Eva Henychová nemá televizi

Sympatickou zpěvačku baví pozorovat svět. Nechce hledat inspiraci v něčem, co jí někdo předkládá nebo vnucuje.

Pardubice – Zpěvačka, kytaristka a folková šansoniérka Eva Henychová si získává své posluchače nejen svou mistrnou hrou na kytaru a sugestivním hlasovým projevem, ale především tím, že je dokáže svými písněmi zasáhnout a oslovit. Také setkání s ní je přímo balzámem na duši.

Nedávno jste absolvovala turné po Ukrajině a Moldávii, kde jste vystupovala pro tamní české menšiny. Jaké zážitky jste si z této cesty odvezla?

„Bylo to úžasné. V těchto zemích jsem nikdy předtím nebyla. Měla jsem je možnost poznat prostřednictvím lidí, kteří tam žijí. To mi přišlo skvělé. Bydleli jsme ve vesničkách v rodinách potomků Čechů. Mluvili česky, i když třeba špatně. Poskytovali nám veškeré zázemí a já se mohla seznámit s jejich světem.

Ti lidé tam žijí jako před sto lety, jako kdyby se zastavil čas. Z našeho pohledu v bídě, i když tam v žádném případě nemají hlad. Jsou strašně svázaní s půdou, dřou od nevidím do nevidím.

Doma žádné technické vymoženosti nemají, ani splachovací záchody či kohoutky s teplou vodou nebo mobilní telefony. Domnívám se, že jim to vlastně nechybí. Já mám dnes pocit, že bych se bez mobilního telefonu zbláznila. Už jsem si na něj zvykla, jsem na něj vázaná. V téhle době a při práci, kterou dělám, bych bez něj být nemohla. Ale na druhou stranu člověk může žít ve velmi skromných podmínkách a na jeho lidskosti nic nezmenší ani nepřítomnost moderní civilizace.“

Není takový člověk do jisté míry svobodnější?

„Přesně.“

V čem nejvíce hledáte inspiraci?

„Ve věcech a lidech kolem sebe. Pozoruji svět. Moc mě nebaví hledat inspiraci v něčem, co mi někdo předkládá nebo vnucuje. Proto třeba nemám doma televizi. Její absence je pro mě takovou duševní hygienou. Když chci vidět hezký film, jdu do kina. To není problém.

Nepotřebuji, aby mě někdo neustále přesvědčoval, co si mám kupovat za zubní pastu, koho mám volit a jaké si mám koupit auto. Já si o tom sama popřemýšlím a vyberu si. Na tyhle věci jsem háklivá.

Někteří stráví denně u televize několik hodin, mnohdy i celý den. Když nesleduji alespoň televizi, je to velká úleva. Co se děje ve světě, vím, protože v autě poslouchám rádio. Úplně mi stačí, když o tom tři minuty mluví ve zprávách. Nepotřebuji o tom sledovat půlhodinové dokumenty. Přijde mi to jako ztráta času.“

Jak se na takové lidi, pro které se televize stala náplní života, díváte?

„Asi to patří k určitému věku. Já jsem například měla kamaráda, který studoval FAMU a sledování televize pro něj bylo koníčkem. Využíval toho i při studiu, protože neustále sledoval nějaké filmy. Tenkrát byl mladinký.

Člověk postupem času dozrává, utváří se, hledá si svoje názory a místo ve světě, takže bych je úplně neodsoudila. Rozhodně si myslím, že kupříkladu máma od dvou dětí snad televizi ani nemá zapotřebí. Myslím, že je škoda ji pouštět, když se tam od rána na děti valí všechny ty podivné informace či hudba. Člověk před tím neuteče.

Jedna moje příbuzná si například s dětmi nehraje a vždycky je vyžene k televizi. To mi přijde strašné. Nechci říct, že se děti nemohou dívat na večerníček nebo že bych televizi odmítala striktně se vším všudy, ale to je ta druhá strana mince. Ta je tak příšerná, že kvůli večerníčku snad ani nestojí za to televizi pouštět. To bych raději dětem vyprávěla pohádku.“

Jak myslíte, že se dá před těmito vlivy uniknout?

„Jedno z řešení je televizi nepořizovat nebo ji dát pryč. Člověk si na ni hrozně rychle zvykne. Mám jednoho kamaráda lékaře, s nímž jsem si o vlivu televize povídala. Po přečtení knihy Čtyři důvody, proč nemít televizi zjistil, jak působí na člověka, jak nás obírá o naši samostatnost, individuální přístup k nejrůznějším věcem a fantazii, když jen sedíme, rozvalíme se na křesle a s prominutím čumíme. Pokud se člověk jednou dívá na film, proč ne, ale když se to stane životním stylem, je to strašné. To se pak promítne do všech rovin lidského života.

Na základě této knihy se můj kamarád rozhodl, že televizi vyhodí z okna. Psal mi, že už několikátý den abstinuje a skutečně to popisoval jako závislost.

Vzpomínám si na jednoho novináře, s nímž jsem kdysi dělala rozhovor a on mi vyprávěl, že televizi před časem zlikvidoval, jelikož mu začala lézt na nervy. Svěřil se mi, že se nyní cítí svobodnější a má tolik času na věci, na které nikdy předtím čas neměl. I v práci měl větší nadhled, protože nebyl nijak ovlivněn. Když se to podaří, padají z člověka věci, které by z něj jinak nevypadly. Je důležité udržet si nezaujatý postoj. Člověk má pak čistou hlavu a je mnohem svobodnější.“

Kromě muziky jste nahlédla pod pokličku televizního natáčení. Jak s odstupem času vzpomínáte na seriál „My holky z městečka“?

“ Byla jsem malá holka, tehdy mi bylo 11 let. Vybrali mě z konkursu, což byl pro mě velký osobní úspěch. Bylo to úžasné natáčení, protože jsem se měla možnost setkat s velkými herci, jako byl například Petr Kostka, Petr Štěpánek a další. Filmovým rodičům jsem říkala tati a mami, ostatním pak teto nebo strejdo. Panovala tam taková rodinná atmosféra. Tím, že jsme byly dětmi, bylo to všechno takové čisté. Byl to ohromný zážitek, setkání s velkým světem, kde jsem si ověřila, že je úplně stejný jako všechny ostatní.“

Přesto vás místo herectví nakonec zlákala muzika.

„Mě by možná herectví lákalo, ale od té doby jsem žádnou příležitost k nějaké větší roli nedostala. Ani jsem po ní sama nešla. Vždycky jsem se pohybovala na pomezí divadelního a hudebního světa. V muzice jsem měla více možností, bylo snadnější tam proniknout, a tak jsem se vydala na pole muziky. Stejně si ale myslím, že moje recitály nejsou jen o zpěvu, ale trochu i o herectví, komunikaci s lidmi, mluveném slovu, vytváření nějaké atmosféry. Nakonec se mi tedy povedlo všechno skloubit dohromady.“

Kdyby přišla nějaká herecká nabídka, kývla byste?

„Kdyby to nebyl nesmysl, proč ne.“