Kapelu budu mít někdy časem… až budu velká a bohatá, říká se smíchem zpěvačka osobitého šansonu, Eva Henychová

Sobotní odpoledne. Sál evangelické fary v Aši příjemně zaplněn. Koncert. Eva Henychová. Hloubavě. Vesele. To jsou jen některé ze zážitkových střípků, jež si odnášeli lidé, kteří se o minulém víkendu vydali na koncert písničkářky Evy Henychové. Mladé zpěvačky a kytaristky, která absolvovala studium na konzervatoři, hraje nejen v koncertních síních či jiných prostorech k hudebnímu vystoupení určených, ale také ve věznicích, zpívala i vojákům z české jednotky SFOR v Bosně. Jen v minulém roce jich odehrála bez tří dvě stě. Je rozhodně zajímavou osobou, a to nejen na českém poli hudebním. Posuďte sami.

Přečetla jsem si o tobě, že jsi absolvovala početné množství novinářských rozhovorů. Na co se tě lidé nejčastěji ptají? Které otázky nemáš ráda a které ti připadají absurdní?

Nevybavuji si žádnou, která by ve mně vzbuzovala nějaký nepříjemný pocit, spíš se někdy stane, že celý rozhovor proběhne ve zvláštním duchu, protože novinář není naprosto schopen položit mi nějakou rozumnou otázku. Někdy naopak žasnu, na co se mě novinář zeptá, jak je to inteligentní a jsou to otázky, které mi ještě nikdy nikdo nepoložil. A na co se mě ptávají? Komická je například otázka „proč jsem si vybrala tenhle žánr“. Myslím si, že kdyby o tom dotyčný člověk trochu přemýšlel, nikdy by to nevypustil z pusy, přestože tak činí padesát procent lidí. Tenhle žánr si přece nikdo nevybírá. Třeba pan Nohavica si ho nikdy „nevybral“. Začal psát, měl po ruce kytaru a bylo to spontánní. Někdo ho potřeboval zaškatulkovat, tak řekl, že je to folkový zpěvák.

Existuje otázka, kterou ti ještě nikdy nikdo nepoložil a na níž bys ráda odpověděla?

Určitě existuje, ale protože ji ještě nikdy nikdo nepoložil, tak o ní vlastně nevím (úsměv).

Vzpomeneš si na první písničku, kterou jsi složila? Skládala jsi už jako malé dítě?

Skládala, už asi v jedenácti nebo ve dvanácti letech. První písničku, která „zůstala dochována“, i když ne celá – pamatuji si asi tři sloky z původních osmnácti (smích)- jsem napsala ve dvanácti, o prázdninách, a byla právě o tom, jak blbneme s kamarádkami, chodíme na ostrůvek s lopatkou, sázíme tam stromky a zvelebujeme ho.

V šestnácti letech jsi vyhrála Portu. Pamatuješ si, jaký jsi měla pocit?

Hezký. Kolegové muzikanti a lidé v zákulisí mi skládali poklonu s tím, že to ještě nikdy nebylo, že jsem nejmladší držitelka Porty. Moc hezké to bylo i proto, že jsem zažila pana Kryla, povídala si s ním. To byl moc velký zážitek. Netušila jsem, že za tři roky na to umře a už ho nikdy neuvidím.

Změnila se od doby Porty, o níž jsme mluvily, témata tvých písní? Změnil se styl skládání?

Asi všechno. Témata v tom smyslu, že jsem starší a řeším jiné problémy. Všechno jsou to samozřejmě osobní výpovědi, ale život šestnáctileté holky je jiný než život sedmadvacetileté ženy. A žánr se také změnil. Je to, jak s oblibou říkám – folkový šanson (Nejde o typický folk, při kterém si lidé představí oheň, buřty a bratry Nedvědovy. Spousta textů mých písní je hlubokých, jde tam o důležité věci, do hloubky rozpracované, mají šansonový charakter. Ale zase – není to typický šanson. Když se řekne šanson, lidé si představí Hanu Hegerovou nebo Edith Piaf, což také nejsem. Takže dělám něco mezi – folkový šanson). Žánr se změnil v tom smyslu, že mě konzervatoř poznamenala jazzem, chvilku jsem zpívala i s jednou bigbeatovou kapelou, všechno se tedy v mé tvorbě odráží, ale… jinak jsem to pořád já (smích).

Jeden hudební kritik o tobě prohlásil, že jsi jediná, která se v poslední době propracovala do písničkářské špičky. Co je pro tebe osobně tou špičkou?

Asi spousta rozumných a přemýšlivých lidí musí uznat, že to, co je ve světě rocku a popu jako špička prezentováno, jí vůbec být nemůže. Ve folku je to asi trochu lepší, ale také je to namíchané a jsou tam přítomni ti, kteří by tam zas až tak být nemuseli. Ale to je hrozně těžké a já nejsem kritik a soudce. Osobně za špičku považuji Nohavicu a Plíhala. Ráda mám i Vlastu Rédla a mým velkým miláčkem je Slávek Janoušek, který je v současnosti jakoby na okraji toho žánru, není to ta hvězda. Jeho kazetu jsem ale schopná poslouchat pořád dokola. Inspiruje mě a pořád tam nacházím nové věci. Myslím, že je úžasný a trochu přehlížený.

Co ženy, které v tomto žánru působí?

Já vlastně žádnou jinou v mém žánru pořádně neznám. To, co dělá třeba Dáša Andrtová, pokládám za jiný žánr. Folk je taková ohromná škatule, do které se vejde všechno, takže ženská s kytarou se tam prostě nacpe. Zrovna tak ale existují ženské s kytarou, které se pohybují na úplně jiných pódiích, v zahulených rockových barech. Protože se žádná jiná žena v tomhle žánru nepohybuje, mám v uvozovkách výhodu. Ale vždycky jsem soutěžila s chlapy.

Jak ses dostala ke koncertování ve věznicích a v Bosně – před vojáky SFOR?

Ono to spolu souvisí. Jeden můj kamarád, evangelický farář, mě pozval do Bosny, kde dělal kaplana vojákům z české jednotky SFOR. Jela jsem tam, koncertovala, bylo to úžasné. Jeden z vojáků, kteří tam byli, mi asi půl roku na to uspořádal ve svém městě koncert a současně mě pozval do věznice na Bory. Koncert se uskutečnil, dopadl nad očekávání nás všech, pak se začali objevovat další zájemci. Takže pořád jezdím do věznic, mám za sebou asi deset vystoupení.

Co si odnášíš za pocity z vystoupení před vězni?

V každé věznici je to stejné v tom, že ti lidé jsou naprosto úžasní. Jiné je to např. v počtu vězňů na koncertu, ale obecně je tam naprosto fantastická atmosféra. Myslím, že by to šokovalo většinu lidí, kteří chodí po světě, kupují si noviny a koukají na televizi na to, jak ten a ten zabil, znásilnil, vykradl banku. Obecně máme všichni o vězních zkreslené představy. Díváme se na ně skrz prsty, což po prvním koncertě ve věznici u mě naprosto padlo. Atmosféra na koncertě před vojáky v Bosně byla stejná a na druhou stranu hodně odlišná. Byli to také samí chlapi. Je jedno, jestli jsou to chlapi z vězení nebo chlapi s vysokou školou a hodností důstojníka. V zásadě je důležité to, jak umí člověk poslouchat, naslouchat písním a přemýšlet o nich.

Zpíváš a hraješ jen sama nebo i s jinými muzikanty?

Ne, jen sama.

A neláká tě možnost založit kapelu?

Láká, ale zatím je to velmi nerealizovatelné. Je těžké pořídit si kapelu, uživit pět hudebníků – na to skutečně nemám. Pořídit si jednoho hráče problém není, ale… proč bych to dělala? Kapelu budu mít někdy časem. Až budu velká a bohatá (smích).

Za rok odehraješ velké množství koncertů. Spočítala jsem, že v minulém roce vycházel jeden koncert na dva dny. Nemáš toho někdy dost?

Někdy toho mám docela plné zuby. Ne ale samotných koncertů. Když si sednu na židli a začnu zpívat, všechny negativní pocity jsou pryč. Spíš mě někdy štve to, co je okolo. Když hraji v pořadí už čtrnáctý koncert za sebou, jsem prostě unavená. Jsem na koncertech sama, nikdo se mnou nejezdí, cítím se opuštěná, je mi smutno – normální lidské pocity, se kterými se v tu chvíli nemám komu svěřit. Někdy jsem zahlcená sama sebou a tím vším, co na mě působí. Koncerty samotné mě ale ještě nikdy nezačaly nudit. I když jsem byla už úplně na dně a řekla, že už to dělat nechci nebo že si chci dát pauzu, měla jsem na mysli, že se potřebuji vyspat, ne že nechci zpívat lidem. Někteří mí kolegové to ale už zažili. Říkali mi, že někdy cítili k lidem na koncertu až nenávist.

Proč ses rozhodla svá alba vydat a prodávat sama?

Ze začátku to bylo nezbytné, protože jsem byla úplně neznámá a nikdo mě vydat nechtěl. Byla jsem holka s kytarou, která se rozhodla vydat své písničky na kazetě pro kamarády a neměla na to žádné peníze. Kamarádi se sesbírali a natočilo se to v jednom studiu. Pak jsem začala víc zpívat a bylo to docela úspěšné, kazeta byla hrozně rychle rozprodaná. Udělala se další várka a pak další a potom cédéčka. Dnes je prodaných asi pět tisíc kusů prvního titulu. A když jsem se rozhodovala, že vydám druhé album, už nějaké možnosti byly, samozřejmě ne např. v BMG nebo Sony Music – co by tam s nějakou Henychovou dělali, ale já jsem si spočítala, že by to pro mě bylo nevýhodné po všech stránkách. Kdyby mě vydalo malé vydavatelství, zaplatilo by mi studio a nějakou velmi omezenou distribuci. Malé vydavatelství má velmi omezené finanční možnosti, nemohlo by zaplatit reklamu v televizi, abych tam byla, billboardy, abych na nich visela, rádia, aby mě pouštěla… Cédéčko by bylo na pultech všech krámů, což by bylo sice úžasné, ale nikdo by ho nekupoval. Lidé si ho koupí po koncertu, až mě uslyší. Spousta z nich přijde a slyší mě poprvé, zaujme je to, cédéčko si koupí. Mohu si sama stanovit ceny, které jsou podle mne rozumné.

Chystáš se na nové album?

Samozřejmě píšu nové písničky a chystám nové cédéčko, ale… doba neurčitá.

Jakým způsobem své písničky skládáš? Je to pokaždé jiné nebo máš nějaký zaběhnutý styl?

Mám ustálený způsob. Málokdy je píseň inspirovaná náhodnou myšlenkou nebo chvilkovým prožitkem. Většinou je to tak, že žiju…říkám tomu „nažívání“…něco řeším, něco se mě hodně dotýká a já to „nažiju“. Musím to úplně pojmout, pochopit, umět pojmenovat ze všech stran. Až když je to v takovém stavu, mohu napsat píseň. Teprve tehdy mohu začít hledat slova a dávat je do veršů. Na to ale potřebuji mít hodně času, sbírám si poznámky, musím být sama. Nemohu psát o tom, co jsem přesně nepochopila nebo o čem přesně nevím, co chci říct. Jde to u mě pomalu, protože písně jsou spojeny s mým osobním životem a ten nežiju tak rychle, abych byla schopna za rok vydat cédéčko s patnácti písněmi(úsměv). Mám pocit, že píšu rychlostí tři až pět písní za rok.