Zpívám osobní výpovědi, ale myslím na posluchače

"Svítání, Krčmáře nebo Čarodějnice si přejí posluchači na koncertech možná nejčastěji. S písničkami z loňského alba Za stěnou z papíru se přece jen ještě tolik neznají, " odpovídá někdejší vítězka plzeňské Porty Eva HENYCHOVÁ na otázku, které z jejích folkových šansonů mají u publika největší ohlas. "Moje zpívání ale není snahou o hity" vysvětluje, "Jsem tišší, pokouším se být přemýšlivější a předávat posluchačům osobní výpověď. Třeba se mé písničky nezapamatují na první poslech, ale ráda bych, aby se zadřely pod kůži o to hlouběji".

Právě před deseti lety jste získala v Plzni Portu a od té doby už tu vystupovala několikrát - např. v rámci známých Strun na ulici. Letos v červnu jste zvolila studentský klub. Vystupujete často v klubech?

"Velmi často zpívám pro padesát až sto lidí, ale do klasických rockových klubů nechodím, pořadatelé by neměli kam mě zařadit. Spíš tedy vyhledávám prostředí, které atmosférou osciluje mezi klubem a intelektuální kavárnou. Moc ráda hrávám třeba v pražské Malostranské besedě, kde se může dobře cítit bigbíťák i intelektuál."

Kde jste měla naposledy významnější koncerty?

"Nerozděluji svá vystoupení na významnější a méně významná, když už, tak na větší a menší. Samozřejmě je jiné hrát jako host půl hodiny na festivalu, jiné uvádět dvouhodinový recitál pro pár desítek lidí, jinak se zpívá, když vás živě snímá televize. Loni jsem absolvovala 174 recitálů a všechny pro mě byly významné. Letos jich bude asi ještě víc. Zajímavé zkušenosti mám ze setkání s publikem na Slovensku, z vystoupení pro SFOR v Bosně, nejčerstvěji z recitálů pro naše krajany na Ukrajině, v Rumunsku a v Moldávii."

Myslíte, že písničkáři stačí talent od přírody? Může mu v něčem prospět hudební vzdělání?

"Nejspíš to bude případ od případu. Sama jsem přesvědčena, že hudební vzdělání nemůže být na škodu a umožní vám jít dál. Absolvovala jsem pražskou Konzervatoř Jaroslava Ježka jak na kytaru u Milana Tesaře, tak v pěveckém oboru u Jarmily Chaloupkové, a bez takto získaného technického zázemí bych se stěží obešla. Na konzultace ve zpěvu docházím k paní profesorce čas od času dodnes, aby se mi hlas nerozutekl nějakým nedobrým směrem."

Uvažovala jste někdy o tom zkusit si jiný žánr než svůj, který jste sama pojmenovala jako folkový šanson?

"Já zkouší jiné žánry. Na koncertech zařazuji skladby pro klasickou kytaru, takže jsem se vlastně pustila i do světa tzv. vážné hudby. Zatím se jen rýsuje projekt s bigbítovou kapelou, kde bych sice zpívala své skladby, ale ve zcela jiných aranžích, než jsem zvyklá."

A co takhle muzikál….?

"Přesně tak se mě zeptala už Yvonne Přenosilová v Radiu Svobodná Evropa. Kdybych dostala zajímavou nabídku, roli, která by mě lákala a byla pro můj hlas, jistě bych o tom přemýšlela. Dostat se do muzikálu jako prvoplánový cíl odmítám. Představa, že budu lítat po konkursech, abych pak zpívala někde vzadu sbory, mě ani trochu netáhne. Navíc ne každý muzikál se mi líbím, někdy až moc cítím, že využívá nějaké momentální módní vlny…"

Máte své folkové vzory?

"Spíš bych mluvila o lidech, kterých si vážím. Často o to víc, že se mi poštěstilo je poznat osobně a počítat je mezi přátele. Patří mezi ně Wabi Daněk, Jarek Nohavica, Pavel Lohonka Žalman, Karel Plíhal…"

Uvádíte výhradně vlastní písničky, nebo i skladby jiných autorů?

"Zatím necítím jakoukoli potřebu hrát a zpívat převzaté písně. Vnímám jako svou obrovskou výhodu, že nemusím spoléhat na textaře ani skladatele. Upouštět od vlastní tvorby bych dnes chápala jako krok zpět a určitě nemám pocit, že jsem už všechno řekla. Naopak, mnoho věcí pochopí člověk až po letech a až tehdy je schopen tlumočit je v osobní výpovědi písničkou."

Jak dlouho se rodí taková jedna vaše osobní výpověď?

"Většinou dlouhodobě zraje, ale nakonec ruku v ruce napíšu text i hudbu jedním tahem. A přestože zpívám o sobě, vždycky při psaní myslím na posluchače. Ano, vylít si nitro na papír, ale tak, aby jazyk i muzika byly srozumitelné i pro někoho dalšího! Chci, aby posluchač věděl, co mu chci říct."

Co mu chcete říct?

"Je to různé jako v životě. Jednou jste nahoře, zamilovaný, podruhé se zase rozcházíte. Vždycky si však přeji, aby má hudba působila pozitivně. I když zpívám o depresi na závěr vyvádím píseň do světla k naději…"

Máte stálé publikum?

"Jako asi každý zpěvák mám publikum stále i náhodné, což se vzájemně nevylučuje. Právě v Plzni slyšela před pár lety maminka s dcerou z rádia mou písničku, pátraly po tom, do to vůbec zpíval, až mě oslovily při Strunách na ulici. Náhodou… a nakonec založily můj fanklub."

Jak se získávají noví posluchači?

"Různě, třeba i tak, že koncertujete ve věznicích. Sama jsem poprvé zpívala před vězni v Plzni na Borech a kupodivu získala dobrou zkušenost, takže teď pozvání z českých věznic ráda přijímá. Vyhověla jsem i nabídce vystoupit jako host na metalovém festivalu. Vím, že si mě objevili už jak starší lidé zvyklí převážně na televizi, tak třeba fanoušci techno."

V Plzni jste vystupovala i při Dnech víry. Jste věřící?

"V něco věřím, ale nedefinovala bych to jako něco, co je v mých písničkách. Mám ráda lidi, kteří si na nic nehrají. Těm chci pravdivě hrát a zpívat."