Jsem moderní trubadúr

Jezdíte ve Felicii kombi, do které se kromě aparatury vejde občas i stopař. To sebou vozíte tolik techniky?

Jen dvě reprobedýnky a mikrofon. U žánru, který dělám já, není víc potřeba. Hodně zpívám v malých a intimních prostorách.

Kdysi jste prohlásila něco v tom smyslu, že jste začala skládat písničky proto, že se vám ty v rádiu nelíbily.

Určitě to nebylo takto natvrdo, kdoví, kdy jsem to řekla a v jakém kontextu. Ale snaha rádií pouštět něco, co se bude líbit všem, je opravdu nešťastná. Já kromě Radiožurnálu jinou stanici neposlouchám a po zpravodajství ho většinou vypínám. Ale často poslouchám na ČRo Praha - rozhlasové hry a četbu.

Patříte k těm, kteří pravidelně poslouchají sobotní hru a nedělní pohádku?

Samozřejmě, od malinka a snad proto mám tolik ráda mluvené slovo.

Za posledních pět let jste odzpívala 700 koncertů, letos jich byly dvě stovky.

Abych to ještě upřesnila, pro mě jsou to recitály - komorní vystoupení, mé písně, jsem to já.

Píšete ke svým písničkám hudbu i texty. Nechybějí vám "druhé uši", které by upozornily na případnou chybu?

Jistě by se nějaká kontrola občas hodila, ale já mám svůj osobní vkus a názor.

Jenže vaše texty nejsou typu Dám dělovou ránu bum, bum, bum, bum…

Už od dob středověkých trubadúrú chodí lidé od města k městu a zpívají příběhy! Takže tento typ písní tady byl dřív než ostatní.

Ale vy sama spíš vypadáte jako dáma, které u nohou sedí potulný rytíř a zpívá milostný příběh.

Je to zvláštní. Když o sobě přemýšlím nebo se zabýváme s přáteli psychologií, tak přicházíme na to, že v sobě mám hodně mužských prvků. Přestože jsem žena každým coulem, žádná mužatka a ani necítím potřebu být feministka a obhajovat ženská práva. Ale mám v sobě touhu ne jako muž dobývat srdce, ale spíš ho nabízet.

Kde se ve vás tato specifická muzika vzala? Z rodiny?

Moje maminka pouze zpívá, pochází z jižní Moravy, ze Slovácka a já jsem se narodila ve Zlíně. Tam je pramen, s maminkou jsem od malinka zpívala dvojhlasně a naučila jsem se spoustu písniček.

Takže jsem rovnou ze základní školy šla na konzervatoř?

Ne, ještě jsem vystudovala gymnázium. Ve čtrnácti letech člověk ještě přesně neví, co chce dělat, a konzervatoř je hodně jednostranně zaměřená, takže jsem si nechala tři roky na dozrávání. Dokonce jsem si myslela, že budu mít muziku jenom jako koníčka.

Co byste dělala?

Ještě v osmnácti, dvaceti letech jsem tíhla k péči o handicapované děti.

Vaše písničky nejsou k broukání na ulici, ale spíš klidné domácí poslouchání a přemýšlení.

Ono to není tak úplně pravda. Některé jsou broukací. A jak vy říkáte, že si jimi doma omotáváte dušičku ochranným závojem, jiní to dokáží i na té ulici. Pomáhá jim to z depresí a nabíjí pozitivní energií.

Ale melodie i slova vašich písní jsou k zapamatování dost těžká!

Proto vyjde zpěvníček s písněmi z obou CD - Za stěnou z papíru a Svítání. Tam najdete notový zápis, texty a akordové značky.

Máte opravdu tak pestré publikum, jak se říká?

To je pravda, nedávno jsem si to uvědomila na koncertu v Čelákovicích, kde byli studenti i starci. Když přijde maminka s dítětem, dokáže dítě v klidu poslouchat celé představení. Moji posluchači mají jedno společné - nejsou to klasičtí konzumenti bulváru, ale jsou to lidé-hledači. Dokonce ani nemají stejné duchovní zaměření, někteří tvrdí, že nevěří v NIC.

Takže vaše muzika nemá nepřátele?

Ale má… Někoho provokuje nejen moje hudba, ale i můj vzhled a moje chování. To jsou lidé, kteří si myslí, že bych měla zpívat křesťanské písně, žalmy a písně o Ježíši. Styl, který teď můžeme slyšet v některých kostelech. Ale já nejsem ani kazatel, ani kněz a předávám své poselství vlastním způsobem. Mám právo vidět některé věci jinak a zároveň toto právo neberu ani jiným křesťanům.
Občas do něčeho píchnu, něco podtrhnu. Jsou konzervativní lidé, kteří si například myslí, že jen obraz, kde je namalován kříž nebo světec, je duchovní! Tak přemýšlí i mladí lidé, nechápou náznaky, barvy.

Takže se zlobí, že nezpíváte v kostelech, ale ve věznicích?

V Bibli je napsáno, že se mají vězni navštěvovat. Takže to není špatně, ale je pravda, že lidé se zavřeným srdcem to nedokážou pochopit. Spousta lidí mi fandí, že otevřeně mluvím o vězních jako o lidech a že bych jim chtěla dát alespoň ve svém srdci šanci. Jsou samozřejmě právem odsouzeni za své zločiny, ale nemůžeme je zatratit.

Kde jste zpívala?

Dvakrát na Borech, v Jiřicích, v Opavě, na Mírově, ve Valdicích, ve Světlé nad Sázavou, v Ostravě-Heřmanicích. Chystám se na Pankrác.

Říkáte, že každý z nás může uklouznout. Ale já nepovažuji za uklouznutí třeba nájemnou vraždu - a právě takoví lidé na Mírově sedí!

Ale i takoví lidé si zaslouží návštěvu, pochopení a podanou ruku. Na koncert přijde třeba 70 vězňů a většinou jsou to podvodníci nebo třeba dlužníci (a to se může stát každému z nás!). Ti, kteří zabili, zabili většinou v afektu. S několika takovými muži jsem mluvila na Borech. Jedenz nich zabil svoji ženu a jejího milence; sedí tam už 14 let, teď je mu 65 let. Stal se z něj moudrý dědeček.

Ale my takové lidi většinou vidíme v televizi, jak sedí v soudní síni s pouty na rukou a komentáře jen oznamují jeho čin.

A proto nevíme, jak to bylo, jaká byla žena toho člověka. Ženské občas bývají pěkné potvory. Nesmíme vidět je ten strašný čin, vraždu, ale i to, co tomu předcházelo.
Možná, že se schválně nepídím po tom, proč jsou ti lidé ve vězení, pro mě jsou to lidé. Jeden z odsouzených za úkladnou vraždu mi řekl, že nikoho nezabil, ale že tam sedí právem, protože udělal spoustu jiných špatných věcí.

Vězňům přinášíte dar soucítění - a co dostáváte od nich?

Díky tomu jsem přehodnotila celý svůj život. Dobře víte, že máme tendenci neustále někoho odsuzovat; v televizi vidíme "zlé" lidi, kteří třeba ani tak zlí nejsou! Já mám možnost je vidět zblízka. Navíc ve věznicích se všechny situace i vlastnosti vyhrocují, takže ti lidé jsou otevřenější.

Jak vedle tolika zpívání zvládáte rodinný život?

Jsem vdaná dva roky a zatím děti nemáme. Můj manžel je mým manažerem, což je po pracovní stránce báječné - jsme dobrý tým, ale strašně málo se vidíme. Třeba jednou za čtrnáct dní, za tři neděle. A to jen na dva, na tři dny, to stačím jen vyprat na další cestu. Ráda vařím, protože je to jiná práce a já si přitom odpočinu. Ale můj život nemá žádnou pravidelnost.

Ale člověk nemůže mít všechno!

Právě, a pokud chci hrát a chci se tím živit, musím těch koncertů objet hodně. Neberu za jeden dvacet tisíc! Ale dělám práci, která mě baví, a bez ní bych byla nešťastná.

Myslíte, že si někdy uděláte přestávku?

Určitě ve chvíli, kdy budu chtít mít dítě. Teď bych doma být nemohla a já nechci brát sociální dávky. Moje dítě musí mít zázemí a alespoň rok se mu budu naplno věnovat!

Jak odpočíváte, když věčně nejste doma?

Snažím se odpočívat na cestách; když to jde, tak dlouho spím a pak si jdu zaplavat. Tak, jak jezdím, obrážím bazény v okolí.

Co na cestách jíte?

Nemusím mít maso, a když, tak jen bílé nebo hodně libové. Hodně zeleniny a sýrů.

Jaké víno jako Moravanka nejraději pijete?

Žádné! Jen vodu, džus a čaje. Možná proto, že u nás se vína vypije opravdu hodně, tak mám tendenci se mu vyhnout. A taky mi po něm není dobře, stačí malinká sklenička…

V jakém oblečení je vám dobře?

V hodně sportovním. V zimě kalhoty, svetr a bunda, v létě nosím plandavé šaty.

Nemáte na sobě vůbec žádné šperky, proč?

Moje maminka je taky nikdy nenosila a já jsem ji za to obdivovala. Říkala mi, že krása není ve špercích, ale v duši. Pak jsem samozřejmě v pubertě šperky nosila, ale od sedmnácti už jsem zase bez nich. Nosím snubní prsten, ale ten při koncertech sundávám. Šperky mě otravují a nehodí se ke mně ani k písním, které zpívám. Nemaluji se a mám vlasy tak, jak mi narostly.

Za čtenáře Naší rodiny vám přeji hodně pěkných písniček a vnímavých posluchačů. A za sebe - můžu vám popřát tento rok bez bouračky?!

To mi připomínáte moji rychlou jízdu v srpnu? To bylo namoklo, serpentýny a já jsem pospíchala a skončila jsem mezi dvěma stromy a v poli. Nikomu se nic nestalo, jen na autě byla škoda asi 90 tisíc. Ale od té chvíle opravdu jezdím jen povolenou rychlostí!