Eva Henychová se cítí mezi folkaři jako ryba ve vodě

Eva Henychová je jedinečná už tím, že je vlastně jedinou písničkářkou na domácí folkové scéně. V roce 1991 vyhrála Portu, ač jí bylo pouhých šestnáct let, a od té doby už patří mezi špičku. Po více než dvou měsících vystoupí opět v Praze, ve středu 24. února v klubu Mlejn.

Už v šestnácti letech jste vyhrála Portu v kategorii písničkáři. Co pro vás znamenal tak rychlý start?

Vůbec jsem tehdy nebyla nějak moc ctižádostivá, jak by to nyní mohlo vypadat. Měla jsem zkrátka asi deset písniček a moje kamarádka ze Zlína, která spoluorganizovala oblastní kolo Porty, mě tam přihlásila. Vyhrála jsem, a pak už to šlo prostě samo. Když jsem byla malá, chtěla jsem být učitelkou v mateřské škole, a i když jsem odmalička zpívala v lidovém souboru, zpívání mým snem nebylo.

Změnil se od té doby váš přístup k psaní a zpívání?

Určitě je to trošku rozdíl. Dřív jsem při psaní písniček prostě čekala, až si na mě sedne múza, zatímco dnes myšlenku písničky tak nějak dlouhodobě nažívám, řeším třeba nějaký osobní problém a teprve, když je mi jasno, co chci říct, sednu si a pustím se do psaní. Trvá mi to někdy i několik dní, než dám dohromady text a melodii, která by mu slušela.

Spolupracovala jste se známými osobnostmi folkové scény, jako například s Žalmanem nebo Jarkem Nohavicou. Jak jste se k nim vlastně dostala?

V 96. roce jsem začala trochu víc objíždět větší festivaly a na jednom z nich mě právě slyšel Pavel Žalman. Já sama jsem ho tenkrát ani moc neznala, ale nakonec jsme společně koncertovali skoro dva roky. Já jsem vlastně nikdy příliš folk neposlouchala, folklor mi naprosto stačil a dodnes z něj také čerpám. Hrála jsem ale také třeba s Jarkem Nohavicou nebo Wabim Daňkem.

Jak se cítí osamocená písničkářka ve společnosti samých písničkářů mužů?

Cítím se krásně, protože oni si mě hýčkají a já je samozřejmě taky. Folkaři jsou prostě strašně příjemní lidé, alespoň ti, které jsem měla příležitost poznat. Všech si jich zkrátka vážím.