Eva Henychová nerada diktát

Alba vyšla pod názvy Svítání a Za stěnou z papíru a pokud vím, tak se jich prodalo skoro deset tisíc kusů. Která firma vám je vydala a kde se dají koupit?

Ta alba, ať už na CD nebo kazetách, mi nevydala žádná firma, ale všechno to vyšlo vlastním nákladem. Bohužel nepřišla žádná nabídka ani od velké firmy. A protože jezdím po republice už nějakou tu sezonu a písniček se vrší, nebylo to zase až tak od věci je natočit. A kde se dají koupit? Především na mých koncertech. Pokud lidem moje písničky něco řekly a chtějí se k nim třeba vrátit, tak je mohou mít i v jejich studiové podobě.

Nepatříte tedy žádné firmě či agentuře?

Dovedu si představit, jak to chodí nejen ve světě, ale i v tuzemském měřítku a vlastně si ani nedovedu představit, že bych měla něco jako tým, který by určoval směr a cíl, a že bych se někomu na něco smluvně upsala. To není nic pro mne, když si všechny písničky píšu sama. A taky nemám ráda diktát. Proto je pro mě spíš výhoda, že si dělám jen to, co mě baví a co já sama pokládám za dobré. Samozřejmě, že se o tom radím s mým manažerem, který mi neuvěřitelně pomáhá, ale jsem to já, kdo nakonec řekne: Tak tohle budu zpívat, tohle udělám. Ta samostatnost a nezávislost se projevuje i v dalších věcech. Mohu si třeba regulovat cenu cédéčka či kazety, a to tak, že je to spíš ta spodní hranice - CD za tři stovky, kazetu za sto padesát korun. To je myslím maximum i pro lidi, kteří chodí na mé koncerty.

Máte představu, kdo všechno chodí na vaše koncerty a kdo si kupuje i nosiče?

Obyčejně na ně dobře vidím a taky se s nimi pak bavím, třeba zrovna po koncertě, takže bych měla vědět, co je to za lidi. Generačně je to širší, to si netroufám odhadnout, ale zato vím, že jde o lidi, kteří poslouchají texty a mají rádi příběhy. Možná mají rádi i kytaru, na kterou se doprovázím, a spíš je jim bližší komornější projev. Některé posluchače dokonce vídávám na svých koncertech nejednou. To je fajn zjištění.

Novou desku pro ně náhodou nechystáte?

To víte, že mám v plánu nové album, ale nijak s jeho dokončením nespěchám. O to víc si vychutnávám živé koncerty, kterých jsem měla a mám pořád požehnaně. I na nich vlastně sbírám materiál, který stejně jednou použiju. Samozřejmě, že mě k napsání textu neinspirují jen moje osobní peripetie a zážitky, ale hodně i lidé, s nimiž se na svých cestách za publikem potkávám.

V minulém období jste vystupovala také v několika věznicích. Bory, Heřmanice, Světlá nad Sázavu, Vinařice...

Lákalo mě to, i když ty poznámky, které jsem si někdy hned po příjezdu vyslechla, byly dost vulgární a nechutné. Ale bylo to jen do začátku koncertu. Pak se vše jakoby zázrakem celé změnilo a já tam měla najednou skvělé publikum. Pak už se to obešlo bez poznámek. A když jsem odjížděla, cítila jsem, že se jim můj recitál líbil. Dokonce za mnou volali, ať přijedu zase.

Jak jste vnímala publikum, které bylo složené z lidí, kteří si tam odpykávají trest za těžké zločiny?

Ten pocit na začátku byl takový hodně zvláštní. Je to jiný svět, než jsem znala. Stačilo si jenom uvědomit, že moje písničky si přišli poslechnout třeba dvojnásobní vrazi a já nevím kdo ještě. Na druhé straně jsem si uvědomovala, že i oni jsou obyčejní lidé a proč bych jim tedy nenabídla to, co nabízím běžnému publiku. Potom mě stejně dostalo, jak vděčnými a milými posluchači tihle lidé byli. Proto se do věznic letos ještě podívám, tedy abych tam zazpívala.

Máte za sebou ale i úspěšná vystoupení na Slovensku, stejně jako sérii koncertů pro krajany v Moldávii a na Ukrajině. Taky jste vystupovala před českými jednotkami SFOR v Bosně.

Všechno to pro mne znamená obrovskou zkušenost, protože jsem se pohybovala v naprosto jiném prostředí. Viděla jsem na vlastní oči úplně jiný život než na jaký jsem byla doposud zvyklá. I když to bylo drsné, jsem ráda, že jsem se tam mohla podívat.

Je pravda, že se chcete představit s rockovou kapelou a jak vůbec vidíte váš umělecký vývoj?

Ta spolupráce s kapelou se měla rozběhnout, ale prozatím jsme celý nápad a realizaci odložili. Sama ale nevím, kdy a jestli vůbec k této fúzi dojde. Možná bych ale chtěla zkusit něco jiného, což souvisí i s tou mou uměleckou budoucností. Snad by to oslovilo i příznivce. Sama ale nevím jak to nakonec všechno dopadne. Třeba mě to věčné harcování unaví a pořídíme si s manželem miminko - a není přitom vyloučeno, že nezůstane jenom u jednoho. Co já vím.