Eva Henychová - Ukázat ohlas

Zpívám „ano“ své největší lásce

Datum: 1999-07-20 00:00:00
Zdroj článku: Mezinárodní report, červenec 1999
Autor: Ferdinand Peroutka

Čtyřiadvacetiletá folková hvězdička EVA HENYCHOVÁ teprve hledá svoje místo na hudebním nebi. Její leckdy provokující písničky jsou plné lásek a vyznání "před i po" jejím obrácení a přijetí katolické víry. I když za svou "největší lásku" pokládá Ježíše Krista, netají se tím, že cesta k Němu byla klikatá.

Co vás přivedlo k písničkám?: Muziku dělám odmalinka, zpívala jsem s maminkou a hrála na kytaru v hudebce. Po gymnáziu jsem se přihlásila na konzervatoř, studovala zpěv i kytaru, a teď už tedy mám hotovo. K písničkám jsem se dostala náhodou, ale že budu písničkář, to jsem si vlastně nikdy nemyslela. Chodila jsem ve Zlíně do souboru Barvínek a učila se zpívat lidové písničky. Byl to hlavně valašský folklór, hrozně mě to bavilo a drželo mě to dlouho. Zkoušela jsem také hrát divadlo, pořád mě to ještě láká, ale zatím se zdá, že budu spíš muzikant.
Z vašich textů je znát, že jste nebyla vždycky křesťanka…: Před pěti lety jsem prožila dost bouřlivou konverzi. Bylo to takové otočení o sto osmdesát stupňů. V celé mojí ateistické rodině totiž nemám ani věřící babičku, je to zvláštní, když pocházím z Moravy, ale je to tak. Slunce, voda, vzduch – to je náš bůh – nějak tak by mohlo znít krédo našeho pokrokářského pojetí. Pro mě byl kostel jenom historická budova a vůbec jsem nevěděla, že tam někdo chodí. Ale vždycky jsem hledala nějaké vyšší hodnoty, třeba opravdovou lásku na celý život. Považovala jsem za správné nelhat a nekrást, být v každé situaci poctivá. V konfrontaci se světem jsem zjistila, že jsem taková jako trochu mimo. Někdy v šestnácti jsem poznala Svědky Jehovovy, ale asi za rok jsem od nich odešla – to už bylo skoro před křtem. Ale měla jsem Bibli, začala si v ní číst a věděla: to je ono, tohleto já hledám.
Jehovisté nebyli to pravé?: Tenkrát pro mě udělali velkou věc, za to je opravdu chválím. Přinesli mi Bibli. Já jsem vůbec nevěděla, že ta kniha existuje. V ní bylo to, co jsem hledala. Ale nedokázala jsem se smířit s tím, že by do nebe měli přijít jenom jehovisti. Přišlo mi to takové nespravedlivé – jestli je Bůh láska, tak s tím nemůže souhlasit. Hrozně mě na nich rozčilovala netolerantnost, to, že dělali, jakoby snědli všechnu moudrost světa. Přišlo mi, že to nechci.
Kdy jste objevila katolíky?: Do devatenácti let jsem byla něco jako věřící na volné noze – věděla jsem, že je Bůh, ale říkala jsem si, že rozhodně nebudu patřit do žádné církve. Dostala jsem se do Prahy, kde jsem si dodělávala čtvrtý ročník gymnázia. Najednou jsem neměla kde bydlet, a někdo mi dohodil sestry voršilky, kde jsem získala hrozně laciný podnájem. U nich se to tedy odehrálo, viděla jsem ty lidi, začala si s nimi povídat a poznala, že jsem došla, kam jsem chtěla. Když se člověk setká s pravdou, tak už nemá žádný argument. Mohla jsem se s nimi bavit o všem, byla tam veškerá dostupná literatura, chtěla jsem na všechno znát odpověď, chtěla jsem všechno přečíst. A jak je to s tím papežem a s dogmaty, a s těmi svatými, až jsem si byla jistá a nechala jsem se pokřtít.
Od té doby se pokládáte za křesťanskou písničkářku?: Nejdřív jsem si myslela, že budu zpívající řeholnice, ale po křtu jsem cítila takový vnitřní přetlak, že mi došlo, že potřebuju hrát pro spoustu obyčejných lidí a předávat jim to, za čím jsem si tak tvrdě šla a co pro mne tolik znamenalo. Jako řeholnice bych mohla dělat mnoho jiných věcí, ale ne tohle. Nejezdím také jen za křesťany a neskládám jen prvoplánové křesťanské písně. Křesťanství je v nich obsažené, někde víc, někde míň, v míře, v jaké to považuju za správné. Proto někdo říká, že je to moc křesťanský, a někomu se to zase zdá málo křesťanský.
Zpíváte o čarodějnici a jako byste se bála, že vás také mohou upálit…: To je písnička ještě z puberty, kdy jsem se nemohla srovnat se světem kolem sebe. Připadala jsem si s tou svojí touhou po opravdových hodnotách tak trošku mimo. Měla jsem hodně známých, ale málo přátel, s kterými bych o tom mohla mluvit. O čarodějnicích jsem nic nevěděla, akorát, že je upalovali, protože taky byly nějaké jiné a divné. A napsala jsem tuhle písničku, protože jsem si myslela, že kdybych se narodila o tři století dřív, že by mě určitě upálili.
Pro jaké lidi skládáte?: Snažím se hrát a zpívat úplně pro všechny. Jezdím na různé křesťanské akce, modlitební setkání s lidmi, kteří mi rozumí, a je to moc milé. Ale já se strašně snažím zpívat i pro ty jiné lidi, kteří třeba hledají, o kterých si myslím, že jsou otevření. Mám totiž takovou teorii, že těch opravdových ateistů je mizivé procento, že většina lidí v něco věří. Někdy se mi stane, že třeba hraju a přijde za mnou někdo se slzama v očích a řekne, já vůbec nevěřím v Boha, ale úplně mě to dostalo, něco na mě jakoby dýchlo… Já si prostě myslím, že hudba je jazyk duchovního světa, ať toho dobrýho nebo toho zlýho. A věřím tomu, že ta dobrá a čistá hudba je jazykem Božím.
Zpíváte o Kristu a o milování – jak to jde dohromady?: Jestli myslíte tu kazetu, kde jsou moje písničky od šestnácti do jednadvaceti let, tak to je trošku i záznam vývoje k mojí konverzi. Písně nejsou seřazené chronologicky, takže to může takto působit. Chtěla jsem původně ty staré písničky vyhodit, ale pak jsem si řekla, vždyť ony za to nemohou, to jsem byla také já. Když jsem uvěřila, stal se mou největší láskou Ten, který se obětoval i za mě.
Jak vycházíte s kritiky a co pokládáte za úspěch?: Zatím nemám nějaké moc špatné zkušenosti s kritikou, i když jsem na to dost citlivá. Když mi někdo řekne něco hodně ošklivýho, tak to nenesu zrovna hrdinně. Ale v podstatě mi na tom tolik nezáleží. Já se za to, co dělám, prostě modlím. Takže nemám proč nevěřit, že to je správný. A za největší úspěch považuji, když cítím, že ta muzika s lidmi něco dělá, že po mně něco zůstává.
Píšete si hudbu i texty, co je těžší?: Řekla bych, že text mi trvá déle, víc se u něj zapotím. Baví mě vymýšlet zajímavá aranžmá a maximálně využívat kytaru, vytřískat z ní, co se dá. Jenomže ty nové písničky jsou také čím dál složitější a lidé si začínají stěžovat, že už si je nezahrajou u táboráku. Takže se nad tím ještě zamyslím.
Máte své vzory v hudbě nebo v životě?: Já těch vzorů moc nemám, a když, tak to jsou spíš malé věci a malí lidi. Hudbu teď ani neposlouchám, ale mám ráda český folk, třeba Nohavicu, Plíhala. Ve třinácti letech mi byl největším vzorem Wabi Daněk, milovala jsem jeho písně i jeho hlas. A v životě jsou to spíše lidi skrytý v davu, říkám jim malý velký lidi. Třeba babička, kterou pustím sednout v tramvaji a ona se na mě usměje těma krásnýma starýma očima, nebo lidi, kteří nečekaně udělají něco dobrýho, něco, co mi vyrazí dech.
Co se vám v katolické církvi líbí?: Mám na ní ráda, že je taková stará moudrá babička, miluju tu tradici a společenství. Líbí se mi třeba i ostře diskutovaný celibát kněží, protože mám osobní zkušenost, že život v čistotě děla s člověkem divy.
Zajímáte se také o křesťanskou politiku?: Ne, já nemám ani televizi a o politice jako takové nemám dobré mínění. Jistě by bylo správné dělat politiku na křesťanských principech, ale obávám se, že se to u nás příliš nedaří.
Co říkáte návrhu zákona o registrovaném partnerství?: Myslím si, že homosexuály nemůžeme odsuzovat nebo jim něco zakazovat. Ale manželství je manželství a s tím nějaký homosexuální vztah nemá nic společného. Pokud by šlo třeba jen o to, aby se mohli navštěvovat v nemocnici, nebo o sociální a majetkové věci, tak proti tomu nic nemám, ale úplně stejná práva jako manželé mít nemohou.
Pokládáte se za spíše liberální nebo konzervativní?: Spíše za konzervativnější. Když jsem se obrátila, měla jsem pocit, že jsem liberál, protože jsem přece mladá a moderní. Ale postupem času jsem zjistila, že se to nesmí přehánět, že člověk nemůže křesťanské pravdy rozmělňovat, protože z nich zůstane jen to, že se máme rádi a každý si děláme, co chceme. A k tomu to často v liberálním směru vede. Takže to ani náhodou.
Zpíváte "vším, čím tě laskám, svět podaruj…". Jak byste změnila českou společnost, kdybyste mohla?: Určitě zevnitř. Když zpívám, snažím se v lidech rozvibrovat ty nejniternější struny. Aby objevili, že každý má v sobě svědomí, že jsou hodnoty, které je dobré uznávat. Když budeme národ slušných lidí, ubude spousta zbytečných problémů a budeme mít čas na smysluplné věci.

Životopis Evy Henychové

Zlínská rodačka prožila dětství v ateistickém prostředí. Lákala ji hudba, divadlo i tanec, učila se hrát na kytaru a zpívat. Působila ve folkových souborech se zaměřením na moravské lidové písně. V jedenácti letech hrála jednu ze tří hlavních rolí v dětském seriálu "My holky z městečka". Na gymnáziu si začala hledat svou vlastní cestu, skládat písničky a vystupovat sólově. Jako zpěvačka, kytaristka a folková písničkářka na sebe poprvé upozornila v roce 1991, kdy vyhrála Portu v kategorii písničkáři. Tehdy jí bylo šestnáct let a byla zřejmě vůbec nejmladším soutěžícím, který kdy tuto cenu získal jako jednotlivec. Od osmnácti let žila a studovala v Praze, kde v roce 1994 přijala katolickou víru (pokřtěna byla v pražské kostele sv. Voršily). Téhož roku byla přijata na konzervatoř Jaroslava Ježka v oborech zpěv a kytara – v obou úspěšné absolvovala v červnu 1999. Vystupuje na folkových festivalech, v klubech, kostelích a na setkáních křesťanské mládeže, objevuje se v televizním "Křesťanském magazínu". Průřez jejími písničkami vyšel na kazetě nazvané "Svítání". Letos v září, tři dny po svých pětadvacetinách, se Eva Henychová bude vdávat. Prvním působištěm novomanželů má být fara v Pozlovicích u Luhačovic.