Písničkářka Henychová zpívá pro všechny, i pro vězně

Chtěla jste být nejdříve herečkou nebo zpěvačkou?

Od malička jsem chtěla být řezbářka. Nikdy jsem to nezkusila, ale vždycky mě dřevěné vyřezávané obrázky nebo Betlémy fascinovaly. Pak jsem chtěla být učitelka v mateřské školce a potom herečka. Hrála jsem v seriálu a vlastně mě to ani tak neoslovilo. To, že se ze mě stala hudebnice, rozhodlo až moje studium na Konzervatoři Jaroslava Ježka. Navíc si myslím, že jsem v muzice úspěšnější, protože nejsem na nikom závislá. Mám ráda svoji uměleckou svobodu.

Jak jste začala skládat písničky?

Takovým přirozeným způsobem. Měla jsem k muzice velice blízko, protože maminka byla z jižní Moravy a hodně se u nás zpívalo. Nebyla jsem ovlivněná žád nou muzikou, protože jsme maximálně pustili rádio, jelikož jsme neměli kazeťák. Opisovala jsem si písničky ze zpěvníčků a mnohé z nich slyšela v originále až za hodně dlouho. Když už jsem nebyla žádné mimino, začala jsem své pocity sdělovat v písních. A to je vpodstatě do dneška. Někdy, když je příhodná nálada a někdo mě třeba vyzve, otevřu svůj starý velký zelený zpěvník a z legrace si připomenu své první výtvory.

Texty všech písniček, které zpíváte, jsou vaše. Zkoušela jste zhudebnit nebo zpívat texty někoho jiného?

Na konzervatoři jsem ze studijních důvodů zpívala různé věci. Třeba šansony z repertoáru Hany Hegerové, spirituály nebo písničky převzaté od různých písničkářek, ale pravda je ta, že mě to nikdy nijak nelákalo. Občas za mnou někdo přijde a nabídne mi svoje texty a pošle mi je. Ještě se však nestalo, že by mi někdo poslal text, který by mě tak zaujal, že bych ho chtěla zhudebnit. Třeba jednou, až budu vyčerpaná a nebudu mít inspiraci, sáhnu po některém z básníků.

Máte některého oblíbeného?

Strašně miluji Seiferta. On je možná trochu konzervativní, ale je to řemeslník, který dokáže v jednom verši tolik sdělit. A přesně tak si představuji, že bych to měla dělat.

Co vás vedlo k tomu, že zpíváte ve věznicích?

Mě to vlastně ani nikdy nenapadlo. Neuměla jsem si ani představit, jak se k tomu dostat, protože do věznice se dá těžko poslat nějaká nabídková listina. Jednou mě oslovil přímo zaměstnanec věznice. Byl na mém koncertě a moc se mu to líbilo, takže dostal nápad, abych zahrála vězňům. První hraní dopadlo nad očekávání dobře. Všichni se předtím báli, jak to dopadne, zdálo se to i nebezpečné. Dopadlo to tak, že vězni seděli naprosto v klidu, tiše, poslouchali a reagovali perfektně. Sami zaměst nanci věznice byli překvapení, jaká bezelstná atmosféra se tam vytvořila. Jednou se mi dokonce přihodilo to, že po jednom vystoupení ve věznici zůstala skupinka vězňů v koutě tělocvičny sedět a po chvilce mi všichni svorně sdělili, že se do mě zamilovali.

Máte i nějaký negativní zážitek s obecenstvem?

Většinou jsou to velice příjemné chvilky, ale na některých festivalech je to těžké. Zařadí mne do určitého času, lidé už netrpělivě čekají na svého favorita, je tam taková atmosféra, která tam nepatří. Jsou tam všichni opilí a těší se třeba na Kamelot a jsou rozhycovaní z toho, kdo byl předtím. Někdy se skutečně stane, že je tam třeba desetina těch, kteří poslouchají. Při recitálech se taková věc nestává.

Co si přejete do budoucnosti?

Mám přání, aby se cesta stala cílem, aby to pořád rostlo. Nemusí se ze mě stát nějaká hvězda ze dne na den na základě nějakého hitu, ale přeji si, abych mohla pořád zpívat, to je důležité. Na každém kroku vidím, že se daří. Například před pěti lety se nestalo, že by se mnou někdo chtěl dělat rozhovor a dneska už mě dají třeba na titulní stranu. Mám takový svůj sen. Chtěla bych jednou zkusit jednorázový projekt s více muzikanty, ale to je zatím hudba budoucnosti.