Eva Henychová - Johny Cash v sukních

Kritici vás většinou pasují do škatulky folkové šansoniérky. Z vašich písní čiší originalita nejen vynikajícím kytarovým podáním, ale i neobvyklý hlasový projev. Mám na mysli prvky postihující určitou náladu a hlasové vyjádření tohoto okamžiku. Připadá mi, že žánr, do kterého vás zařadili není pojmenován správně. Jaký na to máte názor?

Mně to připadá docela příhodné, něco mezi. Sice folkový šanson jako žánr neexistuje, ale je to taková úlitba, kompromis, protože označení písničkářka můj styl plně nevystihuje. Zařadit se někam musím, protože když mně například manažer sjednává koncert,. musí charakterizovat co vlastně zpívám. Krátce řečeno: je to folk s příchutí šansonu. A to docela vystihuje, k takovému pojmenování se stavím.

Jaké máte publikum?

Různorodé, od malých dětí až po starce. Nemám vyhraněnou věkovou skupinu..

Texty písní nepatří mezi snadno zapamatovatelné, většinou jde o příběh či vyjádření určité nálady. Jak reagují děti. Pro ně je váš styl hudby stravitelný?

Snažím se na koncertech hodně mluvit, upoutat jejich pozornost. Kupodivu mám mezi dětmi hodně posluchačů, existuje hodně dětí které znají celé mé desky nazpaměť, moje písničky. Často se stává, že přivedou rodiče na koncert, protože mě znají z televizního seriálu My holky z městečka. (Eva Henychová, tehdy jedenáctiletá, si v seriálu zahrála jednu z hlavních rolí). Mimojiné moje písně mají rádi i lidé mentálně postižení.

Troufnete si odhadnout čím vaše písně přitahují?

Myslím, že je to něco podprahového, něco co dělá hudbu krásnou, obraz, člověka, věci. K písničce patří hezký text. Já si myslím, že zpívání samo o sobě píseň neudělá hezkou, ale je to něco co jde zevnitř. Zpěvačka, která dokáže zazpívat tříčárkované "e" ještě není zárukou, že z ní bude dobrá zpěvačka.. Jde i o osobní charisma, v tom se skrývá část úspěchu.

Poslední, kdo jezdil zpívat do věznic byl Johny Cash, teď je to Henychová. Neměla jste zpočátku obavy, že vás tihle "zvláštní" posluchači nepřijmou?

Ve společnosti je zakořeněný pocit, že tihle lidé nemají ke kultuře vztah, že jim hudba nic neříká a texty nad nimiž je třeba přemýšlet už vůbec ne. Jednou se mi ozval člověk, který dělá ve věznici duchovní správu a tak jsem to šla zkusit. Čekala jsem nejhorší, že tam třeba posluchači nepřijdou, že tam nenajdu publikum, a moc jsem se podivila. Hned napoprvé se ve mně zbořila zeď těch zvláštních předsudků. . Ve věznicích přesto, že jsou tam lidé jací tam jsou tak jsem si opravdu ověřila, že to jsou pořád jen a jen lidé. Neomlouvám jejich zločiny, ale těžko soudit, nebyli jsme u toho. Ty věci jsou mnohem složitější.

Máte na vězeňských koncertech velkou návštěvnost?

Je tam třeba několik set vězňů a přijde jich 80 nebo 50, to není málo. Přijde jich kupodivu mnoho, a i když jsem věznice navštívila již pětkrát, vždycky se divím.

Co vás vyvádí z míry, zájem či nezájem. Nebo snad něco jiného?

Nevím, jestli dáte na takový ten kontakt z oka do oka . Když zpívám, dívám se na ty chlapy a přemýšlím proč a za co tam jsou. Určitě bych si s nimi měla o čem povídat. Mám pro ně slabost a hraji pro ně obzvlášť ráda.

Chcete tvrdit, že publikum ve věznicích je jiné?

Když bych napoprvé zjistila, že mě budou urážet, budou hrubí,už by mě tam nikdo nedostal. Oni jsou ale nesmírně vděční, dokážou nádherně naslouchat.Vím, že si odpykávají svůj trest, ale někdy stačí krůček vedle a můžete se ve věznici ocitnout také. Stačí si představit sebe a člověk chápe jak jim asi je.. Proto jim chci tu dobu, kterou ve vězení stráví, zpříjemnit. Vždycky říkám, že si připadám jak v nějakém intelektuálském klubu v Praze.

Nevyprovokovala vás tahle atmosféra k napsání nějaké písničky?

Já bych to spíš nazvala jinak. Než bych napsala píseň o tom, jak jsem byla ve věznici, spíš mě to vnitřně obohatilo. Člověk třeba ledacos pochopí.

Zpřeházelo tohle nějak váš postoj k životu?

Řekla bych, že ano. Vždycky jsem si myslela, že jsem docela tolerantní člověk, moc lidi neodsuzuji, ale není to tak jednoduché říct ty jsi lump, udělal jsi něco špatného a zato se s tebou nebudu bavit. Je to mnohem složitější.
Držím se jedné zásady: Nikdy neříkej nikdy. Člověk by měl být schopen pochopit a odpustit.

Máte za sebou hodně koncertů, recitálů. Koncertovala jste i na Ukrajině, co vás přitahovalo do tak nezvyklých míst?

Tu cestu jsem si sama nezvolila.. Přišla mi nabídka - byla jsem vlastně jako živý dárek pro krajany. Ráda bych jela třeba do Ameriky, ale to je hrozně těžké a na Ukrajinu nikdo nejezdí.České menšiny jsou, jak říkám, všude stejné, ta lidská srdíčka jsou stejná jak v Americe tak i na Ukrajině. Původně jsem si myslela, že tam budu zpívat hlavně lidovky, že o moje písničky stát nebudou, a pak jsem zjistila, že na prvním koncertu je to jinak. Lidovky jim nic neříkají, už je neumí, a kromě toho když jejich předci před stopadesáti lety odjížděli z Čech, tak spousta lidovek ještě neexistovala. Snažila jsem se zpívat písně, kde text nebyl tak důležitý jako třeba u šansonů, pro ně to byla prostě česká písnička. Znalost češtiny už tam upadla, i když si češtinu předávají z generace na generaci.

Jak na vás působilo prostředí?

Bydlela jsem v rodině, jedla s nimi u jednoho stolu. Poznala jsem, že podmínky jsou tam trochu jiné, nesrovnatelné s našimi, ale princip lidství na tom nic nezmění. My máme hodnoty seřazené úplně jinak.

Chtěla byste se tam někdy zase vrátit.

Chtěla, ale nemůže se to dělat moc často. Z českých zpěváků tam znali jenom Gotta, pak Vondráčkovou a nyní znají i Henychovou.

Zařadila jste se do slavné trojice…

Nikdo tam nejezdí, což chápu, nikdo nemá zájem. Není to zajímavé ani finančně ani nijak jinak. Je to takový exotický zážitek, zvláštní pocit…

Jak stíháte. Každý den jste jinde, stále přejíždíte. Máte vůbec čas skládat další písně?

Jezdím autem, je to moje denní práce. Když mám dva tři dny volno, píšu, ale je to spíš přetlak, když nashromáždím téma, nějaký pocit - ono to musí někudy ven. Jinak stíhám, auto, aparatury, všechno si dělám sama. Jsem zvukařem i řidičem, ale bez toho bych nebyla schopná se uživit. Na vydávání CD a kazet si musím vydělat., uživit agenturu to zatím nelze. Mohla jsem jít učit do lidušky, ale raději jsem zvolila tohle.

Proč?

Spousta muzikantů takhle žije. Já jsem spokojená, muzikantský život mě naplňuje.

Co plánujete?

Chci jít kupředu , abych si jednou mohla dovolit si víc vybírat kam třeba pojedu hrát a kam třeba ne. Abych mohla mít méně koncertů do měsíce, plánuji další desku, projekt s kapelou, ale to všechno až v budoucnu. Plány jsou vzájemně provázané, vše závisí na penězích. Věřím na takovou cestu pomalého, ale jistého vzestupu. Když člověk vystoupí na vrchol rychle a všichni v republice ví o koho jde, je otázka jak dlouho taková sláva vydrží, kdežto mě lidi znají už několik let. A pojedu zpívat na Mírov. Takové koncerty nikdo u nás v republice nedělá, je to můj koníček.

Co ještě chystáte, pomalu se blíží vánoce?

Budu mít několik adventních koncertů. V pátek, 14.prosince v Galerii U Dominikánů v Praze vás všechny zvu.

Děkuji za pozvání i za rozhovor.