Neleští kliky
Datum: 1999-02-27 00:00:00
Zdroj článku: Mladý svět 8/99
Autor: Roman Lipčík
Přišla a pouzdro, které by na větším těle vypadalo jako pro violoncello, působilo na jejím, jako by obsahovalo basu. Měla v něm však kytaru, protože přišla přímo ze školy, z pražské Konzervatoře Jaroslava Ježka, kde tento nástroj (u prof. Tesaře) a také zpěv (u prof. Chaloupkové) posledním rokem studuje, trávíc většinu tohoto zimního času přípravou absolventského koncertu. Čtyřiadvacetiletá písničkářka Eva Henychová.
V roce 1991, ještě jí ani nebylo sedmnáct let a se svými písničkami vystupovala na veřejnosti teprve podruhé-potřetí, vyhrála jako nejmladší v dějinách festivalu Portu v kategorii písničkářů.
Kdo by čekal vír mediálního zájmu a veletoče slávy, byl by zklamán. Nic takového nenásledovalo. Eva Henychová neočekávala nic, proto nebyla rozčarována. Povšimli si jí, což je možná podstatnější, její starší a zkušenější kolegové, kteří pak neopomněli její jméno uvádět v odborných anketách jako naději či objev pro budoucnost. Domácí scéna je chudá na písničkářky a solitér s kytarou, jakým je Eva, je na ní naprostý unikát. Zájem některých z kolegů – Pavla Žalmana Lohonky, Jaromíra Nohavici, Wabiho Daňka – šel tak daleko, že mladý talent pozvali k hostování při svých koncertech. Co je však nejpodstatnější – Evy Henychové si díky jejímu stále častějšímu koncertnímu i festivalovému vystupování všimli posluchači, zejména nejmladší folková generace, s níž její obsahově prosté a hudebně nezvykle technicky náročné – díky její klasické kytarové průpravě na žánr – skladbičky souzněly.
Až k této fázi se kariéra Evy Henychové podobá počátkům jejích předchůdkyň vezoucích se později na vlně showbyznysu. Když však roku 1996 vydala své první dílko, kolekci svých raných písní, na zvukovém nosiči, na kazetě nazvané Svítání, učinila tak vlastním nákladem. Neleštila kliky velkých firem, s nimiž by smlouva znamenala kompromisy tvůrčí i ekonomické. Pár set kousků původního nákladu se do dnešních dní rozrostlo na pár tisícovek, bez organizované dostribuce, prodaných jen na koncertech. Nadchází chvíle, kdy Eva chce předložit posluchačům bilanci svého posledního hudebního vývoje – a ten je vzhledem k rokům stráveným na konzervatoři znatelný, hráčský i vokální – a stane se tak stejnou formou. V neposlední řadě i proto, že zpěvačce připadá podlé dolovat z lidí přemrštěné sumy za kazetu či CD, které ona sama může prodávat za nepřemrštěnou cenu. Manažer, snad i proto, že jde zároveň i o Evina životního partnera, s takovou taktikou souhlasí a kupodivu ani jeden z nich nehladoví.
Na první poslech je zřetelný rozdíl mezi ranou nahrávkou a současným stavem jejího interpretačního umění. Jako by byla před studiovým mikrofonem svázaná absencí odezvy posluchačů, teprve na pódiu se uvolní, přirozeně komunikuje s publikem a i její písně dostávají rozměr navíc – náhle se blíží šansonovému tvaru, byť nadále jen s doprovodem šesti strun. Téměř by se chtělo slyšet její písně v bohatší instrumentaci, ale jednak víme, jak na kapelní experiment doplatil Nohavica ztrátou podstatné části své nezaměnitelné identity, jednak by to v podmínkách nejistého trhu znamenalo i nelehký úkol kapelu uživit. Přinejmenším se však úvahy o zamýšlené kazetě (či možná CD) zaobírají i pokušivou myšlenkou na live nahrávku, ale netřeba být muzikantem, aby byla jasná úskalí takového záměru.
Když bylo Evě Henychové jedenáct let, vybrali ji tvůrci televizního seriálu My, holky z městečka pro jednu z rolí. Každé jiné holce v tomto věku by taková šance zamotala hlavu. Eva Henychová si zodpověděla nastalé dilema nečekaně: uvědomila si, co rozhodně nechce. Zůstalo jí to. Jejím krédem dodnes je nepokoušet se prožít zrychlený a nejednou smrtící vývojový cyklus hvězdy pop-music. Obklopena spolužáky ve škole, toužícími zpravidla právě po tom, ví, o čem mluví. Svéhlavost, s jakou opustila rodný Zlín výměnou za Prahu, s jakou před časem opustila na několik let koncertní pódia výměnou za lásku i s jakou hledala duchovní ukotvení, až je našla v křesťanství, které pozorný posluchač v jejích písních cítí, ji neopustila.
Při pohledu na její dosavadní cestu se zdá, že Eva Henychová přinejmenším tuší, že Bůh není mrtev.