žádném případě omlouvat. Je v pořádku, že je ve vězení, kde si odpykává svůj trest.

Každopádně ale pro ně mám svým způsobem slabost. Nechci je striktně odsuzovat, nebavit se s nimi. Na těchto koncertech nacházím vřelé pochopení, kdy se mi tito lidé otevírají. Pokaždé si říkám, že to snad ani není možné, že hraji pro zločince a vrahy.

Stále si to nemohu v hlavě srovnat, že přede mnou sedí takoví chlapi, jsou úplně zticha a poslouchají každé mé slovo. Myslím, že mé písničky nejsou plytké. Musí se o nich hodně přemýšlet a oni úžasným způsobem komunikují a přijímají je. To je pro mě skvělé zjištění.“

Jaký případ vás při těchto koncertech zaujal?

„Vybavuji si jednoho pána, vousatého dědečka, jehož jsem potkala zřejmě na konci trestu. Ve věznici byl za vraždu své manželky a jejího milence. Oba je zabil v afektu. Když jsem se s ním setkala, nepůsobil na mě jako zlý nebo zavrženíhodný člověk. Byl nesmírně hluboký. Odpykával si trest s tím, že si jej zaslouží, že sedí právem. Rozdával tam okolo sebe radost. Je samozřejmě možné, že k tomuto vnitřnímu zvratu dospěl až tam. Určitě však byl pro mě i tento případ nesmírně inspirující.“

S jakými pocity jste poprvé vstupovala do věznice?

„Když jsem tam šla poprvé, hrozně jsem se bála. Přišlo mi naprosto samozřejmé, že když jdu hrát do věznice, budou tam hnusní chlapi, zločinci a budou na mě řvát nějaké oplzlosti. Hlavně jsem si myslela, že mé hraní nebude nikoho zajímat, že je to obrovský úlet, když mého kamaráda napadlo mě tam pozvat. S těmito pocity jsem tam šla a byla připravena na nejhorší. Skoro jsem si představovala, že nějakého vraha potkám na chodbě a že mě zabije.

Bylo to něco podobného, jako když nějaký vězeň uprchne z věznice a všechny matky se pak bojí pouštět děti samotné, protože on je určitě potká a zabije. To samozřejmě není pravda, pokud to není nějaký pedofil nebo úchylák.

Já jsem vězně potkávala na chodbě, podávala si s nimi ruce. Jsou to také lidé, jen mají za sebou něco, co většina z nás ne. Myslím, že to není tak černobílé. Spousta takových lidí má za sebou těžký život. Například jde o nechtěné děti z dětských domovů, které nikdy nikdo neměl rád. Pak je moc těžké začlenit se do společnosti, seřadit si hodnoty a začít žít normální život jako všichni ostatní. To je pro mnohé nemožné, což bychom měli také trochu chápat.“

Co kladete vy na první místo v žebříčku hodnot?

„Možná to bude znít básnicky, pateticky, nadneseně, ale asi lásku v obecném slova smyslu. Myslím, že by se lidé měli snažit být na sebe slušní, chovat se k sobě co nejlépe. Pokud možno tak, jak by to bylo příjemné nám, tedy nedělat druhému, co vím, že nedělá dobře mně. Z tohoto principu by se mělo vycházet, protože má vliv i na další věci, jako jsou výchova a rodina, vztahy k dětem či partnerovi.“

V jakém stádiu si myslíte, že se nachází dnešní společnost? Domníváte se, že tyto zásady se dají praktikovat?

„To je hrozně těžké. Tím, že dělám okrajovou hudbu a není to většinová záležitost, mám možnost setkávat se s úžasnými lidmi. Mám hezký pocit, když si uvědomím, jací lidé na mě chodí. Když mi po koncertech chodí děkovat, říkám si, že to snad ani není možné, jak je svět plný úžasných lidí. Hrozně málo se setkávám s lidskou hloupostí a zlobou. Žiji jakoby v jiném světě, ale samozřejmě vím, že tady někde jsou a že jsou možná i v převaze. Spíše než lidská zloba to je ale taková trochu zvláštní hloupost – stádovitost. To je asi naprosto přirozený jev, proti němuž je těžké se bránit v jakékoliv době.

Lidem nejvíce vyhovuje, když jsou ukryti v nějakém stádu a mají svého lídra, za nímž jdou. Jde o to, aby tento lídr byl natolik inteligentní, aby stádo vedl rozumně, dobře, správným směrem. Problém nastane v okamžiku, když se do čela stáda dostane pitomec, který chce moci zneužívat sám pro sebe. Tím jsem teď nechtěla nikoho označit. Já si ani nemyslím, že bychom v čele měli nějaké pitomce.

Myslím, že existují různá stáda, například stádo televizních diváků nebo stádo konzumentů hvězd populární hudby, které bude sledovat přesně to, co jakoby letí. Je to zvláštní, ale někdy za mnou přijde posluchač a řekne mi, jak jsem slavná, jak úžasně stoupám nahoru, že o mně neustále čte. Na druhou stranu pak potkám někoho, kdo řekne, že o mně v životě nikdy neslyšel, že ani neví, že existuji a ptá se, jak je to možné…“

Asi se dostatečně nederete do estrádních programů…

„Ničím jiným si to neumím vysvětlit. Někteří lidé mají pocit, že o mně každý druhý den čtou v novinách, a druzí mi řeknou, že o mně nikdy neslyšeli. Lidé jsou různí. Mají jiné vůdce svého stáda, za nimiž jdou. Já zase neznám spoustu lidí, které znají všichni. Doma třeba vůbec nemám televizi. Když jdu například na benzinovou pumpu, vidím na titulních stránkách všech možných časopisů současné hvězdy, čtu si jejich jména a zjišťuji, že z těch deseti jsem slyšela jedno. Prostě je neznám, přestože jsou ty nej, nej, nej. Přijde mi to docela komické.“

Není to i tím, že k tomu byli lidé čtyřicet let vychováváni?

„Asi. Strašně bych si přála, aby se v lidech víc a víc probouzela touha po samostatnosti, touha přemýšlet o tom, co děláme a proč. Bylo by dobré, kdybychom měli odvahu dělat věci třeba úplně jinak než všichni okolo. Pokud je budu dělat jinak, neznamená to přece, že špatně. Naopak. Může to být právě dobře, jenže to, holt, nedělají všichni.

Možná, že k tomu naše společnost postupem času dospěje. Z různých stran už slýchám názory, že lidé začínají být přesyceni konzumem. Začínají toužit po něčem jiném, sondovat, hledat co a kde se děje. Od toho si hodně slibuji.

Je to i tím, že se po sametové revoluci najednou vše otočilo na jednu stranu, otevřeli jsme se Evropě a Americe. Neříkám, že to je jen špatně, ale také to není pouze dobře. Věřím, že se to usadí někde uprostřed. To bych si moc přála.“