Rudovláska mnohých tváří

NP: Ty jsi dělala Ježkovu konzervatoř?

E: Tak tak.

NP: A co si studovala?

E: Kytaru a zpěv.

NP: A mělo to pro Tebe klíčový význam?

E: Určitě, hlavně to cvičení - i se zpěvem. Ta technika je nutná - já znám jen málo lidí, co nikdy nestudovali a přitom to dělají přesně tak, jak se to dělat má. Třeba taková paní Šuláková.

NP: A dovedeš si představit, kde bys byla bez toho technického zázemí?

E: To je těžký, říkat co by, kdyby. Je to prostě tak, jak to je. Já vždycky měla pocit, že pro to, co chci, dělám málo a snažila jsem se dělat víc. To, že mám konzervatoř, ještě neznamená, že umím zpívat.

NP: První desku's nahrála na konci prváku a teď po pěti letech další… je tam poznat vývoj?

E: Určitě vývoj hudební a pěvecký, i co se týče kytary. A vlastně i text, i když psát jsem se naučila už dřív. Že jsem jako pochopila systém, jak udělat rýmy, jako takový to řemeslo. Ale to, co do toho člověk vloží, musí mít nažito. Takže kdybych se rozkrájela, tak v osmnácti letech nenapíšu takovej text jako v sedmadvaceti - to je mi dnes. Ty texty budou jiný, zejména v tom vnitřním pocitu.

NP: A vývoj, co se týče hudebních témat?

E: Ty se moc nemění, třeba téma lásky - člověk o tom bude psát v patnácti i v osmdesáti. Spíše se mění forma … vlastně já si myslím, že o lásce jsou úplně všechny písničky, akorát že v některých je skryta. Myslím, že všechno, co člověk dělá, dělá pro lásku, která je mu takovým motorem.

NP: A bojíš se toho, abys nezněla podobně jako někdo jiný?

E: Ani ne, mám za to, že když na to člověk nemyslí, tak se to nestane. Občas se někdo zeptá, koho mám za vzor a já vždycky odpovím "ke komu bych se měla připodobňovat, jsem to já, moje výpovědi, moje vidění světa".

NP: Jak se Ti jako Moravance hraje v Praze?

E: Já bojuju proti takovýmu tomu pocitu, že Praha je samospasitelná. Je to město jako každý jiný. Lidi žijou i jinde v republice.

NP: A co když hraješ pro české obecenstvo v cizině?

E: Oni na mě přijdou jako na úplně neznámou zpěvačku, znají Karla Gotta a Helenu Vondráčkovou. Na druhou stranu, kdyby přijela Lucie Bílá, tak vystupuje taky jako neznámá.

NP: Používáš ve svých písních různé výjevy, ať už jde o čarodejnici nebo Ježíše, Pannu Marii… V těch písničkách seš to ty, nebo jenom JAKO ty? Do jaký míry se se svýma skladbama ztotožňuješ?

E: Hodně moc. Já mám pocit, jakoby každej člověk měl v sobě několik tváří. Člověk se chová různě, ale ve všem, co dělá, ať je to dobré nebo špatné, je on. Myslím, že je to naprosto normální a kdo si tohle nepřizná, kdo má pocit, že má jenom tu jednu tvář, tak podle mého není upřímnej. Ty mý písničky, to jsem všechno já, ale jsou to právě všechny ty pocity, ty tváře, ty postoje. Mám v sobě ženu, která je v tom kostele i tu ženu, která je v tý posteli a chce se milovat. Obojí je pravda a nejde to proti sobě, aspoň já to tak vnímám. Vlastně je to celé o tom, že nejde o to, co člověk dělá, jde o to jak. Že to, co děláme, pak dává našemu životu smysl. Dám příklad - když se někdo chová jako milius a koná dobré skutky, tak to může bejt zrovna v tu chvíli pěkně pokrytecký. Na druhou stranu znám spoustu lidí, kteří se prezentují prostě, možná až sprostě, ležérně, protože nemají zapotřebí se přetvařovat a já je vnímám jako mnohem čistší lidi.

NP: Stalo se Ti někdy, že Tvý kamarádi, co taky třeba dělaj muziku, vytvořili něco, co se Ti nelíbilo, nebo Tě to neimpresovalo? Co bys jim řekla, upřímně?

E: Víš, některý věci není nutný říkat. Když se pak zeptaj, je to něco jinýho, snažím se to pak říct tak, abych co nejmíň urazila. Ale já se snažím na tom vidět i to dobrý.

NP: A řekla bys to třeba někomu jinýmu o tom dojmu, že byl takovej nějakej slabší, nebo bys to považovala za tabu?

E: Možná bych to řekla někomu blízkýmu, abych věděla, že to je mezi náma a že to má nějakej smysl to říkat. Protože vlastně veškerý naše mluvení je o tom, že když se sejdem někde na kafi, tak budeme nějakým způsobem hodnotit svět.

NP: A kdy si ztěžuješ nejvíc?

E: Právě, když je na mě někdo zlej nebo neupřímnej. Když někde někdo dělá něco špatně já nemám potřebu to kritizovat.

NP: Jak tvoříš - nejdříve text a pak to zhudebníš?

E: Obojí dohromady, musím ale vědět, že chci něco říct. A pak vzniká něco jako… já tomu řikám slogan. Takovej nějakej verš kterej velmi často bývá prvním veršem tý skladby nebo součástí refrénu. Já mám pocit, že každý slovo nese vlastně svoji konkrétní melodii. Třeba říkáme si Ahoj, ale můžeme to říct tolika různými způsoby, je tolik druhů intonace… a ta píseň buďto už existuje a já ji najdu, anebo není.

NP: Věříš v osud, jsi fatalistka?

E: Věřím akorát, že Ti ten život nahrává. Třeba, že sem Tě dneska potkala, není náhoda. Na druhou stranu tomu nebudu přikládat tak velkej význam (ehm - pozn. redaktora), ale úplná náhoda to není. I to, že jsem začala studovat konzervatoř a psát písničky vidím jako že mi život nahrával. Taky jsem se na to mohla vykašlat a pořídit si čtyři děti, ale je otázka, jestli bych byla šťastná. Možná nějakej člověk, kterej na nic nevěří, třeba jenom na přírodu a tvrdí, že jsou to jenom genetický předpoklady a že to vychází z přírody - a tohleto vysvětlení by našel taky. Možná je to jedno a totéž.

N.P: Mělas muziku v rodině?

E: Jsem taková hříčka přírody - maminka trochu zpívala, ale sluch a hlas jsem zdědila po dědečkovi. A taky osobnost a schopnost psát texty.

NP: Jseš ráda že jsi ženská?

E: Jo. Jsem, protože můžu milovat chlapy. Já hrozně miluju muže. A díky tomu, že jsem ženská, je vnímám takovým nádherným způsobem. A přijde mi, že to tak má bejt, že jsem svým tělem. Ale nejsem feministka, abych se to svý ženství snažila nějak vyvyšovat.

NP: Feministky nemaj chlapy moc rády.

E: Já někdy tak působím, protože jezdím autem sama po celý republice, sama si zvučím koncerty a dělám si všechno prostě. A spoustu lidí překvapuje, že ssebou nemám jedinýho člověka a přesto si sama v sobě připadám jako drzá, křehká ženská. V něčem i naprosto nemožná.

NP: A myslíš, že by se dalo říct obecně, že ženy jsou křehčí než muži?

E: Myslím, že jsou takový jemnější. Zase v ledasčem vydržej daleko víc. Ono je to asi daný fyziologicky, že ženy jsou prostě ty matky a maj v sobě tu přirozenou tpouhu ochraňovat a opatrovat a jakoby "pokládat životy" za ty děti. A v tom jsou pak hrozně silný.

NP: Existuje knížka, která Tě inspirovla k písni?

E: Ano, jmenuje se Racek (Jonathan Livingston, pozn.red) od Richarda Bacha. Je to o rackovi, kterej byl jinej.

NP: A co když je někdo takzvaně blázen?

E: Když je někdo opravdu blázen, že není schopen reflektovat svý chování, tak to je asi trochu jiná kapitola. Ten má pak asi svůj uzavřenej svět a funguje podle jinejch měřítek.

NP: A myslíš si, že když je někdo zlej, tak je to proto, že je takovejhle blázen?

E: Já si myslim, že zdrojem zla je strach. A možná i taková ta lidská hloupost - že člověk, co se rozhodne bejt jako zlej je vlastně hroznej slaboch a do jistý míry asi i hloupej.

NP: Myslíš si, že blondýnky jsou hloupější?

E: Ne hloupější v tom absolutním měřítku. Já jsem se třeba narodila jako zrzavá holčička a od malinka jsem tak byla na okraji společnosti. Děti se ti smějou "zrzi, zrzi, co tě mrzí" a dospělí zase říkaj "ty až budeš velká, o tebe se chlapi budou prát", a tak si myslím, že nakonec i ta blondýnka to má trochu podobný - "ty seš taková panenka, princezna", a je hejčkaná a třeba, když vyroste, tak chce bejt takovou tou panenkou pro chlapy. A černovláska - od tý se čeká, že to bude spíš ženská od rány a ona se jí pak stane… Ono se řiká, že zrzavý jsou vášnivý, já nevím, jestli za to můžou ty vlasy, to si spíš myslím.

NP: A jak vnímáš Múzy?

E: Jo, někdy mám pocit, jakoby opravdu lítaly. A někdy jako cítím, že je atmosféra a já tomu říkám přiletěla Múza a pak jako poslouchám, co bude říkat. Ono to tak asi není. Někdy to ale cítím velmi intenzivně, hmatatelně, že si musím sednout a začít psát. Kdybych nepsala, tak by se urazila a odlítla a pak je hrozně těžký ji přemluvit, aby přiletěla zpátky.

NP: Myslíš si, že se život překrývá se smrtí?

E: Pro mě je smrt přechod do jinýho rozměru života. Tělo odumře, ale to, co jsem já, co přesahuje tu tělesnou schránku - že jsme schopni něco vytvářet nebo že jsme schopni milovat - to je naprosto jednoznačně věc, která nás přesahuje. Možná si to někdy zažil, alespoň na rovině toho, že se zamiluješ do ženský a že je to opravdu jako "ono". Když to za něco stojí, tak je to něco tak velikýho, že bys byl schopen udělat cokoliv.